“Dál bloudím neznámou krajinou.
Vůkol jen hluboké lesy.
Běžím byť neběžím za jinou.
Ach cíli vzdálený kde jsi?”
Příměr k vyhlášenému Lavaredu mne napadl, když jsem viděl výsledné časy letošního ročníku Týnišťských šlápot. Ano, je to lehce s nadsázkou, ale ne zase tolik. Vzdáleností jsou oba závody prakticky totožné. Převýšení je na Šlápotách sice o 1000 metrů menší, ale co se obtížnosti terénu týká, myslím, že Šlápoty vedou. A když si porovnám časy jedné z běžkyň, která absolvovala letos oba závody, tak Lavaredo za cca 19:38 a Šlápoty za 20:09. A to se v ani jednom případě neflákala.
Letošní účast jsem hodně zvažoval. Za pár týdnů mne čeká zatím nejdelší závod, jaký jsem kdy absolvoval. Nebyl jsem tedy jistý, zda už není čas zvolnit. Když jsem ale na startovce viděl i další účastníky onoho závodu, usoudil jsem, že Šlápoty pojmu jako kvalitní trénink. Plán tedy byl nesnažit se běžet rychleji, než ostatní. Jenže plán je jedna věc.
V pátek před startem trávím den nabitý jedním jednáním za druhým. Doma jen v rychlosti dobalím drobnosti, na které jsem zapomněl, nasázím kontrolní body do trasy a na víc už není čas. Sedám do auta a tentokrát spíš netradičně vyrážím na cestu sám. Mé lukrativní nabídky zaběhnout si v třicetistupňovém vedru 120 kilometrů dlouhý závod překvapivě nikdo nevyužil.
V Týništi zkouším dospat alespoň hodinu v autě, ale moc se nedaří. Byť mi vlastně o nic nejde, jsem stejně před startem nervózní, jako vždycky. Po desáté večer se tedy jdu zaregistrovat a společně s ostatními čekám na autobus, který nás převeze do Polska na start.
Od autobusu se všichni přesouváme k vodopádu Wilczki. Těžko říct, jak to tu vypadá za světla, ale dlouhé betonové schody vedoucí na vyhlídku k vodopádu mi trochu kazí dojem z celého místa.
Dost se tu mačkáme, je nás tu skoro stovka. Hodně lidí si chce udělat co nejlepší fotku a to ve tmě chvíli trvá. Ti chytřejší a dravější už si hledají co nejlepší místo ke startu. Znovu si v duchu opakuji, že dnes nezávodím, dneska teda ne. A nikam dopředu se necpu.
Vytahují opatrně hůlky a snažím se v tom davu nikoho nenabodnout. Mé oblíbené Black Diamondy nepřežily oběh Mont Blancu, a tak mám od Romana půjčené carbonové z Decathlonu. Fungují překvapivě dobře.
Olaf něco povídá, jenže přes hluk vodopádu moc neslyším. Odpočítávání startu ale poznám. Deset, devět, osm, …, tři, dva, jedna - Start!
Čelo závodu nevidím, je tma a přede mnou moc lidí. Znovu si opakuji, že nezávodím. Všude se míhají světla čelovek, ozývá se ťukání hůlek o betonové schody. Dávám si pozor, aby mi nějaká neskončila v břiše nebo achilovce, je to tu docela úzké a příkré. Po schodech přecházíme do prudkého svahu. Snažím se nespěchat, ale nedá mi to a stejně předbíhám řadu lidí; kdepak, nezávodím.
Po pár stech metrů se cesta narovnává a rozbíháme se. Moc se neženu, jen tak klušu, protože přeci nezávodím. Vlastně ne, letím. Letím k zemi. Kombinace slabého světla čelovky, nových bot Altra Timp 5, na které ještě nejsem zvyklý, a volšových nohou. Stihnu před sebe dát ruce, takže to odskáče jen naražený bok, odřené koleno a nepříjemně rozedřená dlaň. Na první kilometr slušný. Jsem na sebe naštvaný, ale mohlo to dopadnout i hůř.
Vzápětí se cesta láme prudce dolů. Sice jsem lehce rozhozený pádem, ale stejně předbíhám řadu dalších lidí. Přes potok, kolem přehrady, která ale ve tmě není vidět, a pak už znovu stoupáme.
