Ultra Tour Monte Rosa 2023 - epizoda čtvrtá a poslední

Etapa čtvrtá - Sláva nazdar výletu

Sedím u snídaně a nutím se do sebe natlačit alespoň dva kousky chleba se sýrem. Znovu u toho procházím aktuální pořadí, počítám svoji ztrátu na běžce přede mnou a kalkuluji, jestli by se s tím ještě nedalo něco udělat. Od prvního dne, kdy jsem byl smířen se situací, že doběhu alespoň na první kontrolu, kde mohu předčasně ukončit závod, se v mé hlavě hodně změnilo. Teď mám ambice i závodit. Studuji profil trasy a vyhodnocuji, jak hodně mne dnes může bolavé koleno limitovat. Nakonec se rozhoduji, že zkusím ještě trochu zabojovat, i když jsem v první etapě kvůli opatrnému startu a hodně bolavému závěru dost ztratil.

U startovní brány hledám očima Lindu, Iris a Annu-Marie, které jsou v průběžném pořadí přede mnou. Mám plán, že se jich zkusím držet a půjde-li to, zkusím jim utéct.

S úderem půl sedmé se dáváme do pohybu. Znovu se mi v hlavě přehrává loňský MEHT, kdy jsme se po prvních dvaceti kilometrech obdivování svítání na masivu Monte Rosy obloukem vraceli do Macugnagy a čekalo nás, stejně jako dnes, děsivě dlouhé stoupání s ještě děsivějším převýšením. Na prvních sedmi kilometrech nastoupáme prakticky polovinu celkového převýšení trasy, konkrétně asi 1600 metrů. Tohle si člověk neznalý místních měřítek neumí ani představit. Doporučuji otevřít si třeba mapy.cz, najít si Monte Morro Pass. Vlastně ne, jeďte tam a zkuste si to.

Z náměstí prokličkujeme na okraj městečka, kde se trasa ihned zvedá. Z paniky prvních tří dní je teď spíš euforie, že jsem se dostal do až poslední etapy a ještě mám tu drzost kalkulovat, kolikátý bych mohl být. Navíc se uklidňuji, že převážná část stoupání je po široké cestě, kde se dá dobře předbíhat. Ano, mé sebevědomí je větší, než by možná bylo zdrávo a samozřejmě dostane později za uši.

Lindu Beniačovou jsem postřehl někde za mnou, Aničku z Anglie docela daleko přede mnou, ale celkem brzy se dostávám za Holanďanku Iris a po včerejšku vím, že má do kopce solidní tempo. Věším se jí na paty a držím se za ní. Na to, abych ji předehnal, ale nemám.

Zpočátku jdeme lesem, pak se trasa otevírá do travnatého svahu a později do hladkých žulových ploten, po kterých se jde vcelku dobře. Stejně jako loni ve vyšších pasážích docela fouká a je chladno. Pro mne skvělé, neb jsem jako vždy do kopce přehřátý.

K checkpointu u chaty dorážíme za necelé tři hodiny. Kromě Iris tam společně s námi doráží ty dvě holčiny, co mne o den dřív převálcovaly v druhé části závodu. Jedna je z Německa, druhá ze Švýcarska a opět si švitoří, jako na nákupech. Já sotva stačím s dechem. Rychle se občerstvuji a vyrážím, abych všem trochu utekl. Holky ale valí hned za mnou, takže rezignuje a začínám fotit; vrchol sedla Monte Morro k tomu úplně vyzývá.

Jakmile se trasa láme do klesání k přehradě s jezerem Mattmark, jsem opět ve svém živlu. Sbíhám po hladkých skalních plotnách, skáču po velkých kamenech, balancuji po hranách skalek a tam, kde ostatní s respektem zpomalují, se já nemohu nabažit.

Na následujících třech kilometrech k jezeru tak předbíhám několik závodníků, zvesela zdravím turisty jdoucí nahoru a těsně před koncem seběhu před sebou spatřím Annu-Mari. Doháním ji doslova na konci svahu, kde se trasa narovnává a mění do široké cesty podél jezera. Chci ji předběhnout, pozdravit, chvíli si třeba i povídat a sypat si to dál, ale překvapivě to nejde. Anna-Marie si na rovině drží své strojové tempo a pomalu se mi vzdaluje :) Nakonec jsem rád, že si mne ani nestihla nevšimnout a směju se sám sobě, jak dostalo mé ego opět na prdel.

