Kam míříš tmou noci?
Jsi v myšlenek svých moci
a čím jsi dál,
tvých bolestí ubývá.
Sil ti už nezbývá,
než stále vpřed.
Nic nejde hned.
Tak každý strom i každý kámen
jsou cílem
a pak ámen.
Málokdy vidím na teploměru 35 °C ve stínu. A ještě nikdy jsem přitom nestál na startu závodu. Dnes je ten den a kroutím při tom hlavou sám nad sebou. Jak pravil kamarád Braňo Zigo: “Slnko páli tak, až sa ohýbajú stĺpiky na plotoch!”
A to mám v plánu trasu dlouhou 225 kilometrů a velmi ambiciózní plán stihnout to pod čtyřicet hodin.
Po loňské stomílovce jsem si řekl, že další meta by mohlo být nějakých 200 kilometrů. Když jsem si na facebooku všiml příspěvku Lenky Procházkové Prouzové o 100MKMK, bylo rozhodnuto. Kratšími trasami jsem se ani nezabýval a rovnou jsem si sebevědomě vyhlédl tu nejdelší s názvem “The Shadow Warrior.”
Přípravy jsem zahájil už prakticky na jaře a všechny předchozí závody a akce tak byly de facto zkoušením, zda jsem připraven a hoden.
Po vzoru elitních ultra běžců jsem si připravil pečlivý seznam oblečení, vybavení a jídla rozdělený do batohu a dropbagů. Poctivě jsem přečetl dostupné články o závodu, vyzpovídal několik účastníků, detailně nastavil tempo jednotlivých úseků včetně časů strávených na občerstvovačkách a nakonec ještě zadal do mapy dostupné studánky a benzínky, kde bych mohl doplnit tekutiny.
Balit jsem začal postupně už od pondělí. Ve středu večer jsem vše rozdělil do batohu a dropbagů a ve čtvrtek ráno doladil poslední detaily. S uspokojením, že víc už pro úspěch akce udělat nemohu, sedám do auta a vyrážím se synkem do Prahy, kde kupuji nové Altra Lone Peak 8 v béžové barvě, která by mohla být v té výhni praktičtější. Na Čerňáku nakládáme Míšu a Pavlu. Obě znám z různých závodů a s Míšou konkrétně jsem loni dobíhal Pováží. Plni odhodlání pak vyrážíme směr Chtelnica, Slovensko.
Cestou probíráme kromě jiného i to, co kdo má co za vybavení. Někde před Jihlavou díky tomu zjišťuji, že jsem si ve svém detailním seznamu vybavení neodškrtl soft flašky, a to je trochu problém. Operativně s pomocí Pavly zjišťuji, že v Brně je pobočka Sportovny, kde mají můj oblíbený běžecký batoh Salomon Adv Skin 12 včetně flašek a rovnou ho tam kupuji.
Druhý den na startu mého nejdelšího závodu, kde mám pobýt přibližně čtyřicet hodin, tak stojím ve fungl nových botách a na zádech fungl nový batoh. Tohle bych asi nikomu neporadil ani na půlmaraton. Na druhou stranu vím, že Lone Peaky nikdy prošlapávat nepotřebovaly a Adv Skin od Salomonu je asi to nejlepší, co si mohu na záda hodit, tak co.
Je takové vedro, že cítím změklý asfalt pod nohama. Na startu nás stojí kolem třiceti a o něco méně vyrazilo i chodců již o hodinu dříve. Pomyslným výstřelem v pátek v půl druhé odpoledne vybíháme. Někteří hned od začátku nasazují tempo mladých gazel a mizí rychleji, než výplata v pátek večer. Já mám v hlavě a hodinkách jasně nastaveno nikam se nehnat a držet se plánovaných časů.
Klušu pomalu tempem dálkoplaza, do kopců přecházím do chůze, hlídám si dech a tepovku. Stejně, jako většina ostatních kolem, přehlížím hned první z více než čtyřiceti kontrol na trase. Naštěstí už z rozpravy víme její číslo a mohu si ji později zapsat do seznamu. Běží se mi dobře. Vrásky na čele mi dělá pouze přetížená plantárka na pravé noze, která se lehce ozývá při každém došlapu. Snažím se ji řešit už několik měsíců, ale nepomáhá ani klid na lůžku, ani masáže a zatím ani bylinky. Paradoxně třeba při čtyřdenním pobíhání kolem Mont Blancu jsem o ní ani nevěděl.
Po osmi kilometrech přichází příjemné překvapení, kdy nám organizátoři připravili kanystry s vodou. Doháním tady skupinku tří lidí. Nezdržuji se a pokračuji svižnou chůzí dál do kopce. Vždycky jsem si myslel, že mi to do kopců celkem jde, ale za chvilku mne převálcuje Lýdia Závodská tempem rychlíku Krušnohor a já jen čumím. Abych stíhal její tempo, musel bych asi přejít do běhu. Připomínám si ale, že se nesmím honit a do cíle je to ještě ukrutně daleko. Z kopců jsem naštěstí o něco rychlejší já, a takto si to střídáme prakticky až do druhé občerstvovačky.
