Etapa třetí - Přes hory a doly
Noční život v Gressoney je rozhodně klidnější než v Zermattu. Čtyřhvězdičkový hotel, ve kterém jsme spolu s další částí závodníků ubytovaní, si zaslouží každou z hvězdiček nejméně dvakrát; skvělá večeře, příjemný wellness, milá obsluha, tiché prostředí, atd. Přesto se ráno probouzím nevyspalý a se staženým žaludkem. Na bohatou snídani spíš smutně koukám a jen znovu s velkým respektem a obavami čtu parametry dnešní etapy - 46 km, 3724 m stoupání, 4045 m klesání. Za normálních okolností by mne uklidnilo, že je čistě matematicky vlastně z kopce, jenže teď mám se seběhy problém. A dnešní trasa je ještě zjednodušeně brutálně nahoru, brutálně dolů, znovu brutálně nahoru a znovu brutálně dolů. Žádné delší rovnější úseky se moc nekonají.
Již potřetí stojíme v 6:15 na předstartovní rozpravě, zatímco Gressoney je stále ještě ponořené v šeru. Okolní hory jsou tak vysoké a údolí tak úzké, že slunce zatím nemá šanci. Žaludek mám trochu na vodě a necítím se zrovna svěží. Zdravím se s Annou-Marií, se kterou jsme společně finišovali předchozí den, a také se Stevem, se kterým jsem si dlouho povídal při první etapě. Poznávám už i řadu dalších běžců, kteří mi utkvěli v paměti z minulých dvou etap. To je jedna z výhod menších závodů. Většina lidí je tu v dobré náladě a nikde žádná přehnaná rivalita.
Vybíháme za opatrného svítání. Prvních možná tři sta metrů, které jsou ještě po rovině, běží většina lidí ostrým tempem. Jdu s davem. I tak mi Miloš utíká a sleduji pár desítek metrů před sebou, jak ho i v prudším stoupáním žene hlava dopředu a předbíhá kde koho. Držím se na uzdě a jdu si do kopce svým strojovým tempem. Vím, že na následujících čtyřech kilometrech nabereme 700 výškových metrů a že na posouvání se dopředu bude ještě spousta času.
Jde se mi pěkně, chladný ranní vzduch se dobře dýchá a s přibývajícím světlem se vykresluje krása okolních hor. Pomalu se opět posouvám dopředu. Někde v polovině stoupání doháním Miloše; pronáším nějaká zbytečná moudra o přepáleném začátku, ale nechci se vyhodit z tempa, a proto ho zcela nekamarádsky nechávám za zády a jdu dál.
Trasa se na chvíli přeci jen narovnává, abychom oběhli jezero Gabiet. Trochu tady přidávám do tempa. Chci dohnat skupinu v dálce přede mnou. Těsně před dalším stoupáním podél lanovky se daří, a tak se za ně pověsím. Jednoho po druhém postupně předbíhám. Kopec končí po dlouhých devíti kilometrech v nadmořské výšce 2976 m.n.m v sedle Passo dei Salati.
Na občerstvovačce jen rychle doplním vodu, vdechnu trochu koly a mažu pryč. Pohled do údolí, kam máme nyní klesat, mi bere dech. Pár stovek metrů pod námi je celé údolí zalité hustými bílými mraky, z nichž vykukují jen vrcholky hor.
Opatrně se pouštím do seběhu. Koleno opět ze začátku stávkuje, ale po zkušenosti ze včerejška doufám, že to nějak půjde. Opatrně klušu. Terén je hodně náročný, přesně jak to mám rád a díky tomu i přes pomalé tempo začínám předbíhat další lidi. Samozřejmě mne to psychicky nakopává a v kombinaci s výhledy na mraky, do kterých budeme postupně klesat, se dostávám do té úžasné euforie, která je nesdělitelná a musí se zažít. Dohání mne Francouz Nicolas, kterého pouštím před sebe, abych ho nebrzdil, ale pak se na něj pověsím a dalších pár kilometrů spolu sbíháme nádherným technickým trailem, který mi připomíná Roháče, kde jsme byli s UL-Trailem koncem jara na závěrečném dni běžeckého soustředění.
Trasa přechází do traverzu, který je podél prudkého srázu a několik krátkých úseků je zde jištěných fixními lany. Tady Nicolase předbíhám, míjím i Slovenku Lenku Beniačovou a ženu se dopředu před další běžce.
Přichází opět hodně prudký kilometry dlouhý seběh až do nejnižšího bodu celého závodu přibližně 1140 m.n.m. v městečku Alagna Valsesia. Cestou ještě probíháme historickou vesnicí komunity Walserů, za níž mne předbíhá nabušená trojice, kde je i zmíněná Linda Beniačová.
Chci se za ně pověsit, ale v prudkém klesání mi koleno připomíná, kdo to tady řídí, takže je doháním až ve stoupání za městečkem a držím se jich do občerstvovačky. Znovu se snažím ztratit tu co nejméně času, a proto si jen od milé a ochotné slovenské dobrovolnice nechávám doplnit vodu, nalít kolu a vyrážím pryč. Až po dalších pár stech metrech si uvědomuji, že jsem si zapomněl vzít banán. Vracet se mi už nechce a říkám si, že mám ještě pár gelů a přesnídávek. Ano, později hořce zalituji.
