Sotva týden po poměrně spontánní účasti na Pražské stovce obhlížím, co by se dalo na jaře podniknout za další vypečenou akci a objevuji Istria 100 . Parametry se dost podobá Pražské stovce a s výhledem toho, že v dubnu už by tam člověk nemusel úplně klepat kosu, začíná hlodat pokušení. No a protože do dubna je potřeba ještě trochu potrénovat, domlouváme se s Milošem na zaběhnutí Quo Vadis tréninkovým tempem. Za normálních okolností je průjezd Bílinou zážítkem, na který se jeden snaží rychle zapomenout, ale ve dvě a kousek ráno, kdy se startuje, to není taková hrůza a druhý kilometr kolem muzea Bílinské kyselky působí až romanticky. Na pátém se šplhá na Bořeň. Je to krásný technický stoupák kozí stezkou. Kontrola je kousek pod vrcholem a protože jsem na Bořni ještě nikdy nebyl, jdeme až nahoru rozhlédnout se do krajiny, takže další romantika. Seběh dolů, kdy v protisměru potkáváme ostatní běžce, je jednou z nejhezších pasáží celého závodu; zvlášť když je člověk ještě plný sil. Vzhledem
O mých bězích na vzdálenosti větší než dlouhé