Skřípu zuby, ale takhle jsem to vlastně chtěl. Máme za sebou sotva deset kilometrů, takže to musím ještě chvíli vydržet, než bolest otupí. Už zase předbíháme nějaké chodce. Nejde se ubránit neustálému srovnávání s loňským Ultra Tour Monte Rosa. Ale tohle není závod; tady se přeci nemusím honit. Sedám na šutr a přelepuji do krve rozedřené paty. Chodci nás po chvíli předcházejí. Prima, takže je budeme předbíhat ještě jednou.
Loni jsme přeběh Tater už více méně dokončili a nezbylo, než vymyslet další lokalitu. Tak proč ne hned tu nejprofláknutější - Tour du Mont Blanc. Jde o trasu, která vede v délce přes 170 km kolem celého masivu Mont Blanc a prochází Francií, Itálií a Švýcarskem. Nastoupá se při ní kolem 10000 metrů. Z velké části se kryje s trasou slavného závodu UTMB.
Autem do Prahy na letiště, přičemž zjišťuji, že vzadu je Passat tak pro dvě malé děti, ale rozhodně ne pro tři dospělé, byť nikterak rozložité. Letadlem do Ženevy a to je velká pohoda. Autobusem do Chamonix a druhým do Les Houches. Tady pěkně do hotelu. Frantíci se překvapivě nebrání mluvit anglicky, hlavně když konverzaci zahájíme dostatečně výrazným Bónžůůr. Jen číšník v poloprázdné hotelové restauraci nervózně kouká, kam nás pět asi tak posadí, když nemáme rezervaci. Během večeře nás oslepuje smrad z raclete sýra, který si někdo objednal o několik stolů dál; slzí mi z toho oči a chuť pizzy mi najednou připadá dost vágní.
TMB den nultý
V sobotu ráno leje. Na snídani se potkáváme se dvěma holkami z Čech, které vyráží chodecky už dnes. My snídáme, dokud nám obsluha nezačne sklízet a umývat stoly prakticky pod rukama. Chápeme je, blíží se čas oběda. S Lenkou vybíháme po poledni na menší kolečko po okolí, ze kterého se stane 20 km okruh s více než vertikálním kilometrem.
Cestou zachraňujeme jiného běžce před jistou smrtí v místní bystřině, kterou se snaží překonat, píchajíc hůlkou do sněžného límce nad vodopádem. Je chudák celý překvapený, že potok přeskakuji o pár metrů níž suchou nohou a Lenka hned za mnou nohou mokrou, byť má nohy delší. Chlapík mi s panikou v očích podává hůlky, pak vleze do bystřiny a podává mi ruku, abych ho vytáhl na druhou stranu. Sice nechápu, proč to chce zrovna takhle, ale budiž.
Stoupáme další a další výškové metry a chlapík za námi, šťastný, že v tom není sám a s jistotou, že mu případně pomůžeme přežít další potok, kdyby náhodou.
U první chaty to rychle otáčíme dolů směrem k Chamonix. Jsme přes 2000 metrů vysoko a docela tu fouká. Já nemám kromě trička vůbec nic a to proti větru zrovna nepomáhá.
Seběh je nádherně technický a docela si ho užívám. Lenka méně, ale drží se mne statečně. Závěrečné kilometry po široké lesní cestě zpět do Les Houches už jsou jen za odměnu.
Večer chceme zkusit jinou restauraci, ale když vidíme ceny, vracíme se pokorně do naší hotelové, kde kupodivu opět nacházíme místo. Raclete se dnes nekoná, takže tentokrát si jídlo vychutnávám. Na pokoji ještě proběhne degustace místního piva a pak na kutě; zítra to vypukne.
TMB den první
Snídáme opět vydatně, vědomi si toho, že máme před sebou cca 40 kilometrů a 2500 metrů převýšení. Na poslední chvíli se rozhoduji, že poběžím v nových Altra Mont Blanc, aby to bylo stylové. Chci je vyzkoušet, jak se osvědčí na dlouhé akce v těžkém terénu, vědom si rizika, že zážitek může být silný, nikoliv pozitivní; koneckonců těžko na cvičišti ...