První občerstvovačka přichází po krátkém stoupání, takže k ní dobíhám v závěsu za Lýdií. Z nepochopitelného důvodu ji chlapi začínají obskakovat a já si tak doplňuji vodu a ionťák sám. Pak zahlédnu basu s třetinkami piva a neodolám. Je sice odporně teplé, ale příjemně to přerazí sladkost po gelech, přesnídávce a ionťáku. Než ho do sebe kopnu, Lýdia je dávno pryč. Děkuji obsluze a pomalu se rozbíhám.
Lýdii dobíhám v následujícím seběhu a poprvé ji oslovuji, že se určitě znovu potkáme v dalším kopci. Dozvídám se, že se musí trochu šetřit, protože před týdnem běžela Východniarsku stovku. A já myslel, že jsem prostě z kopce lepší, no nic.
Až do druhé občerstvovačky trasa ničím zásadně nepřekvapuje. Převážně se pohybujeme po širokých lesních cestách. V Bukové, kolem 38. kilometru, se občerstovačka nachází na zahradě rodinného domu. Musím dávat pozor na šipky, abych nevlezl náhodou do baráku někomu jinému. Na terase sedí už několik běžců a pár z nich to tu kvůli vedru balí.
Zdravím se tu opět s Braněm Zigou, který je akorát na odchodu. Doplňuji vodu a sedám ke stolu k výbornému kuřecímu vývaru s nudlemi. Mlsně pokukuji po plechovkách Plzně, ale tu si jen někdo donesl, takže musím vzít za vděk teplou Pepsi. Vedle nás stojí malý bazén s vodou a o něj se bezvládně opírá jeden z běžců, který toho má evidentně dost.
Vytahuji čelovku a pouštím se prudkým svahem do údolí, které mizí v neprostupné tmě. Je přede mnou první noc. Ke třetí občerstvovačce je to ještě dost přes dvacet kilometrů. Mám obavy, jestli vyjdu s vodou. Díky vedru piju mnohem víc, než jsem zvyklý. Mám sice vyznačenou studánku na trase, ale i k ní je to skoro dvacka.
Dlouhou dobu už jsem neviděl nikoho před sebou ani za sebou. Až ve stoupání na Čiernu skalu zahlédnu vysoko nad sebou v prudkém svahu světlo čelovky. Brzy se mi ale ztrácí. Když jsem v horních pasážích, zahlédnu pro změnu dvě čelovky hluboko pod sebou. Na vrcholu si sedám na skálu, koukám do tmavé krajiny, poslouchám vzdálené hřmění a sbírám síly. Mám za sebou něco málo přes padesát kilometrů a už se cítím vyčerpaný.
Doráží Lýdia s další závodnicí a i je hospoda ještě obslouží, což je dost zachraňuje. Braňo se zvedá k odchodu a já vyrážím pár minut po něm. Doháním ho ve stoupání na Jeleniu horu a dál pokračujeme spolu. Oba jsme rádi za společnost.
Dobíháme do Plaveckého Podhradia na třetí občerstvovačku, kde máme i dropbagy. Převlékám propocené triko, měním ponožky, poctivě se mažu proti odřeninám a usedám k jídlu. Mají tu bohužel jen utopence ve zteplalém nálevu a párky ve vodě podobné teploty. Žaludek mám stažený a nejde do mne ani jedno. Půlku utopence a krajíc chleba do sebe nakonec nasoukám, ale je to boj. Chlapi na občerstvovačce jsou milí a dělají pro nás, co mohou. Mimo jiné nám hlásí, že hodně lidí už to zabalilo a my se tak rázem ocitáme na třetím místě. Nijak zásadně to se mnou nepohne, protože dál to bude spíš o přežití. Po dobrých dvaceti minutách se zvedáme k odchodu.
Dlouho stoupáme az na vrchol Vápenné. Před dlouhým seběhem si potřebuji odskočit, což se nelíbí divočákovi, který na mne chrochtne sotva deset metrů ode mne, neochotně se zvedne a jde si najít klidnější flek.
Následující kopec Veĺký Petrklín je místní legenda. Přestože nepatří k nejvyšším, nástup do něj a některé pasáže jsou tak prudké, že je potřeba používat i ruce. Seběh dolů není o nic lepší.
Začíná mi být zle z neustálého vedra, nedostatku jídla a vody a snahy udržet s Braněm tempo. Vytahuji banán a snažím se do sebe alespoň půlku dostat. Daří se, ale během pár vteřin ucítím v ústech dobře známý pocit, jako když kousnu do měděného drátu. Sotva se stihnu zastavit, otočit do pangejtu a už ze mne letí všechno ven. Takhle se to v rychlém sledu opakuje ještě několikrát, než ucítím úlevu a mohu pokračovat. Braňo se ptá, jestli jsem schopný pokračovat, ale mně se ulevilo a jde se relativně dobře. I to, že se rozednívá, v člověku navozuje pozitivnější náladu. Jen nemám energii a žaludek mne bolí, jak je prázdný.
