Ležím ve spacáku a opatrně hledám co nejméně bolestivou polohu, ve které bych usnul. Nateklé prsty na nohou mne pálí od omrzlin a nemám sílu si dofouknout poloprázdnou karimatku.
O den dříve
Již potřetí v krátké době stojíme s Milošem na startu stovky. Tentokrát však netradičně v centru Prahy. Pro letošní výroční 30. Pražskou stovku organizátoři zvolili za poslední roky nezvyklou trasu, která v Praze nekončí, ale začíná. Z představy, běžet prvních deset kilometrů po asfaltu a dlažbě, nejsem nijak nadšený, ale organizátoři si uměli zařídit i počasí a vše je pokryto sněhem, takže všude romantika, až praští. A to doslova, protože teplota v jedenáct večer, kdy je naplánovaný start, spadla na mínus čtyři. Zima letos přišla docela rychle, a tak jsem byl do poslední chvíle nejistý, co všechno na sebe nabalit. Nakonec jsem zvolil triko s dlouhým rukávem, tenkou běžeckou bundu a navrch moji oblíbenou ultralehkou nepromokavku Montane Minimus 777. Na ruce jsem zvolil skvělé rukavice Montane Switch Glove. Do batohu jsem nacpal náhradní triko, ponožky a k tomu přidal lehkou zateplenou bundu, kdyby byla velká krize. K tomu samozřejmě balím i nezbytné věci jako izotermickou fólii, tejpy, náplast, náhradní baterii do čelovky a další zátěž včetně nesmeků, kdyby to bylo místy umrzlé. Doufal jsem, že celou trasu bych mohl zvládnout pod 24 hodin, takže powerbanku jsem nechal tentokrát doma. Co se energie týče, dlouhou dobu už spoléhám pouze na gely od GU, dětské přesnídávky všeho druhu a tousty s máslem, čedarem, slaninou a pomazánkou Marmite. Kdo Marmite neznáte, doporučuji vyzkoušet; lidé se v jejím případě rozdělují do dvou skupin podobně, jako u koriandru, buď ji milují, nebo nesnáší :)
Závod je vyprodaný, na nejdelší 135 kilometrů dlouhou trať je registrovaných přes 250 lidí, a tak se prezentace vleče. Startujeme nakonec zhruba dvacet minut po jedenácté a to velmi stylově, přímo od letohrádku Kinských. První kroky nás vedou zahradou Kinských, kolem lanovky a nahoru na Petřín. Je to již tradice, že pokud je v okolí nějaká rozhledna, kontrola musí být vždy až na jejím vrcholu. Tady mám ale ještě sil na rozdávání.
Rozhledna je krásně osvícená, až to vypadá skoro kýčovitě. Cestou nahoru v otevřené části věže nepříjemně fouká. Naštěstí se tu netvoří žádná fronta, protože tu na nás čekají tři lidé, kteří nám kontrolu odškrtávají. Přemýšlím, že jsem na Petřínské rozhledně vlastně ještě nikdy nebyl.
Pod rozhlednou se potkávám s Ondrou Jerhotem. Ani tentokrát nezklamal a má na nohou své oblíbené děravé silničky Mizuno. Kroutím nad tím hlavou a s úsměvem mu říkám, že jsem na jeho dnešní lyžování docela zvědavý. Na schodem ze Strahova mu to opravdu trochu klouže, takže mu krátce utíkám, ale před Loretánským náměstím už mi předvádí, že o botách to není, a s lehkostí mi mizí v dáli.
Část přes Hradčany, Letnou a Tróju jsou jeden dlouhý rovný úsek za druhým, ale má to své kouzlo nočního velkoměsta, kde i přes pokročilou hodinu a mráz stojí před hospůdkami hosté, v parcích lidé venčí psy a někteří kolemjdoucí nám i fandí. Za Trójou několikrát sbíháme k Vltavě, abychom následně opět stoupali kamsi do kopce.
Takhle se to střídá až do Klecan, kde se odpojujeme od vltavského údolí a otáčíme se směrem na Odolenou Vodu, Neratovice a Mělník. Neustále se zde pohybujeme po nekonečných rovných polních cestách, kde, s ohledem na panující tmu a sněžení, není vidět prakticky nic vyjma kužele světla od čelovky osvětlujícího zasněženou rovnou cestu. V těch chvílích si vybavuji Honzu Frackeho a jeho knihu "Sám sobě psem", ve které popisuje své závody na Yukonu. Dodává mi to motivaci, protože co je našich pět pod nulou proti mínus dvaceti a co je naše zasněžená ale prošlapaná cesta proti stovkám kilometrů v zasněžené kanadské krajině. Moc si z téhle části nevybavuji. Ani moc v podstatě nevím, kde zrovna jsme, jen monotónně běžím, poslouchám, jak sníh křupe pod nohama a záměrně nekoukám na hodinky, kolik máme za sebou, aby mne neděsilo, kolik máme ještě před sebou. Díky dobrému značení, běžcích kolem mne a jasně vyšlapané cestě sněhem ani nemusím řešit, kudy běžet.
