Stovka Povážím - První část EKUTu

V průběhu roku jsem si tak nějak říkal, že by bylo fajn zkusit si letos EKUT - Extrémní kombinaci v ultra trailu; tzn. v krátkém sledu po sobě absolvovat dvě dlouhé stovky - Loučení a Pražskou stovku. Celé léto mne ale zlobilo koleno a dokonale jsem si to vychutnal na etapovém závodě UTMR. Navíc mne Miloš, kamarád jeden, upozornil, že letošní EKUT je o chlup delší, protože ze dvou závodů jsou tři, jeden pro jistotu v “cizině” a ještě v délce 130 km. Usoudil jsem, že víkendové běžecké soustředění v Krkonoších týden před závodem bude ideální na otestování aktuální nálady mého kolene a následné rozhodnutí, jak moc to s EKUTem bude žhavé.

První den v Krkonoších nebylo koleno nic moc. No a Miloš, kamarád jeden, mi do toho ještě večer píše, že by jako bylo fajn se zaregistrovat, páč je poslední den, kdy to jde. Honím rychle registraci přes pididisplej mého Ajfonu Pidi a hlásím, že splněno. K mému překvapení nemám ještě ani v pondělí potvrzenou registraci a tak v úterý píšu organizátorovi Patrikovi, co je špatně. Ukáže se, že špatně je buď velikost mého pidi Ajfonu, nebo kvalita mých očí, neb jsem to asi nedoklikal. Telefon větší nechci, takže do budoucna pořídím silnější čočky a při registraci budu pečlivější. Každopádně Patrik je velmi vstřícný a dodatečně mne zapisuje na startovku, čímž se stávám oficiálně posledním registrovaným závodu Stovka Povážím.

Cesta na Slovensko probíhá pod Milošovým vedením pohodově a na první dobrou nacházíme jak místo cíle závodu, tak místo na parkování, což při velikosti obce Melčice a počtu startujících není úplně snadný úkol.

Přebíráme startovní čísla a ubytováváme se v tělocvičně místní školy, abychom si vyslechli předstartovní rozpravu nesoucí se v duchu, že pokud přežijeme do čtyřicátého kilometru, mohli bychom přežít i zbytek. Balíme dropbagy, vybalujeme spacáky a uleháme kolem jedenácté večer.

Budíček ve čtyři není zrovna nejlepší představa sobotního rána, nicméně v rychlosti doladíme poslední drobnosti výbavy a přesouváme se do autobusu, který nás převáží na místo startu do Hlbokého nad Váhom.
Žaludek mám nějak sevřený a tak ještě zkouším na poslední chvíli vystát frontu, která se záhadným způsobem vytváří na pánech místo na dámách. Na dámu se necítím, takže nemám odvahu využít pohostinnosti jejich toalety a za minutu šest chápu, že nemá cenu čekat ve frontě, kde už stojím stejně jen já před beznadějně obsazenou kabinkou. Spěšně se přesouvám ven a právě v tu chvíli Olaf odpočítává poslední vteřiny před startem. Z chůze tedy plynule přecházím do běhu, připojuji se na konec startovního pole, zapínám hodinky a očima hledám v davu závodníků Miloše, kamaráda jednoho, který se rozhodl nečekat a vyrazil beze mne. Slíbili jsme si, že poběžíme tenhle závod spolu, takže svítím čelovkou do davu a vyhlížím jeho kštici. Daří se, neb na rozdíl od ženských účastníc nemá vlasy stažené do copu a jen tak mu vlají. Povídám mu: “Ty, Miloši, kamaráde jeden, že tys mě tu chtěl nechat?!” Šibalsky se usměje a dál klušeme spolu.
Do světla je ještě daleko a první kilometry tak běžíme tmou. Hned od začátku se trasa ostře zvedá a zároveň se dostáváme do velmi technického terénu plného kamenů, skalek a následně dlouhých skalnatých hřebenů. Strážovské vrchy se nám předvádějí v plné parádě. Kdo zná Olafovy akce, ví, že jsou nejen vedené cestou necestou, ale ještě člověka na trasa čeká řada kontrolních bodů, které nesmí minout a je potřeba si je poctivě odškrtnout do tabulky. Tentokrát to organizátoři vylepšili ještě tím, že se na každé kontrole do tabulky muselo napsat konkrétní písmeno, aby na konci vyšla jakási tajenka (kterou už si ovšem nepamatuji).

První kontroly proběhly v pohodě, ale na hradě Súlov nás čekalo vystoupat až na nejvyšší bod zříceniny a bohužel tehdejší stavitelé nepočítali s hromadným dobýváním. Nebo vlastně spíš počítali a tím pádem si to pojistili úzkými průlezy, kde nejen, že se dva lidé nevešli vedle sebe, ale občas se vyplatilo sundat i běžeckou vestu. Do toho všeho, snad vlivem zahraničních účastníků, se nikdo nebyl schopen domluvit, kdo má přednost, a tak jsme se v jednu chvíli prostě zasekli a koukali na sebe v úzké skalní průrvě. Naštěstí se dobývající část závodníků umoudřila, pochopila, že do hradu se prostě nevejdeme všichni a že každý bude chtít také jednou ven. Takže prostě ustoupili, byť neochotně.