Dostávám se k první kontrole na kopci Igliczna, obracím a sbíhám dolů. Snažím se dohnat někoho před sebou, abych to měl jednodušší s navigací. Úplně se to nedaří. Potkávám v protisměru další běžce a chvíli mi trvá, než mi dojde, že to jsou lidi, které už jsem předběhl cestou nahoru. Jak svítili proti mně, přehlédl jsem nenápadnou odbočku mezi křovím. Nadávám a obracím znovu do kopce. Je to naštěstí jen pár desítek metrů, než nacházím správnou trasu. Konstatuji, že začátek mi fakt nevyšel.
Několik dalších kontrol a jsme na první občerstvovačce. Sice nezávodím, ale stejně do sebe hodím jen pár kousků melounu, doplním vodu a jdu dál.
Po dalším kilometru stoupání se krajina otevírá a na horizontu se objevuje rozhledna. Tuším, že to je Kralický Sněžník, nejvyšší bod trasy. Odsud už je to vlastně jen z kopce. Svítí hvězdy, panuje příjemná teplota, lehounce fouká. Pár desítek metrů přede mnou nějaká běžkyně.
Doháním ji na vrcholu rozhledny u kontroly. Těsně předtím se málem přerazím o někoho, kdo se rozhodl nocovat na podestě v polovině schodiště. Ten dnes nebude mít nejklidnější spaní.
Dolů z kopce jdeme v těsném závěsu. Běžkyně mi nabízí, že mne pustí před sebe. Odmítám s tím, že se nechci nikam honit.
Podle toho, jak si pamatuji profil trasy, jsem přesvědčený, že před sebou máme přibližně třináct kilometrů mírného seběhu. Skutečnost je taková, že se trať neustále houpá nahoru dolů a ještě ke všemu je terén vcelku technický a samý šusr. Běžíme v těsném závěsu a jednu chvíli, kdy se cesta rozšiřuje, se přeci jen ujímám vedení, protože je mi hloupé se takhle jen vézt.
Další kontrola, další rozhledna - Klepáč. Z rozhledny se rozhlížím jako Jeníček, zdalipak neuvidím v dáli nějaké to světélko. Široko daleko před námi ani za námi nikdo. Nebýt toho, že jdeme celou dobu po hranici, by mne začala hlodat pochybnost, že jsem opět zbloudil. Tady však není o čem pochybovat, hraniční kameny jsou toho jasným důkazem.
Začíná se dělat vedro. Normálně to nesnáším, ale dnes je to přeci trénink, takže se s tím nijak neperu. V jednu chvíli běžíme po silnici z mírného kopce. Na rozdíl od Marcely, která je doslova místní, vůbec netuším, kde jsme. Najednou mne bodne v levém hamstringu, náznak křeče, jakou jsem měl letos na LUMu. Okamžitě zpomaluji a vím, že je rozdáno. Až do konce závodu musím běžet na půl plynu, protože jakmile bych víc zabral, křeč by se pravděpodobně vrátila mnohem silněji. Hamstring sice bolí, ale běžet se s tím dá. Hlásím Marcele, že rychleji už to dnes nepůjde, ale prý jí to vůbec nevadí.
Když probíháme Letohradem, uhýbáme na náměstí do konzumu, abychom zahnali žízeň něčím studeným. Já Plzeň, Marcela Birell. Upíjíme, zatímco procházíme zámeckým areálem. S pivem v ruce se cítím trochu nepatřičně, ale co už.
Přibližně v polovině závodu přichází kontrola s občerstvením v kiosku Žampach. Tady potkáváme Jirku, kterého znám z řady dalších závodů a naposledy si pamatuji, jak se na prvních kilometrech LUMu naháněl s Dášou. Teď tu sedí a vypadá, že toho má dost. Nejsme na tom o moc lépe. Dáváme si polévku, pivo, pár kousků melounu, banán a zvedáme se k odchodu. Po pár metrech si uvědomuji, že jsme si nedoplnili vodu a rychle se pro ni vracíme. Jirka se mezitím oklepe a vyráží společně s námi.
Hned další kontrola na Žampachu je pěkně vypečená. Trasa k ní vede kolmo k vrstevnicím (nic, co by nás snad mohlo překvapit) a těsně pod vrcholem stoupání čeká fotograf a užívá si naše veselé výrazy. Ke kontrole pak pro jistotu musíme přelézt zábradlí ohrazující zříceninu hradu.
Odsud dál se mi to začíná stírat a v paměti zůstávají jen fragmenty. Vedro se stále stupňuje a na mne se dost výrazně podepisuje dlouhý běh z minulého týdne. Chybí mi energie a v kombinaci s horkem se mi dělá špatně. Snažím se do sebe tlačit alespoň gely a pravidelně pít, ale stejně je to málo.
