Jsou věci, které jsou nepřenositelné.
Prostě chybí slova, která by dokázala vyjádřit tu směs vjemů, emocí a síly každého okamžiku. Je to nepopsatelné a UTMR se musí prožít.
Etapa první - Do jeskyně bolesti
Sunu se z posledního prudkého kopce do Zermattu a v očích mám slzy. Jsou mixem vzteku, zoufalství a bolesti. Předbíhá mne postupně asi osm závodníků, které jsem spolu s dalšími na předchozích třiceti kilometrech s různou mírou úsilí předběhl. Nemůžu s tím dělat vůbec nic. Koleno bolí tak, že sotva jdu; v prudkých sestupech to rychleji nejde. Až když se cesta na posledních dvou stech metrech narovná, mohu se znovu rozběhnout. To už jsou ale všichni dávno pryč. S úlevou probíhám cílem, nechávám si načíst startovní číslo a sedám si na lavici poblíž stanu s občerstvením. Každopádně jsem v cíli první etapy a to je mnohem víc, než v co jsem doufal, když jsem se na tohle dobrodružství chystal.
Přibližně tři týdny před závody sbíhám na dovolené v Dolomitech několik kilometrů dlouhé klesání a cítím pomalu se stupňující bolest pod levou čéškou. Není to žádná novinka; kolena nemám v nejlepším stavu a bolí mne každou chvíli. Obvykle to ale rychle přejde. Tentokrát mne přes veškeré úsilí bolest v sebězích nepřešla, a tak odjíždím na závod s myšlenkami, že se mi možná nepodaří dokončit ani první etapu.
UTMR je závod, jehož duchovní matkou a ředitelkou je Lizzy Hawker, několikanásobná vítězka UTMB a autorka řady dalších významných počinů ve světě ultra. Hezky o své kariéře píše v knize "Běžkyně".
Nejdelší varianta závodu má 170 km a svými parametry a náročností směle překonává i slavné UTMB. My jsme si s Milošem vybrali variantu etapového závodu, která kopíruje trasu 170 km, ale je rozdělena do čtyř dní. Výhodou kromě menší náročnosti je, že si člověk užije celou trasu za denního světla. Slovo "užije" si zde milý čtenáři interpretuj dle své libosti.
Rychle se přesouváme autem do Švýcarska. Cesta nás vede mimo jiné přes známé sedlo Furka Pass, skrze které se proháněl samotný James Bond. Je to nádhera a závidím Švýcarům ty kopce kolem.
Ubytováváme se v městečku Stalden. Následující den se zrychleně "aklimatizujeme" na místní krpály a absolvujeme registraci s důkladnou kontrolou povinné výbavy doslova každého závodníka.
Ve středu ráno stojíme v 6:15 ve vesnici Grächen nedaleko startu a posloucháme rozpravu. Je krátká a vtipná; mimo jiné o tom, abychom si nebrali sluchátka, protože si jinak neužijeme zvuk padajícího kamení. Já myslím jen na to, co udělá moje koleno v těch kopcích, které vidím kolem sebe.
V 6:30 startuje závod. Zůstávám v zadní části pole a nutím se do velmi pomalého tempa. Většina ostatních se valí dopředu, takže ze 138 startujících se v tu chvíli pohybuji určitě někde za stovkou. Po krátkém proběhnutí vesnicí se dostáváme do stoupání po úzkých lesních cestách. Nikam se neženu. Po nějakých dvou kilometrech míjím běžkyni, která sedí vedle stezky a mne si kotník. Asi špatně šlápla, říkám si. Potkávám ji pak o den později s nepěkným výronem. Skončit v závodě takhle brzy je opravdu smůla.
Klušu dál, cesta se různě vlní a občas na nás vykouknou hory na protější straně údolí, které zalévá zlatou barvou vycházející slunce.
Začíná mi vadit skupinka Španělů přede mnou, která furt něco mele a evidentně jsou spíš na výletě. Trvá mi ale několik kilometrů, než najdu jakžtakž vhodné místo, kde je můžu předběhnout. Díky tomu ale chytám lepší náladu a dávám se do posouvání se vpřed. Hodně lidí se do kopce vleče a ještě větší část běžců má problémy s technickým terénem a občasnými exponovanými místy, kde jde pěšina po hraně srázu, nebo když přecházíme kamenná pole. Tam všude jsem jako doma, a tak neustále postupuji vpřed, aniž bych měl pocit, že nějak tlačím na pilu.
Trasa se vine často těsně podél skal a většinu času ostře stoupá. Místy se cítím jako doma v Česko-saském Švýcarsku, jen v několikanásobně větším měřítku. Několikrát musím v průběhu celé etapy rozdýchávat nával emocí z té krásy kolem, aby se mi oči nezalily slzami a viděl jsem vůbec na cestu.
V několika místech překonáváme prudké potoky. U jednoho z nich pomáhám drobounké běžkyni, která je v tu chvíli přede mnou a bojí se potok přejít. Překračuji po kamenech na druhý břeh a podávám jí ruku, aby se přes potok dostala.
Kolem patnáctého kilometru doháním Miloše, který na startu vyrazil divoce vpřed. Dál se držíme na dohled spolu. Před sebou mám Steva, Angličana žijícího v Hong Kongu, který sem dorazil s početnou skupinou kamarádů a běží UTMR už podruhé. Povídáme si o všem možném a mimo jiné mi potvrzuje, že hezčí závod ještě neběžel.
Podbíháme vodopád, pod kterým stezka vede, přecházíme 500 metrů dlouhý zavěšený most Charles Kuonen Hängebrücke, předbíháme další běžce. Při seskoku z asi metrového skalního bloku dostává Miloš křeč do sedacího ústrojí, čehož zneužívám, utíkám pryč a nechávám ho napospas. V každém seběhu ale bohužel cítím, jak mne koleno bolí víc a víc a musím vždy zpomalit.
Ve chvíli, kdy se zpoza jedné zákruty objevuje na horizontu majestátní Matterhorn, si říkám, že tohle bude ještě větší paráda, než loňský MEHT a že to na první pohled šílené startovné za to stálo.
Závěr etapy je bohužel poměrně prudký, asi pět kilometrů dlouhý seběh a tam už to bolestí moc nejde. Naplňuje mne strach, že do další etapy už nenastoupím.
Nakonec se to podařilo a v Zermattu jsem nade vše očekávání po 36,6 kilometrech s téměř 2400 metry převýšení už za zhruba šest a půl hodiny na průběžném 39. místě.
Miloš doráží do cíle jen pár minut po mně jen o dvě pozice dál. Dáváme výbornou dýňovou polévku, několik kousků pomeranče, spoustu vody, vyzvedáváme dropbagy s věcmi, které nám vždy převážejí do cíle etapy a přesouváme se na hotel, kde máme od organizátorů zaplacené ubytování.
Byla určitě nádhera a i ta bolest byla jistě menší, gratulace za výkon. 🥰 od mamči
OdpovědětVymazat