UL-Trail potřebuje novou frakci, třeba UL-Trail Superstar. Dáša potřebuje nové hodinky. Já nepotřebuji nic.
Je krátce po půlnoci, sobota 16. března. V autobusu, který nás veze z Ústí do Bíliny na start letošního nočního závodu Quo Vadis, sedím v partě s Dášou, Milošem, Romanem, Karlem, Lenkou, Maruškou a spoustou dalších. Dáša řeší, jak se bude v noci orientovat, když nemá hodinky s mapou a chce běžet rychle. Radím jí, koho se má držet, bednu bude mít jistou a navigaci obstarají ostatní. Já mám v plánu běžet o dost pomaleji a držet se pohromadě s Romanem, který se po dlouhé době odhodlal na další závod.
Registrace v Bílině u nádraží se protahuje a nakonec startujeme s více než půlhodinovým zpožděním. Dáša okamžitě mizí někde vpředu, stejně jako Miloš a Karel. My se s Romanem opatrně probojováváme davem startujících vpřed a Lenka drží konzervativní tempo s Maruškou, kterou bolí koleno.
Prolétneme první kontrolou u bílinské kyselky a krátce na to dobíháme Miloše a Karla. Ve stoupání na Bořeň lehce Romanovi utíkám. Na vrcholu, kde je další kontrola, mne dohání Miloš. Nechávám ho běžet dál a čekám. V seběhu z Bořně opět Romanovi lehce utíkám a čekám na rozcestí. Pak už si najdeme přibližně stejné tempo a běžíme spolu tmou. Z následujících kontrol vyniká ta šestá, kterou pořadatelé umístili do bývalého vojenského objektu Javor 50, kde byly za dob panování "bratrské" armády umístěny jaderné hlavice pro případ, že by si na nás imperialisté brousili zuby. Celý vnitřek působí jako z hororu. Na kraji celého areálu je umístěna kontrola s občerstvovačkou. Očima hledám banány, ale bohužel nejsou, a tak se pouštím do chleba s pomazánkou a k tomu kousek pomeranče. Nechci se tu zdržovat a rychle s chlebem v ruce vyrážím dál. Střídavě běžíme a jdeme do mírného stoupání po široké a pohodlné cestě směrem k první sedmistovce na trase, kterou je Ostrý. Na samotný vrchol z místa, kde jsme, žádná cesta nevede, takže to organizátoři posílají po kolmici k vrstevnicím. Mnohem horší je to ale dolů, kdy trasa opět směřuje po kolmici, ale tentokrát je v cestě prudký sráz z volných kamenů porostlých mechem. Vážím každý krok, abych někde nenechal botu, nebo rovnou kotník.
Cestou na další sedmistovku Hradišťany začíná svítat. Trasa zde dělá odbočku k vrcholu a v protisměru potkávám několik běžců, co jsou přede mnou. Těsně před kontrolou v protisměru míjím Miloše a vesele se zdravíme. Běží mu to dobře. Vrchol kopce je široká louka, ze které je pěkný výhled. Jsem tu zatím sám, užívám si svítání a rozhled do krajiny. Když dorazí Roman, vyrážím dál.
Přibližně v polovině trasy, kousek za Štěpánovem, doháním Miloše. Běžíme spolu, kecáme, užíváme si ráno. Průběžně přitom kontroluji trasu na hodinkách. Mapa na nových Garmin Epix Pro je skvěle čitelná. Na Fenixech jsem měl při své vetchozrakosti problém, že jsem si pletl trasu s turistickou červenou a v noci mi chyběl dostatečný kontrast displeje. Tady je vše díky amoled displeji parádní.
Na úpatí další sedmistovky Kloč najednou trasa uhýbá v pravém úhlu do kopce. Jenže ten svah je tak prudký, že jen s Milošem nevěřícně kroutíme hlavou. Na zhruba 350 metrech vzdálenosti k vrcholu nastoupáme přes 100 výškových metrů! Každou chvíli ve svahu vrávorám s pocitem, že hodím záda a hůlky jsou tu spíš na obtíž. Po čtyřech by to bylo nejspíš rychlejší. Nahoře odškrtáváme kontrolu a spěcháme dál. Užíváme si dva kilometry dlouhý seběh a těšíme se na další kontrolu, která je s občerstvením. Tentokrát jsou i banány, takže jeden rovnou zhltnu a druhý si cpu do kapsy batohu. Miloš sahá po pivu, ale když zahlásím, že ho tam nechám, zkroušeně ruku stáhne a dává si s kyselým výrazem ve tváři džus. Vyrážíme směrem k Milešovce. Na jejím úpatí v Černčicích přibližně 300 metrů před námi zahlédnu nějakou běžkyni. Mávnu na Mildu, aby přidal a nasazuji stíhací tempo. V polovině kopce běžkyni Evu doháním. Jde jistým krokem a nezdá se, že by jí kilometry, co máme v nohách, dělaly nějaký problém. Předbíhám ji a pokračuji dál. Na vrcholu Milešovky u kontroly čekám na Miloše, kterého jsem bohužel zapomněl za sebou. Eva mne mezitím znovu předbíhá. Když dorazí, nenechávám ho ani vydechnout a rovnou se rozbíhám. Evu míjím ještě v horních technických pasážích, které mne při seběhu hodně baví. Na úpatí u Paška pole se otáčím a parťák nikde. Zastavuji a Eva mne vzápětí opět předbíhá. Miloš začal mít z kopce náběhy na křeče, takže když dorazí, jdeme chvilku chůzí, aby měl čas do sebe nacpat magnézium. Pomalu to rozklusáváme a já přitom pohledem do dáli zjišťuji, že Eva už je ta tam.
Nastupujeme na další parádní krpál, Kletečnou. Umí překvapit, neboť z nejprve vcelku běhavého úpatí po lesních cestách se trasa najednou zlomí do prudkého kamenitého svahu. Nahoře sice žádný výhled není, ale ve stoupání jsem opět zahlédl Evu, což mne znovu nastartuje. Na vrcholu se otáčím a zjišťuji, že Miloš se někde zasekl. Chvilka rozhodování a pouštím to z kopce dolů za Evou. Na úpatí ji doháním a ve svižném konverzačním tempu pokračujeme dál spolu.
Sbíháme přes Chotiměř až k Opárenskému údolí a stále držíme svižné tempo. Na poslední kontrole na hradě Opárno se trochu zamotávám a chci běžet opačně, než vede trasa. Naštěstí je Eva lépe zorientovaná a otáčí mne správným směrem. Do Velemína už je to jen kousek a v cíli jsme společně po sedmi hodinách.
Dášu nacházím ve vítězné skupince. Je trochu smutná, protože na Opárnu trochu zabloudila a díky tomu přišla o absolutní prvenství. Doběhla na druhém místě o pouhých 28 vteřin za vítězem a o celou hodinu dříve, než já :)
Komentáře
Okomentovat