Někdy to opravdu bolí. Když jsem dobíhal poslední kilometry Stovky Povážím, kromě únavy po 27 hodinách na nohou jsem se cítil skvěle. Navíc, navzdory okolnostem, ani výsledné umístění nebylo vůbec špatné. Ten závod mi nalil do hlavy tolik sebevědomí, že jsem začal dokonce pokukovat po akcích s mnohem větší časovou dotací. Tím pádem Loučení se svými 110 kilometry délky a přibližně 4500 metry převýšení mi přišlo jako závod, který by měl být takzvaně na pohodu. Navíc, když se běží prakticky na domácí půdě. Stále ale je se čemu učit.
V mezičase od Pováží k Loučení jsem si dal jen oblíbený Noční pochod na Milešovku a zbytek času nechal tělu odpočinout. Pracovní týden byl jako obvykle hektický, takže ani startovní propozice jsem nijak pečlivě nastudoval. V den závodu jsem jen rychle hodil trasu do Garminu, v práci to k překvapení zbývajícího osazenstva zapíchl už ve tři, doma přidal do trasy kontrolní body a zhruba další dvě hodiny dával dohromady vše, co bych mohl na závodě potřebovat. Původní plán, dát si před závodem ještě krátký spánek, tím padl, byť jsem byl na nohou od půl šesté ráno. Prostě jedno z mnoha poučení, připravit vše nejméně den předem :)
V osm se přesouvám autem z rodného Děčína do Ústí nad Labem, abych stihl prezenci, a také abych se pak mohl pohodlně odvézt domů, až bude po závodě, což se později ukázalo jako velmi prozřetelné.
Spolu s Milošem, Kájou a většinou ostatních startujících se následně přesouváme vlakem na start do Benešova nad Ploučnicí. Ve vlaku se zdravím s Mikem a s Míšou, se kterými jsem se seznámil na Pováží.
Přestože jsem prakticky doma a většinu trasy za denního světla znám, potmě je vše cizí a téměř se neorientuji. Jedinými záchytnými body tak většinou zůstávají kontroly. Ve stoupání od Františkova nad Ploučnicí na rozhlednu Kohout, kde je druhá kontrola, kroutím sám nad sebou hlavou, že popobíhám i do kopců. Říkám si: “Tohle už chlapče znáš a později ti to nakope prdel.” A ten druhý na to: “Ale ostatní taky běží, ne? Tak kde je problém?” Všechna ta chemie ve mně pracuje a noc si zatím skvěle užívám.
V seběhu z Kohouta to pěkně klouže, takže je to spíš takový taneček bez pravidel. Do toho mi běžci, kteří jdou teprve nahoru, zvědavě svítí do očí, z čehož jsem doslova nadšen.
U vysílače na Zaječím vrchu jsem poprvé. Někde tam se také objevuje mlha, která mne bude provázet většinu zbývající noci. V mapě není od vysílače značená žádná cesta, čehož jsem si všiml při zadávání kontrolních bodů do Garmina. Realita je přesně taková. Seběh z kopce ostružinami, nálety a lesíkem, kde ani zvěř nenechala žádnou cestičku. Trochu se tam spolu s několika dalšími běžci motám a jedinou pomocí je tu trasa v GPS, páč reflexní šipky značící směr v mlze úplně dobře nefungují. Krátce na to probíháme Merbolticemi, kde už se zase orientuji. Před sebou vidím Mikea a pár dalších běžců, za kterými se snažím držet už od rozhledny Kohout. Po silnici proti nám jde trojice místních. Očekávám chytré komentáře, jak to často bývá, ale kupodivu si s každým z nás plácají a působí to upřímně. Strážný vrch, který následuje, je v mlze a rozhledy se tedy nekonají. Seběh po silnici do Louček je hodně svižný a dostáváme se pod pět minut na kilometr. Od kontroly pak vyrážím jako první. Úzká cestička mne vede do Bobří soutěsky, na kterou se těším, protože jsem se tam ještě nikdy nedostal a tušil jsem, že to bude náročný úsek. Spousta spadaných stromů ležících přes cestu, bláto, kameny zapadané listím, krátký úsek podél skály jištěný řetězy, mostky funkční, ale i takové, ze kterých zbyly jen nosníky a bylo jednodušší jít po kamenech pod nimi, nebo přes naplavené kmeny. Užíval jsem si to a určitě se sem chci vrátit i za denního světla. Trochu jsem tady utekl ostatním.
