Kam běžím

Stojím na pódiu, podávám si ruku s Radkem Brunnerem (on první, já pátý) a říkám si, ty kráso, jak se mi tohle povedlo? To bylo před rokem.  Je pátek 17. září o rok později a já si přebírám startovní číslo na stejný závod, ve kterém bude hodně věcí jinak. Letošní ročník si vzal na starosti nový organizátor Martin Bláha. Závod dostal nový web 10l700 s parádní grafikou, nové místo startu v kempu přímo pod Klíčem na okraji Svoru a trať, která údajně hodně ubrala asfaltu a přidala trailu. Za mne super. Stejně jako loni se dá běžet buď dvoudenní závod (66 km a 42 km), nebo si vybrat jen jednu z tratí. Stejně jako loni jsem se přihlásil na oba dva dny. Trasu jsem moc detailně nestudoval; však jsem to běžel loni, ne? Předpověď slibuje na oba dny déšť s občasným sluncem, což je proti loňsku novinka neplánovaná. Večer dělám pečlivou přípravu věcí, aby nebyl ráno stres a abych nějak zabil čas, jehož kulturní část se smrskla na rychlé popřání dobré noci mezi těmi málo, kteří jako já dorazili už v

 Po dvou odpískaných stovkách, které jsem chtěl běžet a zdravotně to úplně nevyšlo, jsem začal pochybovat, zda tahle mega akce nebude nad mé síly. Monterosa Est Himalayan Trail má totiž ne úplně běžné parametry - 103 kilometrů délky, deklarovaných 7800 metrů převýšení, nejvyšší bod trati ve 3000 metrů nad mořem a na sedmikilometrovém úseku nasbíráte 1700 metrů k nebi! Na to se v našich končinách netrénuje úplně lehce. Každopádně čtyřdenní soustředění v Tatrách, které Kája skvěle naplánoval, proběhlo nad očekávání dobře, kolena stále držela a i cvičné vertikální kilometry se celkem dařily, a tak jsem se nakonec odhodlal a zaregistroval k téhle šílenosti. Jaksi až dodatečně jsem si uvědomil, že to mimo jiné bude znamenat urazit autem 1000 kilometrů k místu startu. Na druhou stranu ideální příležitost vzít rodinu na výlet. Do Macugnagy, místa konání, jsme dorazili tři dny před startem, aby bylo dost času na poznání záludností trasy a nasátí místní atmosféry. Ubytováváme se ve spartánském

Je sobota 9. dubna, šest dní před startem závodu a stojím ve vánici na vrcholu Klíče, kde během pár minut napadlo několik centrimetrů sněhu. Z původního pikniku a výhledů do okolí není nic. Tuším, že za pár dní prožiju déja-vu. Ve čtvrtek 14. dubna v den startu sedáme s Milošem a Karlem do jednoho auta, neboť punkový závod má mít i punkovou logistiku a kromě "Punk's not dead!" platí i "Punk rules", jak jsme se o den dříve shodli a to i přesto, že punk nijak zvlášť nemusím. Chci tím říct, že na akci jedeme jednou dodávkou a ne jako nějací pražáci každý svým. Auto necháváme v Mikulášovicich v cíli závodu a pak pěkně šlapeme tři kiláky pěšky na nádraží, abysme se přemístili vlakem na místo startu. Zase takoví pankáči nejsme, neumíme chodit pomalu a máme před příjezdem vlaku fóra přes půl hodiny. A tak zevlujeme. Výhoda je, že Stovka Jarním Šluknovskem startuje přímo z nádraží v Novém Boru, kam dorazíme s opět naprosto nepunkovým předstihem dvou hodin. Začíná pršet

Sotva týden po poměrně spontánní účasti na Pražské stovce obhlížím, co by se dalo na jaře podniknout za další vypečenou akci a objevuji Istria 100 . Parametry se dost podobá Pražské stovce a s výhledem toho, že v dubnu už by tam člověk nemusel úplně klepat kosu, začíná hlodat pokušení. No a protože do dubna je potřeba ještě trochu potrénovat, domlouváme se s Milošem na zaběhnutí Quo Vadis tréninkovým tempem. Za normálních okolností je průjezd Bílinou zážítkem, na který se jeden snaží rychle zapomenout, ale ve dvě a kousek ráno, kdy se startuje, to není taková hrůza a druhý kilometr kolem muzea Bílinské kyselky působí až romanticky. Na pátém se šplhá na Bořeň. Je to krásný technický stoupák kozí stezkou. Kontrola je kousek pod vrcholem a protože jsem na Bořni ještě nikdy nebyl, jdeme až nahoru rozhlédnout se do krajiny, takže další romantika. Seběh dolů, kdy v protisměru potkáváme ostatní běžce, je jednou z nejhezších pasáží celého závodu; zvlášť když je člověk ještě plný sil. Vzhledem

Pražská stovka 2021 Mluvíme všichni o pekle, ale všichni se do něj dobrovolně hrneme a hlásíme. Myslím, že bychom tomu měli říkat ráj. - Wudy -   Tenhle report bude trochu ultra a taky bude jiný v tom, že do něj přispěl parťák Miloš jak textem, tak fotkami ;) Dva týdny před startem se Miloš ptá, jestli s ním někdo nechce běžet "krátkou" trasu Pražské stovky . Chvíli to ve mně hlodá, ale házím se do klidu,  mám za sebou Vokober(g) a to nebylo rozhodně zadarmo. Nicméně myšlenka hlodá dál. Čtyři dny před startem se jen tak podívám na startovku závodu a vidím, že Miloš je přihlášený, ale na trasu 135!?! Píšu mu, o co jde. Prý na něj převedl někdo registraci, tak do toho jde. Rychle si sumíruju, že se vlastně po Vokobergu cítím zregenerovaný a opatrně se Miloše ptám, jestli by mne nepřibalil. Souhlasí. Je rozhodnuto. Den předtím jsem totiž viděl skvělý dokument a silně tím ovlivněn jsem si řekl, že není nač čekat. Registuji se. Jsem magor, cítím se jako plnohodnotný ultrašílenec

Už vím, že únava je jen stavem mysli. Už vím, že když na 35. kilometru chcete omdlít, po dalších šedesáti se můžete cítit relativně dobře. Už vím, že sto kilometrů se zvládnout dá. Vokober(g) je rogainingový závod, kde dopředu netušíte, co vás vlastně čeká. Víte jedině to, že to bude do kopce a že musíte mít parťáka, na kterého je spoleh. Parťáka mám na jedničku; Kája má zkušenosti a umí se v terénu orientovat. Bonusem je, že některé ty kopce zná ještě z raného mládí :) Na předpokládaném startu na Doubravké hoře se dozvídáme, že start bude jinde. Nasedáme do autobusů a cesta připomíná odjezd na školu v přírodě - do první řady ti, co blinkají a všichni ostatní se dohadují, kam nás vezou. Vysadili nás na benzínce nedaleko Loun, rozdali nám mapu se seznamem kontrolních bodů a že na to máme 24 hodin s cílem na Doubravce. Chvíli váháme, jestli začít studovat, kudy se vydat, ale rychle se necháváme strhnout davem a vyrážíme s tím, že to prostě budeme řešit průběžně. První kontrolní bod je hn