V pátek večer ležím v posteli. Venku leje jako z konve a já si najednou vzpomenu, že Miloš během dne posílal odkaz na sledování jeho pokusu o Druidovu výzvu; vypečenou to stomílovou akci po pražském předměstí. Ve zcela iracionálním chvilkovém zápalu soucitu s kamarádovým utrpením mu píšu, ať dá případně vědět a já mu vyrazím na pomoc. Chvíli mne ta představa dokonce i láká. Vzápětí usínám.
Ráno se probouzím a s mírnými obavami sahám po telefonu. Miloš naštěstí píše, že to v tom psím počasí musel zabalit. Oddychnu si, protože večerní euforie je dávno pryč a já se i nadále mohu věnovat regeneraci (čti nicnedělání) po Zubaté. Ze slušnosti alespoň Milošovi zavolám, jak to ne/šlo, jak je na tom, a že má příště dát vědět, až ho zase napadne takováhle víkendová zábava.
Uplyne pár dalších regeneračních dní. Ve středu cinkne zpráva. Píše Miloš, že mne bere za slovo a ať si na sobotu nic neplánuji, páč chce dorazit Druida. Lehce v hlavě kalkuluji, jak rozumné je 14 dní po Zubaté běžet takovou štreku. Víc kalkuluji, jak rozumné je ji běžet týden před Týnišťskými šlápotami. Nakonec na kalkulace rezignuji a píšu, že teda jo.
V pátek se těším, že půjdu spát brzy. Sousedi mají ale jiné plány a paří a paří. Usínám kolem jedenácté. Před třetí ráno se budím minutu před budíkem, proklínám se, zvedám se, sprcha, zuby, snídaně, venku ještě tma tmoucí. Ladím poslední vybavení. Předpověď slibuje slušné vedro, a tak přidávám druhou flašku na vodu. Chtěl jsem jít nalehko a vše potřebné doplňovat cestou, ale nakonec má batoh stejně slušnou váhu.
V Ústí nabírám Mildu a míříme dálnicí do Prahy. Auto odkládáme ve Stodůlkách a metrem se přesouváme na Vysočanskou, kde to Miloš před týdnem zabalil. Vyrážíme krátce po sedmé. Venku je ještě příjemně chladno, po ulicích se pohybují jen pejskaři a my jdeme celkem na pohodu, jak jsme si slíbili. Běžíme v těsné blízkosti Rokytky, hloubětínskou Smetankou, přes Kyjský rybník a najednou se před námi zjevuje asi nejhezčí rozhledna, kterou jsem kdy viděl - Doubravka - tři masivní nohy z akátového dřeva a mezi nimi zavěšené točité schodiště. Jsme tu úplně sami a výhled na Prahu je parádní.
Vracíme se k Rokytce a podél ní až k Počernickému rybníku, kde si odskakujeme na benzínku doplnit zásoby a pití. Dál podél Rokytky, kolem zámku Koloděje a pak až k nádrži Markétka.
Nemá cenu popisovat tu celou trasu, nicméně mne překvapuje, že většinu jdeme opravdu trailem a tvrdého povrchu zase není tolik. Máme výhodu, že běžíme přes den a opakovaně tak máme možnost doplnit zásoby v blízkých obchodech a na benzínkách.
První přestávku děláme v Hostivaři, kde lehce obědváme před obchodem. Venku už panuje slušné teplo. Druhou pauzu máme na benzínce nedaleko krčské nemocnice. Snažíme se do sebe dostat hlavně co nejvíc tekutin. Vzdělávám tu Miloše v tom, že plechovka Plzně má stejně kalorií, jako dva gely. Rozzáří se mu oči a jde koupit další. Když se konečně zvedneme, vedeme polemiku, kolik z té dodané energie musí tělo použít na odbourání alkoholu.
Moc hezký úsek přichází těsně před seběhem k Vltavě, kdy probíháme Točenskou rokli a po prudkém výstupu pokračujeme hezkým kamenitým traverzem, který svojí vyprahlostí vyvolává pocit, jako bychom běželi někde ve Středomoří. Občas na nás na protějším kopci vykukuje rozhledna Závist, na kterou jsme se doslova sápali při Pražské stovce v únoru 2022.
Sbíháme k Vltavě. V těsné blízkosti cyklostezky jsou tu občerstvení, kde opět dlouho a důkladně doplňujeme kalorie v tekutém i pevném stavu. Je to nutnost, protože následující úsek je peklo na Zemi. Běžíme podél cyklostezky, kde je mraky lidí, přebíháme Vltavu po zavěšené lávce Radotínského mostu, a pak to přijde. Dostáváme se na soutok Vltavy s Berounkou. Od samotného soutoku až prakticky k mostu do Radotína je to zhruba čtyři kilometry čisté roviny. Slunce praží přímo proti nám, vzduch se tetelí, od nohou se nám zvedá prach a každou chvíli musíme vyčerpáním z horka přejít do chůze. Cítím, jak se mi připaluje kůže na rukou. Jazyk se mi lepí na patro. Nemluvíme. Pozorujeme rodinky, které tu kempují na břehu Berounky. Působí to hodně bizarně. Mají tu stany, auta zaparkovaná u cesty, otcové obvykle u prutů, zbytek rodiny se snaží nějak zabavit. Všichni bez výjimky na nás koukají s nasranými výrazy. Buď mají pocit, že jim to tu patří, nebo ryby neberou; nerozumíme tomu.
S úlevou přecházíme most do Radotína a chvíli na to si užíváme příjemnou teplotu u chlaďáků v Albertu. Opět se dlouze občerstvujeme. Vzhledem asi začínáme připomínat místní štamgasty, protože procházející maminky si přitahují své děti blíž k tělu.
Konečně je tu zase kopec a les nad Radotínem. Chvíli na to běžíme v těsné blízkosti několika lomů. Opatrně začínáme myslet na to, že už to nemáme tak daleko.
V Řeporyjích kroutíme hlavou nad obrovským prázdným silem, které působí stejně nepatřičně, jako jejich starosta. Pak už jen kolem skanzenu Řepora, kam nakoukneme otevřenou branou, a rychle ukrajujeme poslední stovky metrů bodláčím do cíle. Stíháme to těsně za soumraku.
Miloš si za odměnu dává v Kolkovně několik plzeňských gelů. Já ani nedopiju svůj Birell; chybí mi trénink.
No, asi se sem příští rok vrátíme a zkusíme toho Druida udolat v kuse.
Komentáře
Okomentovat