První záchytný bod mám až z občerstvovačky v Kojeticích. Překvapuje mne, že se ve dveřích znovu potkávám s Ondrou Jerhotem, který je zrovna na odchodu a pak mne také překvapuje, jak moc už jsem unavený. Může za to kombinace rovných běhavých úseků, které nemusím, sněhu, zimy a nejspíš i přepáleného začátku. Sedám si do tepla hospůdky, dávám si kolu, chleba se salámem a nesnažím se za každou cenu hned vypálit pryč. Už na občerstvovačce v Klecanech jsem si chutí dal kuřecí vývar, který byl v té zimě úplným balzámem na můj žaludek. Taktika pro tento závod tedy je využít občerstvovaček a něco do sebe vždy dostat i za cenu ztráty času.
Vycházím ven a okamžitě se do mne dává hrozná zima. Velmi opatrně se na bolavých a ztuhlých nohách rozbíhám, abych se zahřál a nedostal třesavku. Mám za sebou teprve čtyřicet kilometrů; co budu proboha dělat těch zbývajících více než devadesát?
Stále panuje černočerná tma, trasa je placatá a mezi jednotlivými kontrolami jsou velké vzdálenosti, takže nemohu zaměstnat hlavu hrou na odpočítávání kilometrů k další kontrole.
Vzpruha přichází, když přiběhnu k železniční stanici Lhotka u Mělníka, která je na hranici Kokořínska. Konečně se totiž rozednívá a navíc si vybavuji, jak jsem tu s Milošem před dvěma lety vyrážel na vánoční padesátku Kokořínskem a jak moc se mi zdejší krajina s pískovcovými skalami líbila. Část trasy je opravdu stejná, a tak ve mně rezonuje, jak se mi líbilo probíhat v těsné blízkosti pískovcových skal, jak mne upoutala zašlá krása bývalého hotelu Harasov a jak mi celý Kokořínský důl připomínal krajinu Českého Švýcarska.
Na občerstvovačku v penziónu U báby Šubrový dobíhám s Honzou Špaldou. Neznáme se a vzájemně se představíme až za několik desítek kilometrů dál, nicméně od té chvíle běžíme prakticky spolu, chvíli jeden druhému utíkáme, abychom se po pár kilometrech opět dohnali a vzájemně se tak motivovali k udržení tempa.
Hned za touhle občerstovačkou, kde jsem si s chutí dal misku bulguru, přichází první z řady vypečených kontrol, umístěných na pokud možno co nejméně přístupných skalách. Sbíhám prudkou cestou vytesanou mezi skalami, koukám, abych se nepřerazil a koutkem oka zahlédnu šipky, které zcela nepochopitelně místo ve směru cesty ukazují nahoru na skálu. Vysápu se podél stromu, který ze skály roste, a opravdu vidím o kus dál na skalní plošině další kontrolu. Vím, že Honza běží kousek za mnou, a tak se vracím k hraně skály, abych ho zahlédl, jak si to chce sypat cestou dál. Volám na něj, že je tu kontrola a vidím na něm, že je stejně překvapený, jako já. Odškrtáváme kontrolu společně, pak následně spíš sklouzávám, než slézám, ze skály zpět na cestu a utíkám dál. Pamatuji si z minula, že tu budou ještě úzké tesané schody a pak výběh na silnici vedoucí údolím. Tam potkávám dva běžce v protisměru, kteří kontrolu minuli a teď se k ní musí vrátit.
Honza mne dobíhá u parkoviště na hrad Kokořín a ke kontrole na Máchovu vyhlídku jdeme spolu. V protisměru si to proti nám valí Mike Smith, kterého znám ze Stovky Povážím a z Loučení. Oproti mně vypadá, že je plný sil. Hlavou se mi honí, jestli se mi ho podaří dohnat, ale odhadovaný náskok více než deseti minut mi přijde velký. Jaké je mé překvapení, když ho potkávám hned na další kontrole, která je u krásného skalního převisu s názvem "U bobříka odvahy". Mike si stěžuje, že zvolil špatné boty bez podpory a že musí jít pomaleji. Popřeji mu hodně sil a přemýšlím, jestli mám na nohou nějaké části, které umím pojmenovat a nebolí mne.
