Mých posledních 12 měsíců běhání/neběhání a boje se zánětem plantárních fascií
Říjen 2024
Stěží zvládám odběhat naše pravidelné soustředění, tentokrát v Krkonoších, jak mne bolí plantárky. Pozitivem je, že si neplánovaně odškrtnu výstup na Sněžku, kam se s Lenkou prodíráme nekonečným zástupem turistů. Po soustředění se objednávám k doktorovi a ten konstatuje, že mám zánět plantárních šlach, což jsem tak nějak tušil. Absolvuji rázovou vlnu. Pravá noha se díky tomu výrazně zlepšuje, zato levá jde úplně do kopru. Sotva došlápnu na patu.
Listopad 2024
Odběháno 6 km.
Levá noha se nelepší.
Prosinec 2024
Odběháno 62 km.
Absolvuji do paty obstřik, čehož se děsně bojím, ale nakonec to není tak strašné. Efekt bohužel žádný. Nakonec dostávám doporučení na ozářky.
Leden 2025
Odběháno 110 km.
Únor 2025
Odběháno 96 km.
V rámci ozáření absolvuji i rentgen, kde se zjistí, že mám slušnou patní ostruhu. Nevím, co si o tom myslet, když mi při říjnové návštěvě doktor tvrdil, že žádnou patní ostruhu nemám a je to “jen” zánět. Mám vztek.
Březen 2025
Odběháno 42 km.
Ozářky nezabírají.
Snažím se ignorovat svět trailového běhání a ve volném čase hlavu zaměstnávám svým druhým největším koníčkem, kterým je „tvorba“ IDM a ambientní „muziky“ (www.soundcloud.com/analogtv).
Duben 2025
Odběháno 151 km.
Zkouším nohu prostě rozběhat. Zdá se, že to při kratších bězích funguje, ale je to jako na houpačce. Jsou dny, kdy noha úporně bolí a nebaví mne ani chodit. Každý delší běh je se sebezapřením. Rozhoduji se jít na operaci levé plantárky, což obnáší, že mi ji v okolí patní ostruhy oříznou tak, aby ji ostruha nedráždila. Termín dostávám na polovinu června.
Květen 2025
Odběháno 212 km.
Díky vidině nějakého posunu se mi psychicky trochu ulevuje a prostě běhám, co to jde, s vědomím, že víc už to posrat stejně nemůžu.
Začátkem května absolvuji Sokolskou padesátku. Jsem z ní rozbitý jako děčínské silnice, ale zároveň nadšený, že po tolika měsících dokážu odběhnout alespoň baby ultra.
Na konci května se na poslední chvíli rozhoduji a hlásím se na Libouchecký ultramaraton, byť „jen“ na poloviční trasu. Ze začátku to jde celkem dobře; držím se Kačky s Ondrou a prvních 20 kilometrů si i užívám. Pak přichází křeče do lýtek, což obvykle neznám. Tím veškeré ambice na nějaké tempo padají a přecházím do udržovacího módu. Každé zrychlení znamená nový náběh na křeče. Na Komárce chvíli odpočívám a dohání mne Iva, se kterou pokračujeme dál společně. Seběhy hodně bolí, pajdám jako geront a v hlavě se melou emoce mezi zoufalstvím ze stavu mé plantárky a euforií, že opakovaně zvládnu odběhnout alespoň padesát kiláků. Sto metrů před cílem se s naprostým klidem necháváme předběhnout dvojicí dalších běžců a užíváme si finiš. Druhý den nemohu na nohu skoro došlápnout, ale necítím se tak rozbitý, jako ze Sokolské.
Červen 2025
Odběháno 113 km.
Čtyři dny před operací běžím s Milošem jeho narozeninový běh. 55 kiláků v nádherném prostředí NP České Švýcarsko, které si ohromně užívám. Ke konci sice noha dost bolí, ale v hlavě mi lítá, jestli má ta operace vlastně smysl.
Pod kudlu mám jít symbolicky v pátek 13.6., ale díky nějakým problémům jdu nakonec až v sobotu 14.6. Nevím, jestli je to znamení.
První dva týdny noha hodně bolí a našlapuji jen na špičku. Berle odkládám už po pár dnech s přesvědčením, že je potřeba nohu trénovat.
Den po vytažení stehů už zkouším lehce poklusat a pátý den už vyrážím na lehký pomalý šestikilometrový běh. Jsem v euforii, že to jde. Snažím se rozběhat, abych se do poloviny července mohl rozhodnout, zda vyrazit na jeho konci s UL-Trail partou na soustředění do Dolomit.
Červenec 2025
Odběháno 107 km.
Vše jde, zdá se, celkem dobře. Noha sice po operaci stále bolí, ale daří se mi prodlužovat běhy. Desátého července běžím s Lenkou a Ondou na Sněžník a zpočátku jsem plný ambicí a nadšení. Na dvanáctém kilometru ale začne noha tak bolet, že je to na vrtulník. Zbývajících osm domů dopajdám a je mi jasné, že Dolomity letos nebudou. Sere mě to, ale na druhou stranu se dostavuje úleva po nejistotě, jak by to tam dopadlo. Noha bolí jako čert i další dny a nakonec běhání opět úplně vysazuji. Po dvanácti dnech naprostého klidu začínám od nuly. Kilometrový běh na nenáviděném běžeckém pásu je vrchol, co zvládám.
Srpen 2025
Odběháno 154 km.
Jdu na kontrolu k doktorovi, protože noha bolí dál, byť jinde než v místě jizvy a ostruhy. Prý jsem z medicínského hlediska v pořádku.
Pomalu se začínám rozběhávat a v druhé polovině měsíce zvládám mezi čtyřiceti a padesáti kilometry týdně. Začínám znovu koukat na běžecká videa, poctivě posiluji obě chodidla i celé tělo, zařazuji švihadlo, protahuji, kdykoliv to jde a vnitřně mám pocit, že jsem po roce z nejhoršího venku.
Z naběhaných kilometrů by se mohlo zdát, že jsem vlastně za celý rok běhat nepřestal, ale pocitově to je, jako bych celou tu dobu stál na místě. Uteklo mi Loučení, Pražská stovka, Vokoberg a další akce. Před každou z nich jsem doufal, že by to už možná šlo, a pokaždé velké zklamání.
Na druhou stranu jsem si uvědomil, že logicky nejde své limity pouze posouvat dopředu a občas si člověk musí sednout na prdel a začít téměř od nuly, když dlouhodobě ignoruje, co mu tělo napovídá. Vážím si teď každého odběhnutého kilometru tak nějak víc a doufám, že jich mám před sebou ještě hodně. Snad to nezakřiknu, ale pomalu spřádám plány na další měsíce. Na konci září běžecké soustředění na Šumavě, v listopadu krátká trasa Loučení, v prosinci poloviční trasa Pražské stovky a v lednu Vokoberg. Ne, nehodlám to zabalit.
Komentáře
Okomentovat