Tři dny před startem značím část trasy závodu. Je čerstvě po dešti a už po pár set metrech mám boty úplně durch. Jde to dost pomalu a často se musím o pár desítek metrů vracet, abych si ověřil, že bude značení dobře vidět. Párkrát si s volám s Wudym, abychom se domluvili, kudy má trasa vést. Kochám se a cítím začínající předstartovní euforii. Po zhruba dvou hodinách mne začíná nepříjemně pálit pravé chodidlo. Není to pro mne nic nového; s plantárními fasciemi už jsem si užil docela dost a občas se prostě ozývají. Tentokrát je to ale o fous nepříjemnější, a tak měním původní plán doběhnout z Libouchce až domů a volám si zbaběle o pomoc své obětavé ženě. Přemýšlím, jestli nebylo unáhlené se den předtím registrovat.
Ve čtvrtek chodidlo stále hodně pálí a v pátek se k tomu přidává i nepříjemný pocit horkosti, jako kdyby na mne něco lezlo. Přesto se domlouvám s Dášou, že ji v sobotu ráno naložím a na start pojedeme společně. Říkám si, že v nejhorším to po prvním okruhu v Libouchci zabalím. Z pátku na sobotu spím necelé čtyři hodiny a špatně.
V sobotu před půl pátou nakládám Dášu a zívající jedeme směr Libouchec. Rychle vyzvednout čísla, přišpendlit, zkontrolovat, zda nic nechybí, a najednou je tu start. Oproti Sokolské padesátce si tentokrát stíhám včas sundat bundu a zapnout trasu, takže mohu dokonce hned vyběhnout. Je příjemně chladno a doufám, že to tak vydrží co nejdéle. Světla už je dost, takže čelovku nechávám v autě. Necpu se nijak dopředu; jsem někde ve středu pole přibližně padesáti startujících. Miloš je tentokrát jen kousek přede mnou, a tak se k němu rychle připojuji a pomalu se propracováváme dopředu. V dálce před námi vidíme Dášu běžet na prvním místě.
Z Libouchce vede trasa LUMu mírným dlouhým stoupáním lesem a pak pastvinami. Sklon je mírný, běhavý. Zhruba po dvou kilometrech před sebou vidím Evu, se kterou jsem dobíhal Quo Vadis a vím, že umí držet pěkné tempo. Nechávám Miloše za sebou a pomyslně se věším na Evu. Nemám pocit, že bych to nějak moc hnal, ale takhle je to na každém začátku závodu :)
Po třinácti kilometrech přichází první kontrola na Erbence. V protisměru poprvé a naposledy potkávám Dášu, která stále běží na prvním místě a přejeme si, ať to běží. Na kontrole u rozhledny, kolem které jsem běžel už mnohokrát, ale ještě jsem neměl čas se podívat nahoru, pouze doplňuji ionťák, beru pár kousků melounu a rychle pokračuji dál. Díky tomu přicházím o Evu, která se zdrží o něco déle. Před sebou mám seběh do Žežic a pár kilometrů lesem, než přijde ostré stoupání na zříceninu Blansko. Všude to tu znám prakticky nazpaměť, protože tudy často běhám z práce domů. Přesně vím, kde má smysl běžet a kde je lepší kopec jít, jak dlouhé bude stoupání nebo seběh. Je to výhoda a naplňuje mne to klidem, ale zároveň přicházím o to, co mám na běhu nejradši - objevování nových míst.
Za Blanskem mne někdo předbíhá. Jde mu to do kopce lépe a já se nechci zbytečně honit. I tak mi přijde, že trochu tlačím na pilu. V seběhu k Lipové, kdy se jde po krásně zelené pastvině, vidím proti sobě nějaké lidi. Když kolem nich probíhám, ozve se: “Šestej!” Vím, že někdo běží kousek za moc tomu nevěnuji pozornost.
Ve stoupání na Javorský vrch jsem rád, že jsem tu ve středu nechal značení víc nahusto; je mlha, vidět je tak na sto metrů a cesta je v oraništi jen slabě znatelná. Za vrcholem kopce je trasa kvůli vysoké trávě vedená jinudy, než původní GPS. Na jedné odbočce tak potkávám běžce, který mne na Blansku předběhl; není si jistý, zda jde správně. Říkám mu, jak to je a dál s Mirkem, jak se tenhle kluk jmenuje, pokračujeme spolu. Díky tomu mám opět někoho, kdo mi bude držet tempo; bohužel tentokrát vyšší, než bych si přál. Trochu kecáme, ptá se mne, kdo je Dáša a já jen konstatuji, že dost pravděpodobně vítěz této stovky. Mirek má obavu, aby to Dáša nepřepálila a že přeci jen rozhoduje až druhá půlka. Já na to, že Dáša to nejspíš takhle poběží až do cíle.
Do Libouchce spolu doslova vletíme; poslední kilometr před občerstvovačkou máme za 4:30 a průměr celého okruhu něco málo přes šest minut. Jsem hrozně namotivovaný; přeci jen je tu spousta kamarádů z ústecké trailové komunity. Navíc za chvíli mají startovat běžci na padesátkové trati a to mne dost nakopává. Opět jen rychle doplňuji ionťák, cpu do sebe pár kousků melounu a pálím pryč. V autě si ještě beru druhou flašku s pitím, převléknu ponožky a přezuji boty, neb Olympusy v mokru hrozně vržou a mně to leze na nervy. V Timpech se cítím mnohem lépe.