Pomaličku klušu a střídavě jdu. Do toho do sebe opatrně natlačím gel a čekám, co to udělá. Udržím ho, i když jistý si tím v tu chvíli nejsem. Přichází dlouhé stoupání na Vysokou, druhý nejvyšší vrchol Malých Karpat. Užívám si tichého rána a pofukujícího větru, který přeci jen trochu ochlazuje. Na samotném vrcholu Vysoké mi ale znovu docházejí síly, a tak si sedám přímo vedle cesty. Míjí mne dva závodníci. Lehám si a zírám do ranní oblohy. Usínám. Netuším, jak dlouho tam jsem, ale cítím se lépe. Dávám si opatrně další gel, zapíjím ho malými doušky vody a když je vše v pořádku, pošlu ještě do žaludku po maličkých kouscích půlku banánu. Vypadá to, že se žaludek vzpamatoval. Na občerstovačku na Pezinskej Babe je to ještě dlouhých třináct kilometrů. Naštěstí jsou po pár kilometrech na trase dvě studánky se silným pramenem, kde se pokaždé opláchnu a vypiju minimálně litr vody.
Když konečně dorazím do Pezinskej Baby, cítím se o 100% lépe. Milá paní mi nabízí další vynikající polévku, k tomu si dávám trochu piva, pak ještě jednu polévku, dolévám si pivo a mezitím si povídáme. Zjišťuji, že Braňo tu byl více než před hodinou a že každou chvíli by měly dorazit i Pavla s Míšou. A opravdu tu během pár minut jsou a spolu s nimi ještě Petra Smočková. Sice už jsem se chtěl zvednout a pokračovat, ale měním plán a domlouvám se s nimi, že dál půjdeme spolu. Nechávám je najíst a odpočinout.
Máme za sebou necelých sto kilometrů. Každopádně společně se jde mnohem lépe. Nebýt už opět úmorné vedro, dalo by se to považovat za zdařilý výlet. Přes Veĺkou Homoĺu sbíháme do rekreačního areálu, kde usedáme k jednomu rychlému pivu.
V Časté necháváme jít holky napřed a s Míšou si jdeme do obchodu koupit studené pití. Potkáváme se znovu v Doĺanech na občerstvovačce, kde je bohužel opět veškeré pití teplé. Bylo prozíravé zastavit se v obchodě.
S Míšou vyrážíme napřed. Je před námi úmorná část stoupání kolem vinic. Naštěstí další kilometry vedou lesem, kde je o poznání lépe. Na kontrole Molpír, kde jsme už za tmy, a která je umístěna ve staré roubence, překvapujeme turistu se psem. Chce tu nocovat. Říkám mu, že se tu dnes asi moc nevyspí, ale nezdá se, že by svůj plán chtěl měnit.
O necelá dva kilometry dál zastavujeme na benzínce, doplňujeme tekutiny a dáváme si i nějaké jídlo. Začíná drobně pršet. Mezitím dorazí Petra s Pavlou. Oblékáme bundy a dál pokračujeme po trase jakési zaniklé dráhy. Místy vede polem, místy křovím a většinu času je to nudná rovina.
Konečně se dostáváme do Naháča, kde je další kontrola s dropbagy. Překvapujeme spící obsluhu, která nás nečekala tak brzy. Občerstvujeme se a Petra s Pavlou se chystají si zde odpočinout, protože jsou rozhodnuté dokončit celou dlouhou trasu. My s Míšou už máme dávno jasno, že přejdeme na kratší "dětskou" variantu, která má mít pouhých 171 kilometrů.
Odcházíme tedy sami dva a těšíme se, že na další občerstvovačku je to už jen slabých dvanáct. S výjimkou ruin kostela a kláštera Katariny Alexandrijskej, které působí v noci opravdu monumentálně, je to dost nezáživný úsek a jsme rádi, že ho jdeme za tmy.
Na Výtoku, kde se trasy rozdělují na plnotučnou a dětskou, jsme definitivně rozhodnutí, že už chceme do cíle. Sice ve mně hlodá červíček pochybností, že mi je vlastně relativně dobře a to tzv. kolečko klinické smrti bych nejspíš zvládl, ale tenhle závod už jsem dávno vzdal a nemám motivaci.
Klušeme posledních sedm kilometrů do cíle a vlastně jsem rád, že už je to jen po asfaltu a bez kopců, protože to rychleji utíká. S prvními náznaky svítání vbíháme do Chtelnice a pak už konečně i do tělocvičny místní školy. Zdravíme se s Olafem. Hodinky mi ukazují, že na trase jsem byl téměř čtyřicet hodin a urazil skoro 190 kilometrů.
Plán se tedy splnit nepodařilo. Objektivně jsem neměl připravenou hlavu na to, že to bude víc chůze než běhu, že spoustu času strávím sháněním pití a už vůbec jsem nebyl připraven na to, že bych měl někde spát. Ale i o tom jsou ultra dlouhé závody a musím se s tím naučit pracovat.
Jsi dobrej. 🥰
OdpovědětVymazat