Když se dostanu ke známým Pokličkám, vzpomínám, že minule jsme šli tuto část v protisměru a z dlouhých schodů, které kolem skalních pokliček vedou, jsem tehdy upaloval směrem dolů a hodně si to užíval. Teď se vleču nahoru a schody mi přijdou ukrutně vysoké a nekonečné.
Další kontroly se mi v této části trasy trochu slévají. Jsou většinou umístěné na skalách, kam se člověk musí doslova vysápat. Vyčnívají z toho dvě. Jedna s názvem jeskyně Kamenný úl, kam se škrábu po kluzkých příkrých schodech vytesaných do skály, podpořených zrezivělým zábradlím, které nepůsobí úplně spolehlivě. Nějaký běžec, který tam dorazil těsně po mně a viděl, co tam provádím za akrobacii, jen rozmrzele mávl rukou a běžel dál. Druhá kontrola, jejíž jméno si nepamatuji, je opět na skále, kam jsem se s jistým úsilím vyšplhal, abych nahoře potkal běžce, který rozpačitě stojí u zhruba metrového přeskoku mezi skalami, který je nutné překonat, aby se člověk dostal ke kontrole. Ukazuji mu, že přeskočit to jde, odškrtávám kontrolu a cestou zpět vidím, jak tam stále nešťastně stojí. Než se ale rozhoupu k nějaké akci, pomáhá mu přes skalní průrvu jiná dobrá duše.
Další, ne úplně žádaná rozptýlení, jsou padající stromy. Posledních několik dní téměř bez ustání sněží a mrzne a na stromech se usadila spousta sněhu. Několikrát slyším nedaleko od sebe hlasité zapraštění a následný pád stromu. Není to zrovna příjemné. V několika případech je to docela o chlup. Například, když si musím odskočit, Honza běží pomalu napřed a najednou sotva padesát metrů přede mnou padne strom přímo přes cestu. Chvilku na to vidím proti sobě světlo čelovky a Honza volá, jestli jsem v pořádku. Odpovídám, že ano a oddychnu si, že i on.
Do hospůdky Stáj v Zakšíně dobíhám pár minut před Honzou. Mají výbornou zeleninovou polévku, teplý čaj a jako vždy i spoustu dalších dobrot. K tomu všemu se tu dobrovolníci neuvěřitelně snaží všem splnit, co jim na očích vidí. Jsem už tak rozbitý, že si jen sednu a nechám se obskakovat; polévka s chlebem, čaj, voda do flašek, vše mi během chvilky přistává na stole přede mnou. Navíc je tu tak příjemné teplo, že mi ďáblík vzadu v hlavě začíná našeptávat, proč se vůbec trápit na dalších nekonečných kilometrech, kde mne čeká jen tma, mráz a další utrpení. Zatím co si tak vedu vnitřní dialog, koukám, že už Honza dojedl a pomalu se chystá k odchodu. Kývám na něj a ptám se, jestli jdeme. Vypadá to, že moji neformální nabídku na další hodiny společného trápení přijímá s radostí a tak tentokrát už oficiálně společně vyrážíme vstříc další noci. Do cíle už je to naštěstí jen slabých třicet kilometrů a většinu trasy znám, byť za tmy vše dostává nový rozměr.
Hned jedna z prvních kontrol je Čap, krásná pískovcová palice tyčící se nad údolím Čapského dolu. Někdy na jaře jsem tu pobíhal s Kačkou. Akorát tehdy jsme to šli v opačném směru, kdy jsme od hřebene sbíhali parádním prudkým seběhem do údolí, kdežto nyní se drápeme tím samým svahem nahoru a to mi vůbec zábavné nepřijde. Přibližně tou dobou také zjišťuji, že mi zamrzly flašky, jedna úplně a z druhé mohu jen malinko usrkávat. A přibližně tou dobou se také s Honzou vzájemně představíme jmény; nějak do té doby nebyl čas :)
Napojujeme se na Husí cestu, bohužel se vyhýbáme Martinským stěnám, kudy vede turistická červená značka přímo po hraně oblých pískovcových masivů a po dalším zhruba kilometru se škrábeme k Huse, jednomu z nejznámějších skalních útvarů v této oblasti. Stejně jako na jiných podobných místech se i tady s obtížemi dostáváme na skalní masív a s ještě většími dolů. Samozřejmě bych mohl nazout nesmeky, které by mi ve slézání prudkých uklouzaných skalních rozsedlin hodně pomohly, ale jsem tak unavený, že nemám chuť ani sílu zastavovat a zdržovat se tím. Bojím se, že bych se už nemusel znovu zahřát a jen by mi navíc zmrzly ruce.