Vyrážím z Libouchce na okruh směr Komáří Hůrka a najednou na mne dopadá to přepálené tempo. Přede mnou dlouhé stoupání na Panenskou a já cítím, jak mám tuhé nohy. Před sebou vidím někoho běžet a postupně ho dotahuji. Nechci se nikam tlačit, a tak se jen za něj pověsím a nechám se vést. Do kopce vytahuji hůlky a nasazuji strojové tempo. Zkouším kousek i klusat, ale přijde mi to moc vyčerpávající. Dohání mne Mirek, který se na občerstvovačce zdržel a já jen vidím, jak mi ve stoupání nekompromisně mizí. “No potěš,” říkám si.
Někde za Stříbrným rybníkem, po přeběhu silnice, blbě trefuji trasu a místo toho jdu po pěšině, která vede bůh ví kam. Zjišťuji to po dvěstě metrech a nadávám si. Beru to kolmo k trase, brodím se hustou trávou a trvá mi několik minut, než narazím na správnou cestu. V tu chvíli mne míjí pravděpodobně první běžec padesátky.
Dobíhám na občerstvovačku v Telnici. Těsně za mnou přibíhá Vlado, který běží padesátku. Známe se ze společných výběhů s UL-Trailem. Než doplním ionťák, Vlado je pryč. Stoupám unaveně do prudkého svahu sjezdovky a těším se, až to bude za mnou. Tady začíná nejnáročnější část trasy s několika dlouhými, prudkými seběhy a stoupáním. Krušné Hory dostávají svého jména. V prvním z delších seběhů mne předbíhá Kačka, plná energie na padesátkové trati. Chvilku zkouším držet její tempo, ale nejde to; mám hrozně tuhé nohy a předchozí vysoké tempo si začíná vybírat svoji daň. Trasa padá až ke Krupce, aby se najednou prudce obrátila a nahnala nás do nekonečného čtyřkilometrového stoupání na Komáří Hůrku. I přes únavu se mi daří do kopce pár lidí předběhnout; pardon, předejít.
Na občerstvovačku ve výšce 800 metrů nad mořem dorážím úplně vyčerpaný. Poprvé si musím na chvilku sednout, abych se vzpamatoval, a pak teprve řeším jídlo a pití. Strávím tu možná patnáct minut, ale musím se prostě dát trochu dohromady. Pomalu se rozhoupávám k odchodu a ještě pomaleji se rozbíhám. Je tu spousta turistů, takže je mi trapné jít a snažím se alespoň klusat. Nohy jsou úplně toporné.
Cestou zpět k Telnici mne dobíhá Petr. Chvíli běžíme spolu, ale po pár kilometrech mi postupně mizí. Vymlouvám se na generační rozdíl, který mezi námi je, ale vím, že jsem to hlavně podělal tím rychlým prvním okruhem. Od Telnice už je trasa shovívavější a daří se mi prostě nějak běžet. V místech, kde jsem na cestě tam zabloudil, před sebou vidím opět nějakého běžce a mám radost, že se mi i v takhle rozbitém stavu daří někoho dohnat. Lehce zaberu a v tu chvíli mne bodne v levém hamstringu lehká křeč. Uberu a zlepší se to. Běžce z padesátkové trasy předbíhám a pokračuji z kopce ke Stříbrnému rybníku. Najednou se křeč vrátí a musím zastavit. Překvapuje mne to, protože normálně na křeče při běhu netrpím. Vůbec nemůžu běžet a následující dva kilometry jen opatrně jdu a přemýšlím, co s tím. Představa, že zbytek závodu jen půjdu, mne děsí. Zkouším lehounce klusat a jakžtakž to jde. Za Panenskou za sebou slyším volání a on to Víťa z UL-Trailu, který běží pade. Moc rád ho vidím. Kecáme spolu a já tak nemyslím na bolest v noze. Sice nemůžu pořádně zabrat, ale Víťa je obětavý a až do Libouchce se drží se mnou. Blahopřeji mu v cíli a fakt mu závidím, že to má za sebou. Dávám si pár minut oddechu, doplňuji pití a pomalu vyrážím do posledního okruhu, než mi hlava řekne, abych to nedělal. Tedy ona už to říká, ale snažím se ji nevnímat.
Stoupání z Libouchce ke Sněžníku vede krásným lesem. Sotva tak se vleču. Doplňuji vodu z potoka, už poněkolikáté máčím čepici, abych si ochladil hlavu a vleču se dál. Tenhle okruh je bezesporu nejhezčí částí trasy a naštěstí je i nejkratší, takže hlava to vzdává a ví, že už to nějak doklepeme.
Když se konečně dohrabu na poslední občerstvovačku u rozhledny na Sněžníku, překvapeně tam potkávám Mirka, který mi utekl už na začátku okruhu na Komárku. Je dost zničený a prý musel uhnout z trasy a jít rovnou na občerstvovačku, aby to s ním neseklo. Teď ho čeká rozhodnutí, jestli vyrazit rovnou do cíle a mít tak DNF, nebo se vrátit na původní trasu a pokračovat. Půjčuji mu čelovku, neb hrozí, že to nestihne za světla. Já zároveň doufám, že to za světla stihnu. Přejeme si hodně štěstí a jdeme si každý svým směrem.
Čeká mne přeběh lesních cest za Sněžníkem, seběh do Ostrova, stoupání krásnou lezeckou lokalitou Himmelreichem a kolem Tisé už jen dlouhý seběh zpět do Libouchce. Těsně před cílem je na trase ještě poslední překvapení v podobě prudkého klesání po kluzkém svahu, který beru bruslící technikou a pak už jen doběh do cíle. Celkově na pátém místě v čase 14:23. Jsem víc, než spokojený.
A ano, Dáša vyhrála, absolutně :)
Komentáře
Okomentovat