Přeskočit na hlavní obsah

Vokoberg 2026

Vokoberg je srdcovka. Není moc podobných závodů. Pokud máš v tomhle závodě nějaké ambice, musí se v tobě potkat několik klíčových faktorů:


Schopnost práce v týmu

Jste na to dva a jeden bez druhého to nedáte. Musíte dokončit oba, oba společně. Musíte si umět rozdělit role, dobře odhadnout své silné stránky a mít stejnou míru motivace.



Cit pro logistiku a schopnost improvizace

Nikdo nezná trasu předem; každý tým si o ní rozhoduje sám a za pochodu ji mění. Kombinace s dopravou, která má svá pravidla, je zásadní. Rozhodnutí o každé kontrole, kterou navštívíte nebo vynecháte může rozhodnout o úspěchu či neúspěchu, o pořadí ve výsledkové listině o naběhané vzdálenosti, o čase.


Odolnost vůči zimě a tmě

V půlce ledna může panovat jarní počasí, ale mnohem spíš to bude buď nechutná mlha a bláto s teplotami kolem nuly, nebo taky třeskuté mrazy hluboko pod nulou. Větší část závodu jdete za tmy, takže toho moc neuvidíte. Nohy budete mít v lepším případě samý varhánek, v tom horším skončíte s omrzlinami. Ruce v mraze odmítají spolupracovat s technikou, takže neovládáte mapu v telefonu, nebo vám za boha nejde přepnout světlo čelovky. Na chvíli zastavíte v hospodě na jídlo a ven vylézáte s třesavkou, než se znovu adaptujete na ledový vzduch. Běh je lepší, než chůze, protože vás zahřeje, ale budete na něj mít po dvaceti hodinách ještě sílu?


Orientace v mapě i terénu

S navigací v telefonu si nevystačíte, občas nevede ke kontrole žádná cesta, někdy radši zvolíte delší cestu s menším převýšením, často si pomůžete zkratkou přes pole, než to otrocky obcházet. Musíte vědět, že ty tenké čáry v mapě jsou vrstevnice, a že když je jich moc, vyplatí se to zkusit jinudy.


Štěstí

Jo, to se na vás usměje jen někdy; naplánovat se to úplně nedá. Na vás je to ostatní.


Po nucené roční pauze to letos znovu vyšlo. 101 kilometrů v nohách, osmnáct hodin na nohou, hnusná mlha přes den, ledový vítr v noci, náročné kontroly s dlouhými přeběhy mezi nimi, spousta variant, kudy se vydat. I tak jsme s Honzou urvali páté místo v kategorii. Mnohem důležitější jsou ale společné zkušenosti a zážitky. A pro mne osobně je to doufám plnohodnotný návrat do ultra.

A ještě dvě technické. Vyměnil jsem mé oblíbené Altry za Topo Athletic, konkrétně model Vista a zatím se zdá, že to mým nohám celkově prospělo. Doplnil jsem je nepromokavými ponožkami a i po celodenní lopotě ve sněhu a vodě jsem měl na konci nohy suché, bez varhánků a hlavně nezmrzlé.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rok na houpačce

Mých posledních 12 měsíců běhání/neběhání a boje se zánětem plantárních fascií Říjen 2024 Odběháno 88 km. Stěží zvládám odběhat naše pravidelné soustředění, tentokrát v Krkonoších, jak mne bolí plantárky . Pozitivem je, že si neplánovaně odškrtnu výstup na Sněžku, kam se s Lenkou prodíráme nekonečným zástupem turistů. Po soustředění se  objednávám k doktorovi a ten konstatuje, že mám zánět plantárních šlach, což jsem tak nějak tušil. Absolvuji rázovou vlnu. Pravá noha se díky tomu výrazně zlepšuje, zato levá jde úplně do kopru. Sotva došlápnu na patu.   Listopad 2024 Odběháno 6 km. Levá noha se nelepší. Prosinec 2024 Odběháno 62 km. Absolvuji do paty obstřik, čehož se děsně bojím, ale nakonec to není tak strašné. Efekt bohužel žádný. Nakonec dostávám doporučení na ozářky. Leden 2025 Odběháno 110 km. Únor 2025 Odběháno 96 km. V rámci ozáření absolvuji i rentgen, kde se zjistí, že mám slušnou patní ostruhu. Nevím, co si o tom myslet, když mi při říjnové návštěvě doktor...

100MKMK 2024 aneb z bojovníka toustem a pak roninem

Kam míříš tmou noci? Jsi v myšlenek svých moci a čím jsi dál, tvých bolestí ubývá. Sil ti už nezbývá, než stále vpřed. Nic nejde hned. Tak každý strom i každý kámen jsou cílem a pak ámen. Málokdy vidím na teploměru 35 °C ve stínu. A ještě nikdy jsem přitom nestál na startu závodu. Dnes je ten den a kroutím při tom hlavou sám nad sebou. Jak pravil kamarád Braňo Zigo: “Slnko páli tak, až sa ohýbajú stĺpiky na plotoch!” A to mám v plánu trasu dlouhou 225 kilometrů a velmi ambiciózní plán stihnout to pod čtyřicet hodin. Po loňské stomílovce jsem si řekl, že další meta by mohlo být nějakých 200 kilometrů. Když jsem si na facebooku všiml příspěvku Lenky Procházkové Prouzové o 100MKMK , bylo rozhodnuto. Kratšími trasami jsem se ani nezabýval a rovnou jsem si sebevědomě vyhlédl tu nejdelší s názvem “The Shadow Warrior.” Přípravy jsem zahájil už prakticky na jaře a všechny předchozí závody a akce tak byly de facto zkoušením, zda jsem připraven a hoden. Po vzoru elitních ultra běžců jsem si ...

PVLH24

Nechal jsem to dostatečně uzrát. Není kam spěchat, kopce obvykle nikam neutečou. Poté, co se mi zahojily omrzliny z Vokobergu a v kalendáři CSUT nebylo na nejbližší měsíce nic v rozumném okolí, jsem si řekl, že je čas proběhnout si Lužky. Dáša, se kterou jsem běžel Vokoberg, hlásila, že se ráda přidá a já věděl, že když mi to na letošním Quo Vadis nandala o více než hodinu, rozhodně mne brzdit nebude. Termín padl na velikonoční sobotu 30.3. Nohy fungovaly, kolena nebolela, předpověď počasí prakticky ideální, Prominentní vrcholy Lužických hor čekají. V pondělí si dávám poslední delší běh, abych nevypadl z rytmu. První krok rozběhu a něco je špatně. Bodlo mne v kříži a od zad mi začíná vystřelovat bolest. Při určitém pohybu mi to podlamuje pravou nohu. Sice s tím doběhnu, ale rozhodně to není příjemné. Záda neulevují ani další dny. Zkouším fyzioterapeutku, trochu se to lepší. Hlásím Dáše, že by možná bylo rozumné akci přesunout. Dáša hlásí, že má sice kašel, ale že na to kašle a že běží...