Kam běžím

Ležím ve spacáku a opatrně hledám co nejméně bolestivou polohu, ve které bych usnul. Nateklé prsty na nohou mne pálí od omrzlin a nemám sílu si dofouknout poloprázdnou karimatku.  O den dříve Již potřetí v krátké době stojíme s Milošem na startu stovky. Tentokrát však netradičně v centru Prahy. Pro letošní výroční 30. Pražskou stovku organizátoři zvolili za poslední roky netradiční trasu, která v Praze nekončí, ale začíná. Z představy, běžet prvních deset kilometrů po asfaltu a dlažbě, nejsem nijak nadšený, ale organizátoři si uměli zařídit i počasí a vše je pokryto sněhem, takže všude romantika, až praští. A to doslova, protože teplota v jedenáct večer, kdy je naplánovaný start, spadla na mínus čtyři. Zima letos přišla docela rychle, a tak jsem byl do poslední chvíle nejistý, co všechno na sebe nabalit. Nakonec jsem zvolil triko s dlouhým rukávem, tenkou běžeckou bundu a navrch moji oblíbenou ultralehkou nepromokavku Montane Minimus 777. Na ruce jsem zvolil skvělé rukavice Montane Swi

Někdy to opravdu bolí. Když jsem dobíhal poslední kilometry Stovky Povážím, kromě únavy po 27 hodinách na nohou jsem se cítil skvěle. Navíc, navzdory okolnostem, ani výsledné umístění nebylo vůbec špatné. Ten závod mi nalil do hlavy tolik sebevědomí, že jsem začal dokonce pokukovat po akcích s mnohem větší časovou dotací. Tím pádem Loučení se svými 110 kilometry délky a přibližně 4500 metry převýšení mi přišlo jako závod, který by měl být takzvaně na pohodu. Navíc, když se běží prakticky na domácí půdě. Stále ale je se čemu učit. V mezičase od Pováží k Loučení jsem si dal jen oblíbený Noční pochod na Milešovku a zbytek času nechal tělu odpočinout. Pracovní týden byl jako obvykle hektický, takže ani startovní propozice jsem nijak pečlivě nastudoval. V den závodu jsem jen rychle hodil trasu do Garminu, v práci to k překvapení zbývajícího osazenstva zapíchl už ve tři, doma přidal do trasy kontrolní body a zhruba další dvě hodiny dával dohromady vše, co bych mohl na závodě potřebovat. Pův

V průběhu roku jsem si tak nějak říkal, že by bylo fajn zkusit si letos EKUT - Extrémní kombinaci v ultra trailu; tzn. v krátkém sledu po sobě absolvovat dvě dlouhé stovky - Loučení a Pražskou stovku. Celé léto mne ale zlobilo koleno a dokonale jsem si to vychutnal na etapovém závodě UTMR. Navíc mne Miloš, kamarád jeden, upozornil, že letošní EKUT je o chlup delší, protože ze dvou závodů jsou tři, jeden pro jistotu v “cizině” a ještě v délce 130 km. Usoudil jsem, že víkendové běžecké soustředění v Krkonoších týden před závodem bude ideální na otestování aktuální nálady mého kolene a následné rozhodnutí, jak moc to s EKUTem bude žhavé. První den v Krkonoších nebylo koleno nic moc. No a Miloš, kamarád jeden, mi do toho ještě večer píše, že by jako bylo fajn se zaregistrovat, páč je poslední den, kdy to jde. Honím rychle registraci přes pididisplej mého Ajfonu Pidi a hlásím, že splněno. K mému překvapení nemám ještě ani v pondělí potvrzenou registraci a tak v úterý píšu organizátorovi Pat

Etapa čtvrtá - Sláva nazdar výletu Sedím u snídaně a nutím se do sebe natlačit alespoň dva kousky chleba se sýrem. Znovu u toho procházím aktuální pořadí, počítám svoji ztrátu na běžce přede mnou a kalkuluji, jestli by se s tím ještě nedalo něco udělat. Od prvního dne, kdy jsem byl smířen se situací, že doběhu alespoň na první kontrolu, kde mohu předčasně ukončit závod, se v mé hlavě hodně změnilo. Teď mám ambice i závodit. Studuji profil trasy a vyhodnocuji, jak hodně mne dnes může bolavé koleno limitovat. Nakonec se rozhoduji, že zkusím ještě trochu zabojovat, i když jsem v první etapě kvůli opatrnému startu a hodně bolavému závěru dost ztratil. U startovní brány hledám očima Lindu, Iris a Annu-Marie, které jsou v průběžném pořadí přede mnou. Mám plán, že se jich zkusím držet a půjde-li to, zkusím jim utéct. S úderem půl sedmé se dáváme do pohybu. Znovu se mi v hlavě přehrává loňský MEHT, kdy jsme se po prvních dvaceti kilometrech obdivování svítání na masivu Monte Rosy obloukem vrac

Etapa třetí - Přes hory a doly Noční život v Gressoney je rozhodně klidnější než v Zermattu. Čtyřhvězdičkový hotel, ve kterém jsme spolu s další částí závodníků ubytovaní, si zaslouží každou z hvězdiček nejméně dvakrát; skvělá večeře, příjemný wellness, milá obsluha, tiché prostředí, atd. Přesto se ráno probouzím nevyspalý a se staženým žaludkem. Na bohatou snídani spíš smutně koukám a jen znovu s velkým respektem a obavami čtu parametry dnešní etapy - 46 km, 3724 m stoupání, 4045 m klesání. Za normálních okolností by mne uklidnilo, že je čistě matematicky vlastně z kopce, jenže teď mám se seběhy problém. A dnešní trasa je ještě zjednodušeně brutálně nahoru, brutálně dolů, znovu brutálně nahoru a znovu brutálně dolů. Žádné delší rovnější úseky se moc nekonají. Již potřetí stojíme v 6:15 na předstartovní rozpravě, zatímco Gressoney je stále ještě ponořené v šeru. Okolní hory jsou tak vysoké a údolí tak úzké, že slunce zatím nemá šanci. Žaludek mám trochu na vodě a necítím se zrovna svěž