Kam běžím

Ťukám na displej telefonu. Musel se zbláznit. Jdu kouknout na teploměr. No ty kráso. 8/16, tedy osm ráno a venku -16° C. Nešlo by to běžet v péřovce? Prstové ponožky měním za nejteplejší v mé výbavě - vánoční s vločkou. Uklidňuji se, páč při startu v deset už má být "krásných" deset, ale mínus. Po příjezdu na start potkávám Miloše. Ukazuje nové goráčové sněhule od La Sportivy. Že prý v tom poběží. Ve frontě na číslo závidím těm, co mají tlustší péřovku, než já. 46, žádnou symboliku v tom nehledám a prchám zpět do tepla auta. Dvě minuty před startem v panice hledám číslo. Připínám si ho hodně nízko. Alespoň trochu mi v tom mraze ochrání to nejcennější - telefon. Beru druhé rukavice. Úderem desáté jsem na startu. Úderem 10:04 vyrážíme. S Karlem a Ondrou to bereme takticky ze středu startovního pole, kde je nejvíc lidí a šance, že ty před námi umrznou dřív a budeme jim moct sebrat hadry. Do kopce mi to moc neběží. Držím se Karla, ale dlouho to nevydržím. Naštěstí Karel měl ráno

Vyrážíme s Milošem ještě za tmy směr Želízy. Cestou nás “uchvátí” surrealistický pohled na Štětí jako vystřižený ze Zemanova Vynálezu zkázy. V Želízech, kde je cíl trasy, necháváme prozíravě jedno z aut a společně druhým se přesouváme na start do Lhotky. Cestou mne uchvátí statný jelen, kterého míjíme asi v metrové vzdálenosti, aniž by ho Miloš postřehl. Zpětně nevím, zda se mi nezdál. Start je individuální, nikdo nerozdává čísla ani rady, takže žádný stres, prostě zapínáme hodinky a v mrazivém ránu vyrážíme. Trasa až na výjimky vede mimo silnice a je doslova nabitá zážitky. Míjíme hromady jeskyní, skalních bytů, skalních reliéfů, sem tam hrad, sem tam něco, co kdysi byl hrad. Místy jsou skalní schody, místy žebříky a řetězy, občas skalní průrvy, kde je dobré nemít hůlky napříč ani ve složeném stavu. Ještě před Kokořínem doháníme Olafa, který to celé vymyslel a děkujeme mu za tu parádu. Ještě před Bludištěm nás dohání Matěj a s úsměvem peláší dál. V Bludišti potkáváme Matěje bez úsmě