Po návratu z oběhu Mont Blancu koukám do kalendáře a vidím časoprostorovou trhlinu na neděli 7.7.24. Domlouvám se s Dášou, že by snad konečně mohl klapnout nápad zaběhnout společně Zubatou. Tahle individuální běžecká výzva vybírá z Jizerek asi to nejhezčí, nač tam člověk může narazit.
V pondělí koukám na předpověď a Jizerky slibují 16 °C a hustý déšť; no paráda. V průběhu týdne se nenápadně Dáši ptám, jestli jí to nevadí, ale dostávám zcela jasnou odpověď, že to přeci nebudeme vzdávat. No tak nebudeme, no.
V pátek mi dorazí fungl nové Altra Timp 5, a tak je alespoň krátce testuji v kopcích za barákem, jestli to v nich půjde. Sedí skvěle, v technickém terénu jsou stabilní, nekloužou, nikde nic netlačí a díky podrážce od Vibramu by měly držet i na mokru. Předpověď už slibuje jen mírný déšť.
V sobotu večer procházím výsledné časy běžců před námi a v hlavě se mi pomalu rodí plán. Vím, že Dáša běhá skvěle a když se dívám na nejrychlejší ženský čas, věřím, že má na to ho překonat. Nastavuji tedy na Garminu Pace Pro a výsledný čas 8:45, což by měla být dostatečná rezerva. Zda sám budu schopný takový čas zaběhnout, je s velkým otazníkem, ale rozhoduji se, že Dášu potáhnu, nebo s ní spíš zkusím držet krok, alespoň na Smědavu k dropbagu, což bude v polovině trasy. Tam ji případně nechám běžet dál a sám si půjdu svým tempem. Dáše nic neříkám, aby nebyla zbytečně ve stresu.
Nedělní budíček v půl čtvrté je krutý. Nechce se mi vůbec vstávat a už vůbec běhat někde po kopcích v Jizerkách. Rychle balím poslední nezbytnosti, důkladně mažu nohy vazelínou a za drobného mrholení skáču do auta, abych naložil Dášu.
Před sedmou schováváme na Smědavě dropbag s jídlem a pitím. Není tu ani noha, všude panuje klid, je příjemně chladno a po dešti naštěstí ani památky. Sjíždíme zpět do Hejnic a parkujeme zhruba 200 metrů od startu. Trochu nás znejistí, že okolí kostela je obklopené auty, stánky a velkým pódiem. Nečekali jsme, že o náš běh bude takový zájem.
Předchozí dny jsem ve volném čase studoval trasu a snažil se zapamatovat všechny důležité odbočky a záludnosti. Cítím se připravený. Koneckonců jsem v Jizerkách strávil několik běžeckých víkendů a absolvoval letní Jizerskou 50, takže jsem tu přeci skoro domácí. Krátce po sedmé tedy děláme startovní foto a svižným tempem vyrážíme, abychom po pár set metrech zjistili, že běžíme úplně jinam. Přehlédl jsem hned první odbočku na červenou a pádil po modré kamsi pryč. Tak jestli to bude takhle pokračovat, bude to asi dlouhý den.
Vracíme se na start, znovu nastavujeme hodinky s trasou a tentokrát již správně vybíháme po červené na první zub Zubaté. Po prvotním zakufrování jsme alespoň ideálně zahřátí. Úvodní stoupání k Ořešníku více méně celé běžíme. Vzpomínám si, jak jsme tu na víkendovém soustředění lezli po skalách a užívali si výhledy. Teď funím jako lokomotiva a zabírám hůlkami, co to jde, abych šetřil nohy. Dáša, která běží s hůlkami vůbec poprvé, nadšeně komentuje, jak je to s nimi super. Bohužel mi chybí dech, abych jí na to něco odpověděl. Spíš mne v duchu chytá panika, že o to jí to poběží lépe a já odpadnu už někde před Holubníkem. Rychle do sebe cpu první gel.
Kolem vodopádů je trasa nádherně technická, prudce dolů, prudce nahoru a potom běhavější terén až k Ptačím kupám. Moc se mi líbí, jak se to tu neustále mění. Od počáteční šotoliny, přes těžké kamenité a skalnaté pasáže až po úzké stezky borůvčím a rašelinou, které jsou v horních částech trasy. Později se nevyhneme ani nezbytným asfaltkám a panelkám, ale to by v Jizerkách snad ani jinak nešlo. Před Holubníkem na chvilku úplně ztrácíme trasu a musíme stále koukat do navigace, než se na ni znovu dostaneme. Několikrát tu utopím nohy do půlky lýtek v rašelině a tuším, že to není naposledy.
Přeběhneme Holubník a U Sněžných věžiček přímo na odbočce na Černou horu nečekaně potkáváme Míšu Svobodovou, se kterou jsem loni dobíhal Stovku Povážím. Vesele se zdravíme a přejeme si, ať to běhá.
Z Černé hory sbíháme po nepříjemně kluzkém dřevěném chodníku, kde málem hodím záda. Nějak to lehce tanečními kroky ustojím a o něco opatrněji pokračuji dál. U Poledních kamenů se první zub začíná lámat a jdeme do prudkého seběhu až do Bílého Potoka. Za celou dobu potkáváme naprosté minimum lidí a máme tak pocit, že jsou dnes Jizerky jen naše.