K tomu mne dohánějí něměcko-švýcarské holky. Nechám je jít před sebe a běžím za nimi. Na konci jezera je přehrada, kde se trasa opět začíná svažovat. Přidávám, holky předbíhám a znovu si užívám parádní seběh, který vede nejprve podél skalní stěny, aby se později zlomil do uzoučké technické serpentiny vinoucí se svahem dolů. Na konci znovu vidím Annu-Marii a tady se mi ji konečně daří dohnat a předběhnout.

Mám pocit, že doslova letím. Běžím kousek po mírně se svažující silnici a dál po široké lesní cestě. Ta se postupně narovnává a jde do velmi mírného stoupání. Tady už ale cítím, že nemám vůli dál běžet přecházím do dle mého svižné chůze a tyčinkou zaháním hlad. Krátce na to mne o mnohem svižnější chůzí předbíhá jiný závodník. Vůbec nechápu, jak dokáže při chůzi dávat nohy tak rychle před sebe. Zkouším to a nejde to. Po pár stech metrech ho ztrácím z dohledu.

To už se ale dostávám do městečka Saas-Fee. Je to další typické horské středisko plné turistů, hotelů a obchodů. Podle vlaječek se nechávám vést na checkpoint, který je překvapivě uvnitř nějaké budovy a ještě v patře. Jsme v polovině trasy. Odkládám hůlky, doplňuji vodu, piju Colu, jím banán; vše ověřené, že mi vždy sedne. K mému překvapení se těsně za mnou objevuje Anna-Marie i obě další holky. A to jsem i myslel, jak jsem jim od přehrady neutekl. V lehké panice beru hůlky a odcházím. Chci ale zahnat hlad, který mne znovu přepadl a tak zatím jen jdu a jím. Anička-Maruška mne brzy dohání a je vidět, že má na rozdíl ode mne sil na rozdávání. Opět mi rychle mizí.

Na konci Saas-Fee se trasa otáčí do lesa a opět začínáme stoupat. Za sebou brzy slyším brebentění holek z německo-švýcarského tandemu. Motivuje mne to ke svižnějšímu tempu.

Odsud až do cíle se trasa vlní po úbočí prudkého a místy ještě prudšího svahu a hodně připomíná úvodní etapu. Chvíli stoupání lesem, pak traverzujeme široká kamenná pole, občas lávka přes divoké potoky a říčky. V některým místech lezeme po skále, jindy jdeme pod převisem, nebo naopak běžíme po úzké hraně s výstražnými cedulemi, že není radno šlápnout vedle. Sem tam míjíme i nějaký ten křížek na skále, kde někdo možná vedle šlápl. Budí to respekt.

Zhruba v polovině této části trasy mne holky znovu dohánějí a já je pouštím před sebe. Je to v seběhu, kde mne koleno znovu dává najevo, že to rozhodně ještě nebudu mít zadarmo. Pro mne je to ale vlastně lepší, protože mne neznervózňuje, že mi někdo dýchá na paty, a naopak se mohu držet něčího tempa. Občas s holkami i prohodím pár slov o tom, jak je to tu parádní, ale většinu času jen brebentí německy, kdy se chytám jen částečně.

Přesto, že se scenérie každou chvíli mění a člověk se rozhodně nenudí, už cítím únavu z ostrého tempa a nekonečnosti tohoto úseku. Zakázal jsem si koukat se na hodinky, kolik nám vlastně ještě zbývá; nedá se to absolutně odhadnout a nerad bych z toho upadl do deprese. Opět do sebe tlačím gely na doplnění energie pokaždé, kdy to tempo dovolí, abych přitom neztratil holky z dohledu.