Asi po kilometru pozvolného stoupání za sebou slyším klapot hůlek. Otáčím se a v serpentinách pod sebou vidím dvě holky, co jdou neskutečně rychlým tempem. Za pár minut mne mají, předbíhají a ještě si u toho německy švitoří, jako kdyby byly na nákupech v Letňanech. Snažím se přidat a držet se jich, ale zřejmě mám nakoupeno o dost víc, než ony, a tak se mi postupně vzdalují. Doháním ale pro změnu nějakého chlapíka a mé ego na pár vteřin opět pookřeje, než zjistím, že to je závodník ze stomílové trasy a zcela oprávněně tak jde mnohem pomaleji, než já po svých dvaceti kilometrech. Přeji mu hodně štěstí a vyslovuji velký respekt k takovému výkonu. Do konce etapy takhle potkávám ještě několik dalších stomílařů. Většinou jsou pohroužení hodně do sebe a nevypadají, že by si chtěli povídat. Chápu to; tohle stoupání je nekonečné a úmorné. Celé má téměř dvanáct kilometrů, slunce většinu cesty nemilosrdně praží a konec v nedohlednu. Terén je naštěstí celkem nenáročný, protože minimálně okraj cesty je vyskládaný z velkých plochých kamenů. Jde o starou trasu spojující dvě údolí vybudovanou už Římany.
Pomalu doháním Iris, která je z Holandska. Vím, že první i druhou etapu doběhla výrazně přede mnou. Nemám sílu si s ní povídat, takže za ní jen visím na vzdálenost pěti až deseti metrů a držím její tempo. Snažím se na nic nemyslet a jen tupě jít dál. Cítím, jak dostávám solidní hlad a nepomáhají ani dva gely, které do sebe natlačím v krátkém sledu. Mám sebou ještě dvě müsli tyčinky, ale nechci kvůli tomu zpomalit a ztratit Iris z dohledu. Nakonec ale nevydržím, jednu vytahuji a snažím se ji spořádat. Jde to blbě, špatně se mi polyká a musím ji hodně zapíjet vodou, které už moc nemám. V tu chvíli se za zatáčkou objevuje vrchol toho úmorného stoupání a je přede mnou sedlo Passo Turlo.
Vyčerpaný si tu sedám na lavičku, abych se vydýchal a přitom dojedl müsli tyčinku. Po pár vteřinách mi ale dochází, že stejně tak dobře se můžu vydýchat volnou chůzi v nadcházejícím sestupu. Zvedám se, jdu dál, dojídám tyčinku a přitom pozoruji ty nekonečné serpentiny do údolí, kde po asi patnácti kilometrech bude čekat cíl.
První kroky z kopce stojí opět za prd. Trvá mi několik otáček serpentin, než se jakž takž rozběhnu. Sbíhám hodně opatrným tempem a příležitostně se otáčím, zda se někdo za mnou neobjeví; kupodivu zatím nic. Iris přede mnou mi také úplně zmizela z dohledu a mám tak celé klesání doslova sám pro sebe. Vyhlížím nějaký potok, protože už jsem prakticky na suchu. Naštěstí v jedné zatáčce, zhruba po dvou kilometrech, narážím na prudce tekoucí potok, kde doplňuji vodu a namáčím čepici, abych se ochladil.
V rámci možností poskakuji cestou dál po kamenech a přitom si říkám, že pro dnešek už můžu nechat ego v klidu a užít si konec etapy. Nečekaně ale doháním Annu-Marii z Anglie, která běží každou etapu evidentně hodně vyrovnaně a v tu chvíli se ego zase probouzí. V těžkém terénu po kamenech ji předbíhám, z vesela zdravím a celý nabuzený běžím dál. K mému překvapení doháním nějaké čtyři kilometry před cílem i Iris. Předbíhám ji, pan ego se už do mě pomalu ani nevejde a ženu se dál. Cesta se tu narovnává a na posledním úseku se pomalu vlní a mírně stoupá do cíle dnešní etapy, městečka Macugnaga. Před rokem, kdy jsem tu běžel MEHT, bych si ani náhodou nepomyslel, že se tu za rok objevím znovu.
Znovu mne dohání Linda Beniačová, podle vlaječky na startovním čísle poznává, že jsem vzdálený krajan a dáváme se do řeči. Běžíme volným tempem, kecáme o všem možném a i když závěr etapy nijak nehrotíme, předbíhá nás kupodivu jen jeden závodník. Do cíle na náměstí v Macugnage přibíháme společně a gratulujeme si, že je dnešek za námi. Abych jí udělal radost, ještě jí ukazuji další monstrózní stoupání, které nás čeká další den hned od startu. Znám ho velmi dobře z loňska a barvitě jí líčím, jak zrádné je, když několikrát v člověku vyvolá dojem, že už bude konec a ono se to jen tak nějak zlomí a je tam další část kopce. Linda z toho má očividně "radost".
Chvilku po nás dobíhají Iris a Anna-Marie. V cíli panuje skvělá atmosféra a vzájemně si gratulujeme a shodujeme se, že zejména dnešní druhé stoupání bylo opravdu vražedné.
Každopádně opět se o kousek posouvám v pořadí na průběžné 25. místo.
Milošovi to dnes moc nesedlo, a tak dal závěr kochacím tempem. Já v mezičase sedím ve stínu nedaleko cíle a s obdivem a téměř soucitem zároveň sleduji stomílaře, jak procházejí cílovou bránou, aniž by zastavili, aniž by se občerstvili a jen neměnným tempem zamíří přes náměstí dál směrem k dalšímu brutálnímu stoupání. Když Miloš dorazí, preventivně mu hned kupuji pivo, abych ho probral k životu.
Přesouváme se na hotel, který je pro změnu oldschoolový. Při večeři se pak vzájemně ujišťujeme, že na zítřejší stoupák do sedla Monte Morro se opravdu těšíme. Zároveň si užíváme pohled na jižní stěnu masivu Monte Rosa s nejvyšším vrcholem Dufourspitze s impozantní výškou 4634 m.n.m. Naše oblíbená Milešovka ve srovnání s tím působí jako krtinec u dálnice na Hradec.
Komentáře
Okomentovat