Druhý zub znamená i nejdelší stoupání celé trasy, které končí na vrcholu Smědavské hory. Opět většinu běžíme. Zatím většinu stoupání i seběhů jdu první a mám z toho celkem dobrý pocit, že snad Dášu nějak moc nezdržuji. I následující seběh na Smědavu držíme solidní tempo. Před samotnou Smědavou, kde se běží po široké šotolině, už míjíme relativně dost lidí. Když doběhneme na parkoviště, kde jsme si schovali dropbag, vypadá to tu oproti ránu k nepoznání. Plac je plný aut, není tu jediné volné místo, po silnici tam i zpět neustále něco projíždí. Moc se nezdržujeme, v rychlosti doplňujeme vodu, jíme, já měním ponožky za suché a během pár minut se zase balíme k odchodu. Kontroluji nenápadně, jak jsme na tom s tempem, a hodinky ukazují, že máme náskok proti plánu přibližně 15 minut. Dáše nic neříkám.
Kus po silnici rychle ubíhá a i následující část lesem jde svižně. V nových Timpech opravdu cítím jistotu; ty boty mi dovolují jít skoro až na hranu a přitom jsou skvěle stabilní a nepodkluzují. Užívám si to tolik, až v jednom místě krátce ztrácím trasu. Naštěstí si toho po nějakých sto metrech všimnu a rychle se vracíme zpět na červenou.
Znovu dobíháme do Bílého potoka a začíná nástup na třetí zub. Většinu kopce překvapivě opět běžíme. Částečně si to tu pamatuji z běžeckého soustředění, částečně z loňské stomílovky. V obou případech jsem tu ale mnohem víc chodil, než běhal. Podél trasy teče Hájený potok, který dělá místy nádherné tůně, do kterých bych nejradši vlezl, kdybych zrovna nemusel dohánět Dášu. Naštěstí vím, že v jednom místě, kde se cesta rozdvojuje, určitě zapomene uhnout na nenápadnou odbočku mezi stromy a já tak dostanu příležitost převzít vedení a určovat o dost rozumnější tempo do kopce. Stane se, jak jsem předpovídal, a díky úzké pěšině, která vede po hřebeni podél hranice až téměř na vrchol Smrku, nedávám Dáše šanci mne znovu předběhnout. Z textu by se mohlo zdát, že mám čas se nějak kochat, ale nikolivěk. Nestíhám fotit, málo jím, snažím se alespoň dost pít. Vše mám rozlité jednak tempem, které držíme, a potom také doslova, neboť jsem si nějak blbě nasadil čočky a od rána vidím rozmazaně.
V dlouhém seběhu směrem k Novému městu pod Smrkem už cítím, jak mi uvadají nohy. Na úpatí kopce Dáša přebírá vedení a já za ní začínám vlát. Ve chvíli, kdy se trasa láme do posledního zubu a začíná poslední stoupání, mi dojdou baterky. Znovu se dívám, jak jsme na tom s plánem, a nevěřím svým očím. Máme náskok 40 minut. Poprvé za celou dobu to hlásím Dáše. Ta zvesela zahlaholí, že přeci nepovolujeme a jdeme dál. Smál bych se, kdybych zrovna nebyl na omdlení. Nechávám Dášu jít svým tempem (nic jiného mi ani nezbývá) a vleču se za ní o poznání pomaleji. Začínám se motat a zakopávám pomalu o každý šutr. V hlavě mi šrotuje, kolik času tímhle tempem ztratím. Vůbec to nejsem v tu chvíli schopný odhadnout.
U studánky, příznačně pojmenované Pramen mládí, pomalu nabírám vodu. Trochu si tím oddechnu a pak, víc rukama, než nohama, tlačím tělo dál do kopce. Od vrcholu Smrku se znovu rozbíhám, ale jde to mizerně. Nohy už mám jako z gumy a chybí mi energie. Trochu do tempa se dostávám u chaty Hubertka, kde se vybíhá na silnici. Bohužel v tu chvíli špatně kouknu do mapy a místo po modré pokračuji dál po silnici. Zjišťuji to po nějakých 150 metrech. Nadávám si, otáčím se a chůzí se vracím zpět. Všimnu si pěšiny vedoucí lesem směrem k trase, chvilku se motám mezi stromy, ale brzy jsem na správné cestě. Volně klušu lesem, nesleduji čas, nic neřeším a šetřím síly. Do cíle už je to slabé čtyři kilometry.
Vbíhám znovu do Bílého potoka a v hlavě si přehrávám, jak jsem tu před rokem běžel s Kačkou opačným směrem při stomílovce Ze dna na vrchol. Předbíhá mne nějaký mladý kluk a mne napadá, jestli také neběží Zubatou. Uhýbá ale po chvíli jinam. Mne to každopádně motivuje trochu zrychlit a poslední kilometry se znovu dostávám do rozumného tempa.
Před sebou už vidím věže kostela v Hejnicích a zároveň odtamtud z pódia slyším hrát kapelu. Je to skoro jako kdybych dobíhal nějaký profláknutý závod ze série UTMB. Všude je spousta lidí a mne to naprosto nesmyslně nakopává a závěrečné stovky metrů běžím, co to jde. Vbíhám na plácek před kostelem a čekám, kdy mi hodinky zahlásí konec trasy. Čas se zastavuje na pro mne neskutečných 7:55:30. Jen kroutím nevěřícně hlavou, směju se a plácám si s Dášou. Radost mi nekazí ani to, že tu na mne už dvacet minut čeká. Dáša je prostě jiná liga, možná i jiný živočišný druh. Ženské FKT se jí podařilo zlepšit o fantastickou hodinu a sedmnáct minut!!! Jsem hodně zvědavý, jestli tohle někdo prolomí. Bylo fajn být u toho.
P.S. O den později se na Facebooku objevuje zpráva, že Aleš Sedlák zaběhl 20.6. Zubatou za 6:28:58!!! Smekám. Mimochodem o týden později si ten samý Aleš Sedlák na slavném Lavaredu doběhl pro skvělé 17. místo.
Komentáře
Okomentovat