Kam běžím

Někdy to opravdu bolí. Když jsem dobíhal poslední kilometry Stovky Povážím, kromě únavy po 27 hodinách na nohou jsem se cítil skvěle. Navíc, navzdory okolnostem, ani výsledné umístění nebylo vůbec špatné. Ten závod mi nalil do hlavy tolik sebevědomí, že jsem začal dokonce pokukovat po akcích s mnohem větší časovou dotací. Tím pádem Loučení se svými 110 kilometry délky a přibližně 4500 metry převýšení mi přišlo jako závod, který by měl být takzvaně na pohodu. Navíc, když se běží prakticky na domácí půdě. Stále ale je se čemu učit. V mezičase od Pováží k Loučení jsem si dal jen oblíbený Noční pochod na Milešovku a zbytek času nechal tělu odpočinout. Pracovní týden byl jako obvykle hektický, takže ani startovní propozice jsem nijak pečlivě nastudoval. V den závodu jsem jen rychle hodil trasu do Garminu, v práci to k překvapení zbývajícího osazenstva zapíchl už ve tři, doma přidal do trasy kontrolní body a zhruba další dvě hodiny dával dohromady vše, co bych mohl na závodě potřebovat. Pův

V průběhu roku jsem si tak nějak říkal, že by bylo fajn zkusit si letos EKUT - Extrémní kombinaci v ultra trailu; tzn. v krátkém sledu po sobě absolvovat dvě dlouhé stovky - Loučení a Pražskou stovku. Celé léto mne ale zlobilo koleno a dokonale jsem si to vychutnal na etapovém závodě UTMR. Navíc mne Miloš, kamarád jeden, upozornil, že letošní EKUT je o chlup delší, protože ze dvou závodů jsou tři, jeden pro jistotu v “cizině” a ještě v délce 130 km. Usoudil jsem, že víkendové běžecké soustředění v Krkonoších týden před závodem bude ideální na otestování aktuální nálady mého kolene a následné rozhodnutí, jak moc to s EKUTem bude žhavé. První den v Krkonoších nebylo koleno nic moc. No a Miloš, kamarád jeden, mi do toho ještě večer píše, že by jako bylo fajn se zaregistrovat, páč je poslední den, kdy to jde. Honím rychle registraci přes pididisplej mého Ajfonu Pidi a hlásím, že splněno. K mému překvapení nemám ještě ani v pondělí potvrzenou registraci a tak v úterý píšu organizátorovi Pat