Nechal jsem to dostatečně uzrát. Není kam spěchat, kopce obvykle nikam neutečou. Poté, co se mi zahojily omrzliny z Vokobergu a v kalendáři CSUT nebylo na nejbližší měsíce nic v rozumném okolí, jsem si řekl, že je čas proběhnout si Lužky. Dáša, se kterou jsem běžel Vokoberg, hlásila, že se ráda přidá a já věděl, že když mi to na letošním Quo Vadis nandala o více než hodinu, rozhodně mne brzdit nebude. Termín padl na velikonoční sobotu 30.3. Nohy fungovaly, kolena nebolela, předpověď počasí prakticky ideální, Prominentní vrcholy Lužických hor čekají. V pondělí si dávám poslední delší běh, abych nevypadl z rytmu. První krok rozběhu a něco je špatně. Bodlo mne v kříži a od zad mi začíná vystřelovat bolest. Při určitém pohybu mi to podlamuje pravou nohu. Sice s tím doběhnu, ale rozhodně to není příjemné. Záda neulevují ani další dny. Zkouším fyzioterapeutku, trochu se to lepší. Hlásím Dáše, že by možná bylo rozumné akci přesunout. Dáša hlásí, že má sice kašel, ale že na to kašle a že běží
O mých bězích na vzdálenosti větší než dlouhé