Neděle - mám za sebou trénink a konstatuji, že jestli by mne mělo běhání bavit tak, jako dnes, naučím se radši pořádně šachy. Několik měsíců pobolívající kotník (paradoxně ne při běhu) náladě také nepřidává a třeba by prospělo dát mu chvilku odpočinout. A tak si naplánuji nejméně na týden od běhání klid. Pondělí - klid a pohoda. Úterý - klid a neurčitě divný pocit. Středa - klid a fakt divný pocit z poměrně konkrétních důvodů. Čtvrtek ráno - neklid. Píše Miloš, jestli bych mu neupravil do Garminu trasu Týnišťských šlápot včetně kontrolních bodů. Čtvrtek odpoledne - neklid. Čtvrtek večer - registruji se na závod a mám divný pocit. Obvykle totiž účast na stokilometrovém závodění plánuji kapánek déle. V pátek mám na sbalení věcí sotva hodinu a pak už rychle na vlak, v Ústí přesedám do auta k Milošovi, který nás bere do Týniště, cíle závodu a cestou přemýšlím, co vše jsem zapomněl. Z Týniště nás autobusy převáží do Olešnice, kde těsně po půlnoci s Milošem stojíme za drobného mrholení na s
O mých bězích na vzdálenosti větší než dlouhé