Po prvních třech kilometrech musím zastavit, vyklepat bordel z pravé boty a zalepit patu, na které se mi udělal puchýř. Nejsem si jistý, zda je to botama, nebo bordelem v nich a mojí lajdácké přípravě.
Překvapuje mne, kolik je tu kolem nás lidí. Neustále předbíháme skupinky chodců s těžkými batohy, kteří jdou TMB evidentně také. Jsou jich desítky. Srovnávám to s okruhem kolem masivu Monte Rosa, kde bylo lidí jen poskrovnu.
Po pár dalších kilometrech lepím i druhou patu; asi je to fakt spíš těma botami. Těším se, jak si užiju dalších 150 kilometrů s puchýři, ale těžko na cvičišti ...
Kopce mne baví a od občerstvení v Les Contamines je to dalších cca 15 km prakticky neustále do kopce. Nabíráme přes tisíc výškových. Jdu si své tempo, které se mnou k závěru drží jen Lenka. Postupně přibývá sníh a chodci kolem nás nazouvají nesmeky; my s Lenkou odoláváme, protože terén je pohodový. V nejvyšším bodě jsme skoro 2500 metrů nad mořem.
Trasa se láme a padáme zhruba 900 výškových dolů. Znovu si užívám dlouhý seběh, při které mne navíc nebolí rozedřené paty. Učím Lenku seběhy ve sněhu; zejména sjíždění po prdeli rychle přichází na chuť.
V údolí v Le Champieux objevujeme restauraci, kde rychle doplníme energii místním pivem a hruškovým džusem. Poslední kilometry stoupání k chatě Les Mottets, kde máme nocleh, se na odpoledním slunci trochu vlečou, ale nakonec jsme tam. Rychle ze sebe spláchnout sůl, převléknout se do suchého, objednat pivo a omeletu a na lehátku v odpoledním slunci postupně vítat zbytek skupiny. Spaní na palandě, která vrže při každém mrknutí a nádechu, není nic moc, ale beru, co je.
TMB den druhý
Odměnou za to, že jsme ostatním včera utekli, jsme dostali úkol vyrazit do druhé etapy o hodinu dříve, abychom stihli včas dorazit na ubytování, které je o pouhých téměř 60 kilometrů dál. Vstáváme s Lenkou za šera, trochu se peru s balením věcí, dáváme lehkou snídani v podobě kávy a chleba s máslem a marmeládou venku před chatou, loučíme se s Karlem, který už mezitím také vstal a svižně vyrážíme vstříc dalšímu dni.
Na prvních pěti kilometrech hned osmset výškových a znovu jsme 2500 metrů nad mořem. Dnes je mnohem méně lidí a i ti se po chvíli někam ztratí. Co nastoupáme, znovu rychle sklesáme. Sníh dnes Lenku opět baví, a tak jezdí po zadku i tam, kde to vůbec není potřeba.
Po chvilce běhu údolím se trasa znovu prudce otáčí do kopce a znovu jdeme až do 2400 m. V jednom okamžiku hledáme místo, kde překročit široký prudký potok suchou nohou, až jsme z těch pokusů stejně durch. V tom vedru je to ale nakonec příjemné osvěžení nohou.
Následuje neuvěřitelný, deset kilometrů dlouhý seběh do Courmayeru, při kterém spadneme o víc, než 1000 výškových metrů. Hned na kraji objevuji sportovní obchod a jdu zkusit, jestli nemají náplasti. Prodavač je velký sympaťák a vysvětluje, že musím do lékárny v centu. Pak si všímá mých bot a ptá se, jak se mi v Altrách běhá. Že je prý chtěl prodávat, ale blbě se sháněly. K tomu jen tak mimochodem dodá, že dělá v sezóně komentátora na UTMB a Tor des Géants, a že dva roky zpátky náhodou na UTMB potkal i majitele firmy Altra. Kecal bych s ním klidně dál, ale venku čeká Lenka a tak děkuji, loučím se a vyrážíme dál.
Motáme se nejprve historickými uličkami a následně přes řeku dobíháme do centra Courmayer. Chvíli pátráme a nakonec nacházíme Carrefour i lekárnu. Pivo, výborná minerálka San Pellegrino Chinotto, nové náplasti na paty a vše zakončujeme pravým italským espressem. Vodu doplňuji cestou z města v jedné z bývalých veřejných prádelen. Koukám do trasy a už se ani nepozastavuji nad tím, že na následujících šesti kilometrech nastoupáme přes osm set výškových metrů. Je horko a v horních pasážích, kde vystoupíme z lesa, slunce pěkně praží.