Dobíháme na poslední občerstvovačku, kde nám hlásí, že do cíle jsou to už jen slabé tři kilometry a nějaké drobné z kopce. V duchu jásám. Nedochází mi, že to máme ale ještě pořád pět set výškových metrů dolů. Taktně čekám, až se holky občerství a vyrážíme společně dál. Dělá mi velké problémy se jich v prudkých pasážích držet, ale bolest trochu tlumí nadšení, že jsme na dohled cíli. Sbíháme lesem, pak po louce a najednou jsou tu první domy Grächenu.

Vytahuji telefon a natáčím závěrečné metry. Běžíme úzkými uličkami, míjíme správnou odbočku do cíle, ale protože to tu už známe, na dalším rozcestí zatáčíme správně na náměstí a mezi auty se motáme do cílového koridoru. Holky ječí nadšením a já mám knedlík v krku. Společně probíháme cílem a gratulujeme si. Tečou mi slzy z očí schovaných pod brýlemi. Sedám si na lavičku a rozdýchávám ten nával emocí. Jsem unavený, přehřátý od slunce, vyšťavený od toho, jak jsem málo jedl, ale hlavně šťastný.

Sedám si do stanu, kde je stín, dopíjím všechnu vodu, co mi zbyla, několikrát si jdu pro kolu a další vodu a snažím se zklidnit. Necítím se moc dobře z kombinace přehřátí a únavy. Jdu si koupit pizzu a pivo. Do pizzy se opatrně nutím a u piva se musím brzdit, abych ho do sebe nekopl celé naráz. Proboha, vždyť ta třetinka stála v přepočtu přes kilo. No jo, už jsme zase ve Švýcarsku.

Vyhlížím Iris a Lindu, s jakým odstupem za mnou doběhnou. Když je později zaregistruji obě v cíli, odvážím se podívat do telefonu, jak jsem dopadl. Závod končím na celkovém 24. místě se souhrnným časem 30:40:22. Víc jsem si asi ani nemohl přát.

Čekám na Miloše, abych mu natočil triumfální doběh do cíle. Bohužel ale blbě zmáčknu tlačítko a nic nenahraju. Nabízím mu, jestli by si doběh nezopakoval, ale chce mne přetáhnout hůlkou, takže chápu, že asi ne. Jdu mu omluvně pro pivo, abych si ho udobřil, chvíli posedíme, pak bereme dropbagy a přesouváme se k autu.

Tam zjišťujeme několik nových věcí:

1. Nechat ve Švýcarsku 4 dny naplno stažené okénko u auta je cajk; jen je nutné mít štěstí na počasí, což jsme ale měli, neb bylo absolutní azuro.
2. Anna-Marie parkuje se svojí obytkou hned vedle nás, takže mám ještě šanci vyseknout jí poklonu, že jí to fakt dobře běhá.
3. Česká dvojice Irena Uhlířová a Láďa Vechet, které si pamatuji hned od startu první etapy, kdy jsem je zaslechl se vzájemně ujišťovať, že oni rozhodně nikam nepoženou, zvládli dokončit všechny etapy v limitu, byť to měli jednou s fousem a těsně před naším odjezdem jsme s nimi stihli i pokecat, že to byla fakt parádní akce.

A byla. Zatím jsem nezažil lépe značený závod, kdy jsem na sto sedmdesáti kilometrech doslova ani jednou nemusel koukat do mapy. Zázemí mezi jednotlivými etapami bylo super a byli jsme rádi, že si nemusíme sami řešit nějaké ubytování a logistiku. Nadšení organizátorů i dobrovolníků neskutečně motivovalo. A samotná trasa? Tak to už jsem myslím vylíčil dostatečně. Bohužel, je to nepopsatelné a UTMR se musí prožít.

Nepovinná vsuvka k vybavení:

boty Altra Lone Peak 7 - fungovaly na výbornou

batoh Salomon Adv. Skin 12 - nemá konkurenci

hůlky Black Diamond Distance Z-Poles - až na nepraktický čudl pro složení fungují skvěle

čepice Buff Pack Run Cap a Montane Minimus Stretch Ultra Cap

nepromokavá bunda Montane Minimus 777 - ověřená kvalita, nicméně nevyužito

nepromokavé kalhoty Inov-8 Trailpaint - nevyužito

…