Etapa druhá - Ve stínu pyramidy
Probouzím se díky nočnímu životu turistů nevyspalý. Scházíme na snídani a mně je jasné, že koleno nebude o nic lepší, než včera. Jsem ale klidnější, když vím, že alespoň dokončit etapu bych měl zvládnout.
Po snídani rychle balíme poslední drobnosti a jdeme na start. Ranní Zermatt je úplně jiný, než včera. Na ulicích je jen pár lidí a všude panuje klid. Odevzdáváme dropbagy, posloucháme krátkou rozpravu, kdy nás upozorňují, že na ledovci budou povinné nesmeky, a přitom pozorujeme ze tmy se pomalu vynořující pyramidu Matterhornu. Na jedné jeho hraně jsou vidět světla čelovek horolezců, kteří se vydali na vrchol. Vzpomínám, jak jsme je pozorovali s kamarádem, když jsme před lety zdolávali sousední Dent Blanche. Napadá mne přitom srovnání, že UTMR se liší od UTMB podobně, jako Dent Blanche od Matterhornu. Na Dent Blanche se nám podařilo být desítky minut sami na vrcholu, což se na Matterhornu jen tak nepoštěstí. Obdobně na UTMR může člověk velkou část trasy běžet a užívat si samotu, kdežto na UTMB je to při počtu účastníků prakticky nemožné.
První metry po startu nás ještě krátce provedou Zermattem, který se pomalu probouzí, ale brzy přichází prudké stoupání po úzké pěšině. Po včerejšku, kdy jsem se držel vzadu a pak jsem musel složitě předbíhat spoustu lidí, jsem dnes s Milošem vyrazil mnohem víc vpředu. Díky tomu musím držet o dost svižnější tempo a na neskutečně dlouhém dvanáctikilometrovém stoupání se posouvám jen o pár pozic dopředu. Hrozně přitom funím a radši ani nekoukám na tepovku. Namlouvám si, že je tou nadmořskou výškou. Po celou dobu přitom mohu obdivovat majestátnost Matterhornu.
Přibližně na desátém kilometru, krátce po první občerstvovačce, přichází úsek po ledovci, kde všichni nazouváme nesmeky. Původně jsem si říkal, že pokud tu nikdo nebude hlídat, nechám je v batohu, protože jsem zvyklý běhat po sněhu běžně bez nich. Rychle jsem ale vyveden z omylu, neboť ledovec je umrzlý a i s nesmeky mi to občas nepříjemně podkluzuje. No jo, České Středohoří prostě nejsou Alpy :)
Na konci ledovce začíná prudké stoupání po velkých kamenech, kde je lepší nesmeky sundat. Závěrečný výšvih k chatě v sedle Teondulo je dokonce jištěný fixním lanem. Mám tyhle lezecké vložky moc rád. Jsme v nejvyšším bodě celého závodu ve výšce 3295 m.n.m. a někde tady překračujeme hranice do Itálie. Rychle doplňuji vodu a pokračuji dál.
Na druhé straně sedla se krajina dramaticky mění. Sbíháme do jakési menší pánve, která připomíná měsíční krajinu nebo lom ČSA. Koleno ze začátku dost protestuje a tak z kopce klušu velmi zvolna. Až když se terén narovná, mohu lehce přidat. Hodně se tu díky suchu a absenci sněhu práší. Na druhém konci pánve opět stoupáme do dalšího sedla. To, co následuje, mi znovu bere dech.
Krajina se zazelená a pozvolna klesáme do nádherného údolí. Seběh není tak prudký, profil trati se vlní a tak mi koleno dovoluje běžet. Občerstvovačka na třicátém kilometru je v údolí uprostřed pastvin. Cítím se dobře, takže znovu jen doplňuji vodu, beru dva kousky banánu a rychle pokračuji. Máme před sebou poslední, na zdejší poměry celkem zanedbatelné a tedy jen pár kilometrů dlouhé stoupání. Přesto to není úplně zadarmo, neboť jeho závěrečná část je vystavena odpolednímu slunci a tak se opakovaně chladím namáčením čepice do potoku, podél kterého vzlínáme vzhůru.
V sedle Colle de Rothorn, které je ve výšce téměř 2700 m.n.m. se trasa láme do posledního dlouhého seběhu do cíle. Bohužel je profil opět hodně prudký, takže spíš jdu, než běžím. Přesto doháním Angličanku Annu-Marii, které hodně technický terén úplně nesedí. Prý musí šetřit kolena; vítej v klubu. Držíme tedy konverzační tempo a já pomalu zjišťuji, že, na rozdíl od Anny-Marie, jsem pěkné ořezávátko. Má totiž za sebou mimo jiné UTMB, CCC, TDS a týden před startem našeho závodu si zaběhla OCC, což je padesátka ze série UTMB. Každopádně mi ale potvrzuje, že UTMR je mnohem hezčí už jen tím, že to není tak masová akce. Když svedu konverzaci na počasí a vedro, které nemám rád, jen tak prohodí, že na Marathon des Sables bylo horko ještě větší. Suše polknu a zcela tupě se zeptám, zda tenhle extrémní etapový závod dokončila. "Jasně," odpoví jen tak. Opět suše polknu a dochází mi, že ohledně svých ultraběžeckých zkušenostech toho nemám moc k vyprávění. Mimochodem, doma pak dodatečně zjišťuji, co je tahle holka zač a že má za sebou třeba i vítězství na Grand Trail Courmayer na trati GTC100. Zmíním se tedy jen o loňském MEHTu a své letošní první a snad ne poslední stomílovce.
V závěru prudkého úseku nás v krátkém sledu předbíhají dva běžci, které jsem předtím zdlouhavě předbíhal v kilometrech táhlého stoupání. Jsem s tím už tak nějak smířený a jsem rád, že to jde alespoň takhle.
Poslední přibližně dva kilometry se trasa narovnává a my se s Annou-Marií rozbíháme a užíváme si společně svižné tempo až do cíle v Gressoney. Opět se mnou cloumají emoce. Sedám do stínu na trávník, sundavám batoh, zouvám boty a jsem rád, že pro dnešek už nikam běžet nemusím. V průběžném pořadí se posouvám na 32. místo.
Když doběhne Miloš, dáváme si hned v cíli výborné těstoviny a spořádáme každý minimálně dva pomeranče. Postupně vstřebáváme tu nádheru, co jsme dnes viděli. Přesouváme se na hotel, který stojí hned vedle cíle. S úžasem zjišťujeme, že v ceně máme kromě luxusní několikachodové večeře a obdobně bohaté snídaně i wellness. Využíváme toho a jdeme si dát před večeří alespoň krátkou saunu. Pak už jen před usnutím studuji profil třetí etapy, která má být nejnáročnější z celého závodu. Uvedených 3700 metrů převýšení na 46 kilometrech budí respekt. Opět začínám být nervózní, co na ty dlouhé seběhy bude říkat moje koleno.
Komentáře
Okomentovat