Dalších deset kilometrů běžíme krásný traverz po vlnící se stezce a po levé straně nad údolím se kocháme masivem Mont Blancu. Úplné vrcholy se sice maskují za mraky, ale i tak je to parádní pohled. Na chatě Bonatti znovu využíváme příležitosti dát si espresso a na žízeň točené pivo. Nechci se tu ale moc zdržet, abychom nevychladli a tak honím chudáka Lenku, ať už vyrazíme. Na terase je tu plno chodců, co jdou TMB.
Po pár dalších kilometrech sbíháme na konec údolí, abychom se jen po chvilce obrátili a začali znovu prudce stoupat. Máme v nohách maraton a já menší krizi z vedra. Posílám do sebe v krátkém sledu dva gely a nad chatou Elena nabírám vodu přímo u cesty. Před námi je sedlo Grand Col Ferret ve výšce 2537 m. Překračujeme zde hranici do Švýcarska. Zároveň víme, že odsud až do cíle dnešního úseku je to už jen z kopce. Zvolna klesáme po sněhových pláních. U chaty La Peule se rozhlížíme, jestli neuvidíme Ondru s Maruškou, kteří se kousek trasy přesunuli autobusem, a jako zázrakem si jich všimneme pár stovek metrů před námi. Za chvilku už společně běžíme poslední kilometry do La Fouly.
Dneska toho bylo celkem dost - 58 kilometrů a téměř 3300 nastoupaných metrů. Na ubytování ale dorážíme ještě s velkou časovou rezervou. Tentokrát nám hlasité bóžůůr nepomáhá a paní zvesela švitoří francouzsky. Já se svými proflákanými roky francouzštiny na gymplu se ujímám role simultánního tlumočníka. Brzy mi ale slovní zásoba dochází, a tak se uchyluji k úsměvům, kývání hlavou a střídavému "Qui" a "Non", prokládané oblíbeným "Merci beaucoup." A opět - sprcha, suché věci, pivo a čekání na večeři. Během ní doráží i Kája.
TMB den třetí
Spaní bylo luxusní, snídaně výborná a před námi nejkratší úsek z La Fouly do sedla Col de la Forclaz.
Na prvních kilometrech kličkujeme mezi kravami a kravinci, po pár dalších nám utíká Karel a my se zastavujeme na příjemné občerstvení u stánku se zmrzlinou a pivem. Chvílí na to ztrácíme s Ondrou holky, abychom je našli o pár kilometrů dál naprosto záhadně před námi.
Společně dorážíme do lázeňského městečka Champex-Lac, kde doháníme Karla. Opět se občerstvujeme a po krátkém nezáživném úseku údolím začínáme konečně zase stoupat. Chytám slinu, nasazuji strojové tempo a chci být co nejdřív na kopci. V místě, kde se trasa mírně narovnává, předbíhám tři mladé kluky. Jednomu z nich to nedá a vyráží za mnou. Běží těsně za mnou. Terén se vlní a mírně zvedá, nohy mne pálí, funím jako lokomotiva a nakonec kluka pouštím před sebe. Pověsím se za něj a přemýšlím, jak dlouho to ještě vydržím. Naštěstí po chvíli dobíháme k horské chatě, kde si plácneme a poděkujeme.
Po pár minutách doráží Lenka a spolu pak pokračujeme dál. Neustále někoho míjíme a předbíháme. Znovu a znovu se neubráním srovnání s Monte Rosou, kde na některých úsecích měl člověk pocit naprosté osamělosti. To se tady člověku nepodaří.
Po pár kilometrech vcelku technického seběhu dorážíme do sedla Col de la Forclaz. Je tu hodně rušno. Říkám si, jak to tu bude vypadat v noci a jak se tu asi vyspíme. Dáváme pivo a protože jsme tu brzy, objednáváme si i nějaké jídlo; do večeře daleko. Tentokrát nás čeká spaní na větším pokoji spolu s pěti dalšími lidmi. Překvapivě se mi spí vcelku dobře a v noci je klid.
