Nechal jsem to dostatečně uzrát. Není kam spěchat, kopce obvykle nikam neutečou. Poté, co se mi zahojily omrzliny z Vokobergu a v kalendáři CSUT nebylo na nejbližší měsíce nic v rozumném okolí, jsem si řekl, že je čas proběhnout si Lužky. Dáša, se kterou jsem běžel Vokoberg, hlásila, že se ráda přidá a já věděl, že když mi to na letošním Quo Vadis nandala o více než hodinu, rozhodně mne brzdit nebude. Termín padl na velikonoční sobotu 30.3. Nohy fungovaly, kolena nebolela, předpověď počasí prakticky ideální, Prominentní vrcholy Lužických hor čekají. V pondělí si dávám poslední delší běh, abych nevypadl z rytmu. První krok rozběhu a něco je špatně. Bodlo mne v kříži a od zad mi začíná vystřelovat bolest. Při určitém pohybu mi to podlamuje pravou nohu. Sice s tím doběhnu, ale rozhodně to není příjemné. Záda neulevují ani další dny. Zkouším fyzioterapeutku, trochu se to lepší. Hlásím Dáše, že by možná bylo rozumné akci přesunout. Dáša hlásí, že má sice kašel, ale že na to kašle a že běží
Ležím ve spacáku a opatrně hledám co nejméně bolestivou polohu, ve které bych usnul. Nateklé prsty na nohou mne pálí od omrzlin a nemám sílu si dofouknout poloprázdnou karimatku. O den dříve Již potřetí v krátké době stojíme s Milošem na startu stovky. Tentokrát však netradičně v centru Prahy. Pro letošní výroční 30. Pražskou stovku organizátoři zvolili za poslední roky netradiční trasu, která v Praze nekončí, ale začíná. Z představy, běžet prvních deset kilometrů po asfaltu a dlažbě, nejsem nijak nadšený, ale organizátoři si uměli zařídit i počasí a vše je pokryto sněhem, takže všude romantika, až praští. A to doslova, protože teplota v jedenáct večer, kdy je naplánovaný start, spadla na mínus čtyři. Zima letos přišla docela rychle, a tak jsem byl do poslední chvíle nejistý, co všechno na sebe nabalit. Nakonec jsem zvolil triko s dlouhým rukávem, tenkou běžeckou bundu a navrch moji oblíbenou ultralehkou nepromokavku Montane Minimus 777. Na ruce jsem zvolil skvělé rukavice Montane Swi