Miloš, se kterým se potkávám na výbězích UL-Trailu, mne vysazujte u baráku a já přemýšlím, jestli se mám pokusit vystoupit z auta důstojně, nebo jen prostě otevřít dveře a přepadnout ven, jak mne bolí kolena. Máme za sebou 65 kilometrů nádherného a nečekaně těžkého závodu O-See Ultra Trail. Ale od začátku. V pátek večer razíme k Martinovi Bláhoví, u kterého přespáváme a taky během večera probíráme taktiku - běžet na bednu, nebo to prostě jen přežít. Necháváme to osudu. Ráno je v Oybinu, odkud startujeme, kosa jako blázen. Vyzvedáváme čísla, ladíme vybavení a najednou je tu start. Taktně přeskočím, že minutu před startem letím do auta pro vodu, co jsem zapomněl. Vyrážíme v celkem svižném tempu do mírného stoupání. Po pár set metrech se dostáváme do skal, kolem kterých se budeme pohybovat velkou část trasy. Hned tvary těch prvních nechávají pracovat fantazii. Na druhém kilometru se mi úspěšně daří utrhnout si číslo, které jsem si chytře přidělal jen na dva špendlíky. Chvíli mne zdrží, ne
O mých bězích na vzdálenosti větší než dlouhé