Vlastně tomu trochu pomohla Petra Mücková, která na ně houkla mně neznámým dialektem: “Tož děcká, co bude?” A pak se to hnulo. Pochopil jsem, že bude výhodné se této odvážné ženy držet a pár dalších kilometrů jsem jí visel v sebězích na jejích trailových Vivobarefootech. Bohužel jsem tím začal ztrácet Miloše, kterému ten den Hoky prostě nechtěly běžet. Jasně se to ukázalo u brodu za Súlovem, kde jsme překonávali potok přechodem přes klacík, Miloš musel poprvé v závodě vytáhnout i hole, čímž si konečně uvědomil, na co je má, ale Petra nám mezitím nenávratně zdrhla.

Inu nelenil jsem, ujal se vedení a v tu chvíli jsme málem minuli tajnou kontrolu a následně, byť nakrátko, sešli z trasy. Vše jsem však napravil rozhodnou změnou kurzu a pro jistotu jsem i přidal na tempu, čímž jsem ale Miloše rozladil, páč neměl čas na focení. Nedal jsem se a na dalších kontrolách jsem mu nechával čas maximálně na jednu momentku a dost.

A dost toho chudák měl, páč mi na dvacátém kilometru hlásí, že musí pomaleji. Kývám a držím tempo, protože mi přijde, že by to šlo i rychleji. I následujících dvacet kilometrů je terén hodně technický a často po skalnatých hřebenech. Výjimkou je naučná část trasy přes průmyslovou část Povážské Bystrice, kde doufáme, že koupíme pití, které nám pomalu dochází, avšak kromě Váhu samotného, není z čeho brát. 

    

Pokračujeme na krásný Povážský hrad, kde při krátké vracečce potvrzujeme protiběžíci skupince, že voda opravdu není. Přes krásné a asi nejnáročnější Klapy se za pomoci fixního lana dostáváme z kopce. Tady, znalý horolezeckých technik, Milošovi lehce utíkám a čekám na něj až na kontrole. Čekám docela dlouho a když už dorazí i chodci, které jsem míjel sedící na lavičce, začínám mít divné tušení. Najednou se z lesíka vykulí Miloš, ve vlasech větývky, v nohavici díru, ústa plná hněvu. Buď není v horolezeckých technikách ještě tak zdatný, nebo to frantíci s Hokama tolik neumí, nicméně prý tam předvedl trojitého Rittbergera v kombinaci s parakotoulem a za moc bodů to nebylo.

S Milošem lehce napadajícím k pravé straně, držíme se přitom za levou půlku, pokračujeme dál. V jednom z dalších seběhů se opět rozjuchám rychleji, než jaké jsou možnosti Milošových bot a technik, avšak usuzuji, že ten kilák na občerstvovačku to bez sebe vydržíme a běžím napřed.
Mám za sebou cca čtyřicet kilometrů, ale přes tři tisíce výškových metrů!!! Necítím se nejlépe a moc mi nechutná. Dávám si palačinku a mám s ní práci. Po chvíli přibíhá Miloš a z výrazu jeho tváře čtu, že ten kilometr samoty snášel o dost hůř, než já. Chvíli ladíme strategii, ale nakonec je jasné, že dál si budu razit cestu sám, neb on má pro tentokrát dost mé společnosti a nedostatek sil. Domlouváme se, že se uvidíme v cíli, kam bych dle hrubého odhadu mohl dorazit někdy v neděli odpoledne.
Do další občerstvovačky, kde máme zároveň dropbagy, je to patnáct kiláků a celou tu dobu se mi honí hlavou, že ani mně to kvůli žaludku dnes moc nejde a vymýšlím další a další argumenty, proč to zabalit.
Ve Střeženicích je skvěle vybavená občerstvovačka. Dávám si vývar, převlékám se do suchých věcí a nijak nespěchám. Venku už se pomalu stmívá a já pozoruji cvrkot kolem sebe. Závidím běžcům na “krátké” trase, že to mají za sebou. Teplo hospody, suché věci, přehršel jídla, únava a možnost se odsud do cíle dopravit vlakem mi tichounce našeptávají: “Zabal to, zabal to, …”
Ale ne, vzdát to mohu zítra. Zvedám se, doplňuji vodu do flašek, nasazují čelovku a vyrážím do šera. Spolu se mnou Mike, Američan žijící v Praze. Moc toho nenakecáme, ale tak nějak nám vyhovuje, že do tmy nevyrážíme každý sám. Těsně za obcí trasa opět prudce stoupá. Před sebou vidím další čelovku, což mne to motivuje držet tempo. Jak říká Miloš: “Cítím krev.”

