Kam běžím

Etapa čtvrtá - Sláva nazdar výletu Sedím u snídaně a nutím se do sebe natlačit alespoň dva kousky chleba se sýrem. Znovu u toho procházím aktuální pořadí, počítám svoji ztrátu na běžce přede mnou a kalkuluji, jestli by se s tím ještě nedalo něco udělat. Od prvního dne, kdy jsem byl smířen se situací, že doběhu alespoň na první kontrolu, kde mohu předčasně ukončit závod, se v mé hlavě hodně změnilo. Teď mám ambice i závodit. Studuji profil trasy a vyhodnocuji, jak hodně mne dnes může bolavé koleno limitovat. Nakonec se rozhoduji, že zkusím ještě trochu zabojovat, i když jsem v první etapě kvůli opatrnému startu a hodně bolavému závěru dost ztratil. U startovní brány hledám očima Lindu, Iris a Annu-Marie, které jsou v průběžném pořadí přede mnou. Mám plán, že se jich zkusím držet a půjde-li to, zkusím jim utéct. S úderem půl sedmé se dáváme do pohybu. Znovu se mi v hlavě přehrává loňský MEHT, kdy jsme se po prvních dvaceti kilometrech obdivování svítání na masivu Monte Rosy obloukem vrac

Etapa třetí - Přes hory a doly Noční život v Gressoney je rozhodně klidnější než v Zermattu. Čtyřhvězdičkový hotel, ve kterém jsme spolu s další částí závodníků ubytovaní, si zaslouží každou z hvězdiček nejméně dvakrát; skvělá večeře, příjemný wellness, milá obsluha, tiché prostředí, atd. Přesto se ráno probouzím nevyspalý a se staženým žaludkem. Na bohatou snídani spíš smutně koukám a jen znovu s velkým respektem a obavami čtu parametry dnešní etapy - 46 km, 3724 m stoupání, 4045 m klesání. Za normálních okolností by mne uklidnilo, že je čistě matematicky vlastně z kopce, jenže teď mám se seběhy problém. A dnešní trasa je ještě zjednodušeně brutálně nahoru, brutálně dolů, znovu brutálně nahoru a znovu brutálně dolů. Žádné delší rovnější úseky se moc nekonají. Již potřetí stojíme v 6:15 na předstartovní rozpravě, zatímco Gressoney je stále ještě ponořené v šeru. Okolní hory jsou tak vysoké a údolí tak úzké, že slunce zatím nemá šanci. Žaludek mám trochu na vodě a necítím se zrovna svěž

Etapa druhá - Ve stínu pyramidy Probouzím se díky nočnímu životu turistů nevyspalý. Scházíme na snídani a mně je jasné, že koleno nebude o nic lepší, než včera. Jsem ale klidnější, když vím, že alespoň dokončit etapu bych měl zvládnout. Po snídani rychle balíme poslední drobnosti a jdeme na start. Ranní Zermatt je úplně jiný, než včera. Na ulicích je jen pár lidí a všude panuje klid. Odevzdáváme dropbagy, posloucháme krátkou rozpravu, kdy nás upozorňují, že na ledovci budou povinné nesmeky, a přitom pozorujeme ze tmy se pomalu vynořující pyramidu Matterhornu. Na jedné jeho hraně jsou vidět světla čelovek horolezců, kteří se vydali na vrchol. Vzpomínám, jak jsme je pozorovali s kamarádem, když jsme před lety zdolávali sousední Dent Blanche. Napadá mne přitom srovnání, že UTMR se liší od UTMB podobně, jako Dent Blanche od Matterhornu.  Na Dent Blanche se nám podařilo být desítky minut sami na vrcholu, což se na Matterhornu jen tak nepoštěstí. Obdobně na UTMR může člověk velkou část trasy

Jsou věci, které jsou nepřenositelné. Prostě chybí slova, která by dokázala vyjádřit tu směs vjemů, emocí a síly každého okamžiku. Je to nepopsatelné a  UTMR se musí prožít. Etapa první - Do jeskyně bolesti Sunu se z posledního prudkého kopce do Zermattu a v očích mám slzy. Jsou mixem vzteku, zoufalství a bolesti. Předbíhá mne postupně asi osm závodníků, které jsem spolu s dalšími na předchozích třiceti kilometrech s různou mírou úsilí předběhl. Nemůžu s tím dělat vůbec nic. Koleno bolí tak, že sotva jdu; v prudkých sestupech to rychleji nejde. Až když se cesta na posledních dvou stech metrech narovná, mohu se znovu rozběhnout. To už jsou ale všichni dávno pryč. S úlevou probíhám cílem, nechávám si načíst startovní číslo a sedám si na lavici poblíž stanu s občerstvením. Každopádně jsem v cíli první etapy a to je mnohem víc, než v co jsem doufal, když jsem se na tohle dobrodružství chystal. Přibližně tři týdny před závody sbíhám na dovolené v Dolomitech několik kilometrů dlouhé klesání