Vybavuji si, že v jednu chvíli přijde dlouhé stoupání přírodní rezervací Modlivý důl. Kopce mi stále kupodivu jdou, takže cukám Marcele s Jirkou. Na konci, kde se cesta otevírá do rozpáleného pole, jsem o dost dřív, než oni. Chvíli zvažuji, zda čekat, ale stín žádný a slunce pálí tak, že musím jít dát. Přebíhám pole, které má snad kilometr a vzduch se tu jen tetelí. Vzdálení běžci na druhém konci působí jako fata morgana. Od té chvíle Marcelu s Jirkou nevidím.
Dřepím u koryta potoka, kde voda je hluboká sotva pár centimetrů. Nejprve namáčím šátek, ždímám si studenou vodu na hlavu a omývám si tvář prosolenou potem. Snažím se vše dělat levou rukou, protože pravá mne při každém namočení začne znovu silně pálit, jak ji mám zedřenou. Celý den kvůli tomu nemohu pořádně držet hůlku.
Po pár dalších kontrolách a kilometrech mi znovu začíná docházet voda a je mi víc a víc špatně, jak jsem zesláblý. Běžím po dlouhé rovné lesní cestě. Jako zázrakem na stromě cedulka, že 50 metrů od cesty je studánka. Zahýbám k ní, klesám na kolena a lačně piju. Doplňuji vodu do flašek a sedám si na lavičku. Pomaličku do sebe tlačím jeden toust, abych zahnal hlad a přerazil chuť sladkých gelů. Sedím, opírám se o strom, na pár minut asi i usínám. Probouzí mne hovor dvou běžců, kteří mne míjí. Marcela s Jirkou stále nikde, a tak se zvedám a pomalu klušu dál.
Přibližně po dalším kilometru přicházejí Vrbice a v nich penzion s restaurací. Nový asfalt na silnici tak sálá horko a smrdí, že neodolám myšlence na studené pivo. Vypadám nejspíš hrozně, protože obsluha se mne hned ujímá a soucitně mi točí pivo a limonádu. Nějaký host se mne ptá, kolik už máme za sebou, jakým tempem to běžím a další záludné otázky. Postupně mu odpovídám a když mu řeknu, že jsem nejspíš někde kolem osmého místa, vypadá to, že mu nejde do hlavy, proč neběžím dál a zdržuji se nějakým pivem. Ale já dnes přeci nezávodím.
Sedím na terase před restaurací, upíjím studenou limonádu a najednou vidím, jak se po rozpáleném asfaltu vleče Jirka. Volám na něj a nedá mi moc práce ho přesvědčit, aby si přisedl. Ve stejnou chvíli se objeví i Marcela a jsme opět pohromadě. Oba si objednávají a vedou zrádnou konverzaci na téma, že to asi dneska zabalí. Říkám jim, že to je blbost, ale moc mi nevěří. Marcela si na chvíli lehá na lavičku a hned usíná. Necháme ji spát nějakých deset minut, ale když vidím, že po silnici běží další závodnice, co vypadá na stovkařku, velím k odchodu.
Závodnici po chvíli dobíháme. Chvilku se s námi drží, ale jsme o něco rychlejší, takže zůstává pozadu. Na občerstvovačce v Kostelci se Jirka rozsedí a my ho v tom kamarádsky necháváme a jdeme napřed. Do cíle by to mělo být už jen nějakých osmnáct; to půjde. Rádi bychom to stihli za světla.
Ani nebudu popisovat další kontroly, kdy nás záměrně honí kolmo z kopce a vzápětí zpět do kopce nebo naopak. Hodinky mi ukazují, že už bychom neměli nabrat víc, než 100 výškových metrů, ale realita je úplně jiná. Znovu nás dohání Jirka a naše trojice je opět kompletní.
Poslední kontrola s výšlapem sypkým pískem do prudkého kopce už je jen drobným zpestřením celého dne. Do cíle zbývají poslední čtyři kilometry. Svítíme si čelovkami, klušeme a střídavě jdeme pohodlnou cestou lesem.
Vybíháme do sídliště v Týništi a před námi už jen dlouhá rovinka k cíli. V půlce se otáčím a vidím světlo další čelovky. Sice nezávodíme, ale přeci jen nás to motivuje do závěrečného běhu.
Dobíháme společně na 8. místě za 20:09.
Pouhé dvě minuty po nás dobíhá další stovkařka.
P.S. Většinu neděle prospím. Měl jsem pocit, že při závodě nijak zvlášť netlačím na pilu, a přesto jsem úplně rozbitý.
Jsi borec. 👍 mamča
OdpovědětVymazat