V úzkém prudkém korytě plném mazlavého žlutého jílu, kde ani moje Altry nemají žádný záběr, lemovaného po stranách ostružiním, které mi pomáhalo trháním oblečení i kůže nezklouznout zpátky dolů, doháním dalšího běžce. Občas ho zapříčím zezadu hůlkou, aby mi nesjel do náručí a on to bere jako pokus o seznámení a hlásí, že se jmenuje Braňo. Dokonce mi nabízí, že ho mohu předběhnout, ale páč netuším, jak bych to mohl provést, nechám nabídku bez odezvy. Po tomhle úmorném žlabu, na který nás upozorňoval i Patrik v rozpravě, máme víc možnosti se seznámit. Braňo běžel tenhle závod i loni a k tomu je v podstatě místní, takže se domlouváme, že dál jdeme spolu. Ohlížím se, kde je Mike, ale nikde ho nevidím a protože jsem při ultra oportunista, jsem rád, že ve tmě nemusím řešit navigaci sám a držím se Braňa. Kecáme o závodě, o tom, co z nás kdo má za sebou a z Braňa pomalu leze, že je mimo jiné vítěz Slovak Ultra Trail poháru, díky čemuž měl možnost absolvovat i takovou lahůdku, jakou je L’echappée Belle. Vedle toho běžel před nedávnem nějakou “karpatskou” šílenost o vzdálenosti 1000 km a vůbec toho má za sebou docela dost. Začínám mít pochyby, zda tomuhle borci budu stačit. Naštěstí Braňo to dnes bere na pohodu. Dorážíme na Lednický hrad, další parádní kontrolu kombinovanou s občerstvovačkou. Braňo si poroučí TŘI párky s chlebem a hořčicí. Já, abych působil jen méně než úplně trapně, objednávám si také jeden s nadějí, že ho zvládnu sníst a následně udržet. Kupodivu to jde.

S Braněm se spolu držíme až do občerstvovačky v Mikušovcích. Tam to vypadá na další hostinu a já jsem si jistý, že další párek už bych nedal. Hlásím Braňovi, že vyrazím pomalu napřed a připojuji se ke skupině holek, která je zrovna na odchodu. Postupně se v tempu sladíme s jednou z nich, s Míšou z Jablonce, a spolu jdeme další část trasy. Míša mne překvapuje tím, že má sice na ruce Garminy, ale ty používá jen k tomu, aby věděla, kolik je, a trasu sleduje na telefonu. Nevede si prý žádné statistiky, nemá účet na Stravě a prostě jen běhá. Běhá ale dobře.

Stále je tma a kilometry ubývají pomalu. Nicméně občas někoho předběhneme, což nám dává naději, že zase úplně pomalí nebudeme.

Občerstvovačka v Horném Srnie na 95. kilometru je na železniční stanici. Místní obsluha jsou starší chlapíci, kteří vyvářejí zelňačku a rajskou a ochotně kolem nás pobíhají, byť je kolem půlnoci. Zkouším pár lžic zelňačky, ale žaludek se brání. Omlouvám se, chlapi chápavě kývají a pak přidají historku, že hodinu před námi tam přiběhla běžkyně, která si dala tři porce zelňačky a pak si objednala taxík, že končí. Opáčím, že my holt budeme muset dál po svých, protože tři porce nedám ani náhodou.

Kolem stodesátého kilometru před námi vidím čelovku. Zrovna mi to pěkně běží, protože trasa se příjemně vlní, není moc bahna a navíc jsem do sebe začal tlačit gely, které jediné jsem schopen pozřít. Čelovka se postupně přibližuje a nakonec těsně za jednou z kontrol předbíháme holčinu, která se zdá toho mít zrovna dost. Na občerstvovačce v Brúsném pak zjišťuji, že onou holčinou je Petra Mücková, která nám sice za brodem u Súlova utekla, ale cestou asi někde zbloudila a po dalších sto kilometrech jsme ji tak dohnali. Vyrážíme s Míšou do posledního úmorného, dlouhého a klouzavého kopce. Nálada v týmu je ovšem dobrá, neboť jsme předběhli Petru, rozednilo se a do cíle chybí pár kilometrů. Zbývající kopečky už jsou jen za odměnu. Závěrečný seběh do cíle v Melčicích už je za dvojnásobnou odměnu. S Míšou se domlouváme, že se nejspíš potkáme na Loučení a snad i na Pražské stovce. Těsně před cílem se k nám dokonce připojuje Miloš, který se, kamarád jeden, zatím hezky vyspal a tak má spoustu sil běžet nám naproti.

Oproti předpokladu uběhnout trasu za třicet hodin jsem v cíli za necelých dvacet osm. Jsme na dvaadvacátém místě a Míša je dokonce čtvrtou v ženách.

Kromě problémů s žaludkem mne nic zásadního nelimitovalo a já v duchu jásám, že hlavně koleno si pro tentokrát dalo říct. Hodinky ukazují 132 kilometrů s více než 7000 metry převýšení. Zadarmo to tentokrát rozhodně nebylo.

Ohledně výbavy musím pochválit Altra Lone Peak 7, které v rámci svých možností držely i v prudkých sebězích, nohy v nich přežily bez puchýřů i otlaků a všechny nehty, které aktuálně mám, zůstanou na svém místě.