Od Husy se s Honzou přesouváme do otevřené pláně pod Vlhoštěm. Vítr tu téměř zavál stopy běžců před námi a mráz zalézá až do kostí. Co možná nejrychleji se snažíme volnou krajinu přeběhnout a dostat se zpět do lesa. Nastupujeme na okružní cestu po úbočí Vlhoště. Trasa tu vede z velké části po návětrné straně kopce, takže je tu víc sněhu a každý krok je o to namáhavější. Snažím se držet alespoň nějaké tempo, Honza mi visí na patách a za námi ještě další běžec. Na kontrole v polovině kopce ho pouštíme před sebe, protože má evidentně víc sil, než mi dva dohromady.
Znovu přebíháme co nejrychleji otevřenou pláň pod Vlhoštěm a dostáváme se na poslední občerstvovačku na Hvězdě. Díky mrazu tu moc nefunguje technika, takže si jen kontrola napíše naše čísla. Docela chlapíka lituji, neboť jediné místo, kde se může zahřát, je vedle stojící auto a z toho musí neustále vylézat, protože přicházejí další a další běžci.
Při seběhu okolo skalních bytů, které jsou pod vesnicí, za sebou opět slyším zapraštění a pád stromu. Chvilku předtím jsme se míjeli s protijdoucími závodníky, kteří se vraceli z kontroly před námi. Zastavuji, svítím čelovkou a poslouchám, jestli to nedejbože na někoho nespadlo. Při cestě zpět z kontroly vidím, že strom padl přímo na cestu a částečně zůstal viset na drátech vedení. Tohle bylo opět o fous. Prolézáme mezi větvemi padlého stromu a rychle jdeme pryč.
Zřícenina hradu Ronov, poslední kopec, poslední kontrola. Vůbec si z mé poslední návštěvy nepamatuji, že by to byl tak strašný krpál, ale je. Nahoru nás žene vidina cíle. Cestou tam i zpět míjíme další běžce, kteří se najednou kolem nás doslova rojí. Honza ještě naposledy nazouvá nesmeky, aby se z kopce nezabil; já na to nemám sílu. Pomáhám si hůlkami a místy skluzem, místy přískoky se sesouvám dolů.
Do cíle už to jsou jen slabé tři kilometry. Začínám věřit, že by to mohlo klapnout. Nabízím Honzovi, jestli nechce běžet napřed, abych ho nezdržoval, ale odmítá a chce to dotáhnout společně. Jsem rád. Pole, trať, silnice, kostel, náměstí, škola. Chvilku ještě tápeme, kudy se dostat do budovy, ale nakonec trefíme ty správné dveře s nádhernou cedulí "CÍL".
Vše zapomenuto, utrpení se mění v nadšení, že to máme za sebou. Po 137 kilometrech dobíháme společně na skvělém dvacátém místě za necelých dvacet tři hodin. Z přibližně 230 startujících dokončilo 138 lidí. Podmínky si tentokrát vybraly slušnou daň v podobě DNF.
O den později
Mám za sebou celý EKUT, tři stovkové závody v rozmezí 37 dnů. Spojení "Extremní Kombinace v UltraTrailu" tentokrát dostala nový rozměr. Chtěl jsem to zkusit. Zjistit, jak bude tělo reagovat na takovou zátěž, jak rychle dokážu zregenerovat, co budou dělat kolena a další bolavé partie. Je to pro mne důležité do budoucna. Nemám žádné ambice ve svém věku třeba nějak zrychlovat a asi to už ani nejde. Důležité je pro mne vydržet s běháním co nejdéle, objevovat nová místa, posouvat překonané vzdálenosti a zjišťovat, kde jsou mé fyzické a psychické hranice. Občas mám při závodech pocit, že už se jedněm nebo druhým blížím, ale zatím to stále jde.
A závěry?
Čtrnáct dní mezi závody je na regeneraci málo. Nemám ještě tolik energie a mnohem dřív v závodě odpadnu. Kolena to dávají, respektive si dělají, co chtějí a bolí podle toho, jak se jim chce, kde a kdy. Hlava ty vzdálenosti dává, ale snadno pak člověk další závod podcení a hned se mu to jako bumerang někde vrátí.
Ještě po dvou dnech mne brní omrzlé prsty na nohou. Byl jsem líný, nepozorný a nechtěl jsem se zdržovat převlékáním do suchých čistých ponožek, které jsem měl přitom s sebou! Byla to hloupost. Zbytek těla je už jinak celkem ok, chodit mohu normálně (což včera ještě nešlo) a věřím, že do týdne bych se mohl vrátit k lehkému tréninku.
Jsi borec. Věřím, že umíš i odpočívat. A hlavně Opatruj se. mamča
OdpovědětVymazat