TMB den čtvrtý
Dnes to nebude nic snadného. Na čtyřiceti kilometrech nás čekají tři kilometry stoupání a z větší části bude trasa dost technická. S Lenkou jsme se domluvili, že si trasu o kousek prodloužíme a nastoupáme až k jezeru Lac Blanc, které má být úžasné.
Po prvních deseti kilometrech dorážíme k chatě Col de Balme. Je tu dost lidí. Chápeme proč. Přímo od chaty je krásný výhled na samotný Mont Blanc. Stejně jako ostatní děláme nezbytné foto a pak pokračujeme dál.
Chvíli traverz, pak seběh a pak stoupání na skalnatý hřeben s vrcholem Aiguillette de Posettes. Tady se se mnou částečně loučí jedna hůlka, když někde ve spáře skály nechávám špičku i s kloboučkem. Zjišťuji to až později. Naštěstí hůlku vysoce odborně zpevním tejpkou a jde se dál.
Maximálně si užívám velmi technický seběh, až při tom zapomínám na ostatní. V lese pak čekám dlouhé minuty, abych se dočkal Ondry a s ním Karla s rukou od krve, kterou si rozsekl při nějakém pádu. Nechávám je jít dál a čekám na holky. V údolí u potoka pak dostává Karel odbornou první pomoc, když mu holky ruku přelepí tejpkou podobně, jako já svoji hůlku.
Koukám na hodinky a křečovitě se směju; čeká nás další vertikální kilometr na sotva pěti kilometrech trasy. Jdeme s Lenkou napřed, protože chceme k tomu úžasnému jezeru.
V polovině cesty se v prudkých serpentinách málem přerazím o velkého kozoroha, který se překvapeně zvedne, když se mu na poslední chvíli vyhýbám. Lenka má pak skvělý nápad si ho jít pohladit, což jí rozmlouvám.
O pár set metrů dál nás překvapují žebříky a celá trasa se na nějakou chvíli proměňuje v regulérní ferratu. Je to příjemná změna.
Těsně před jezerem se cesta prudce zvedá po sněhu vzhůru. Dost lidí tu opět nasazuje nesmeky. U jezera je chata, kde si dáváme pivo, abychom zahnali žízeň. Slunce hrozně pálí. Jezero je sice pěkné, ale bohužel z větší části stále zamrzlé.
Sestupujeme a o pár kilometrů dál se potkáváme s Karlem. Spolu pokračujeme do nejnáročnějšího úseku celého zájezdu. Opět stoupáme a zhruba ve výšce 2300 m zjišťujeme, že cesta je v prudkém svahu hluboko pod sněhem, který nemá smysl zkoušet traverzovat.
Musíme improvizovat a šplhat přímo vzhůru, abychom se dostali opět na cestu několik desítek výškových metrů nad námi. Najednou jsme v nejvyšších partiích trasy úplně sami. Sem letos evidentně ještě moc lidí nezavítalo.
Jdeme po sněhové pláni, následují nepříjemné traverzy několika prudkých svahů, v jednom místě přelézáme několikametrovou sněhovou převěj a po chvíli se konečně dostáváme těsně pod vrchol Le Brevént ve výšce 2525 m.
Pozitivní je, že odtud je to až do cíle prakticky jen z kopce. Čeká nás technických patnáct set výškových metrů dolů. Cestou se kazí počasí a přichází nepříjemný vítr a déšť. Jsem hodně rád, že nás to nechytilo úplně nahoře. Kameny začínají dost klouzat a musíme s Lenkou výrazně zpomalit. Karel je někde daleko napřed. Nemáme naštěstí kam spěchat, takže sestupujeme opatrně a užíváme si poslední kilometry trasy.
A pak už je tu Les Houches, hotel, sprcha, čisté suché věci a pohoda. Další tři dny věnujeme výběhům po okolí, odpočinku a v mém případě také léčení puchýřů. Počasí vyšlo jako na objednávku, protože sotva jsme doběhli, každý další den jsou intenzivní přeháňky a neustále musíme sušit věci i boty. Neumím si moc představit, že v takovém počasí absolvujeme celou trasu.
Komentáře
Okomentovat