Kam běžím

Ťukám na displej telefonu. Musel se zbláznit. Jdu kouknout na teploměr. No ty kráso. 8/16, tedy osm ráno a venku -16° C. Nešlo by to běžet v péřovce? Prstové ponožky měním za nejteplejší v mé výbavě - vánoční s vločkou. Uklidňuji se, páč při startu v deset už má být "krásných" deset, ale mínus. Po příjezdu na start potkávám Miloše. Ukazuje nové goráčové sněhule od La Sportivy. Že prý v tom poběží. Ve frontě na číslo závidím těm, co mají tlustší péřovku, než já. 46, žádnou symboliku v tom nehledám a prchám zpět do tepla auta. Dvě minuty před startem v panice hledám číslo. Připínám si ho hodně nízko. Alespoň trochu mi v tom mraze ochrání to nejcennější - telefon. Beru druhé rukavice. Úderem desáté jsem na startu. Úderem 10:04 vyrážíme. S Karlem a Ondrou to bereme takticky ze středu startovního pole, kde je nejvíc lidí a šance, že ty před námi umrznou dřív a budeme jim moct sebrat hadry. Do kopce mi to moc neběží. Držím se Karla, ale dlouho to nevydržím. Naštěstí Karel měl ráno

Vyrážíme s Milošem ještě za tmy směr Želízy. Cestou nás “uchvátí” surrealistický pohled na Štětí jako vystřižený ze Zemanova Vynálezu zkázy. V Želízech, kde je cíl trasy, necháváme prozíravě jedno z aut a společně druhým se přesouváme na start do Lhotky. Cestou mne uchvátí statný jelen, kterého míjíme asi v metrové vzdálenosti, aniž by ho Miloš postřehl. Zpětně nevím, zda se mi nezdál. Start je individuální, nikdo nerozdává čísla ani rady, takže žádný stres, prostě zapínáme hodinky a v mrazivém ránu vyrážíme. Trasa až na výjimky vede mimo silnice a je doslova nabitá zážitky. Míjíme hromady jeskyní, skalních bytů, skalních reliéfů, sem tam hrad, sem tam něco, co kdysi byl hrad. Místy jsou skalní schody, místy žebříky a řetězy, občas skalní průrvy, kde je dobré nemít hůlky napříč ani ve složeném stavu. Ještě před Kokořínem doháníme Olafa, který to celé vymyslel a děkujeme mu za tu parádu. Ještě před Bludištěm nás dohání Matěj a s úsměvem peláší dál. V Bludišti potkáváme Matěje bez úsmě

Miloš, se kterým se potkávám na výbězích UL-Trailu, mne vysazujte u baráku a já přemýšlím, jestli se mám pokusit vystoupit z auta důstojně, nebo jen prostě otevřít dveře a přepadnout ven, jak mne bolí kolena. Máme za sebou 65 kilometrů nádherného a nečekaně těžkého závodu O-See Ultra Trail. Ale od začátku. V pátek večer razíme k Martinovi Bláhoví, u kterého přespáváme a taky během večera probíráme taktiku - běžet na bednu, nebo to prostě jen přežít. Necháváme to osudu. Ráno je v Oybinu, odkud startujeme, kosa jako blázen. Vyzvedáváme čísla, ladíme vybavení a najednou je tu start. Taktně přeskočím, že minutu před startem letím do auta pro vodu, co jsem zapomněl. Vyrážíme v celkem svižném tempu do mírného stoupání. Po pár set metrech se dostáváme do skal, kolem kterých se budeme pohybovat velkou část trasy. Hned tvary těch prvních nechávají pracovat fantazii. Na druhém kilometru se mi úspěšně daří utrhnout si číslo, které jsem si chytře přidělal jen na dva špendlíky. Chvíli mne zdrží, ne