Následující stoupání na kopec Starosti je celé v mlze husté tak, že by se dala krájet, a opět musím spoléhat hlavně na GPSku v hodinkách. Další kilometry, kdy viditelnost díky mlze klesla sotva na deset metrů, prakticky netuším, kde jsem, a soustředím se jen na kužel světla mé čelovky. Chytám se až na Sedle, jehož rozlehlý vrchol je nezaměnitelný. Bohužel ani zde, kde je jinak krásný výhled, není vidět nic. Dotahují mne tu dva běžci, takže do toho malinko šlápnu. Užívám si parádní technický seběh kolem skalnatého hřebene a pak z prudkého svahu až dolů na úpatí kopce. Vybavuji si, jak jsem tu poprvé běžel s partou z UL-Trailu a jak mne ten svah překvapil svou strmostí. Doteď si pamatuji, že jsem tehdy měl na nohou Saucony Peregrine, které držely úplně fantasticky. Od té doby jsem asi lépe držící boty na nohou neměl. Bohužel novější generace zúžily kopyto a já přešel kompletně na Altry. Sice nedrží tak dobře, ale nohy jsou jako v pokojíčku.
Úsek od občerstvovačky na Trojmezí až po další kontrolu na Kalichu mne vůbec nebaví. Jsou tu dlouhé asfaltové úseky a já cítím, jak mi začínají brát sílu. V serpentinách ve stoupání na Kalich, krásnou zříceninu gotického hradu z dob husitů, pod sebou vidím po dlouhé době čelovky. Míjíme se kousek pod zříceninou, když sbíhám dolů. Nejdřív mne chytá lehká panika, že mne někdo dohání, ale pak si říkám, že jsou to ti samí, kterým jsem utekl ze Sedla a bylo jen otázkou času, kdy se zase přiblíží.
Začínám cítít první únavu. Od Kalichu je to kousek na Trojhoru. Pamatuji si ji z několika jiných akcí. Odspodu nenápadný kopec má na vrcholu překvapivě těžký, skalnatý terén končící úzkým hřebenem holé čedičové skály. Právě na konec tohoto hřebene umístili organizátoři jednu z kontrol. Jestliže na Stovce Povážím byla na malé skalce umístěna nepovinná prémie “zlatý cepín”, tady byla kombinace povinné kontroly s mokrým čedičem, mlhou, tmou a padesáti kilometry v nohách úplně jiným rozměrem. Dole jsem byl rád, že jsem dole.
Na občerstovačku v Mentaurově, která je zhruba v půlce trasy, dobíhám společně se dvěma čelovkami, které jsem viděl na Kalichu a poté i na Trojhoře. Je tu teplá kuchyně a slečna právě dělá čerstvé palačinky s marmeládou. Jednu ještě teplou jí beru prakticky z ruky a potom ještě jednu. Zapíjím to teplým čajem a alespoň chvíli odpočívám. Nabízejí tu i guláš a další pochoutky, ale nechci tu prosedět dobře rozběhnutý závod, a tak se po zhruba deseti minutách s těžkým srdcem zvedám k odchodu. Vyrážím společně s jednou z čelovek, ale ta se mi trochu vzdaluje, protože má do kopce na Hradiště evidentně víc sil, než já. Začíná se rozednívat. Tentokrát mi noc přišla nekonečná.
Onoho běžce, teď už bez čelovky, vidím ještě při seběhu do Sebuzína, ale tam se mi ztrácí a od té chvíle jsem zase dlouhé kilometry sám. Díky mlze se opět není pořádně čím kochat a o to víc se bohužel soustředím na sebe a bolesti zad a později kolen.
Těsně pod vrcholem kopce Lenoch se v protisměru potkávám se dvěma běžci, kteří mne dohnali v půlce trasy. Kluci mne zdraví a povzbuzují, že prý jdu pěkně; kéž by.
Na Varhošti mne na vrcholu rozhledny překvapuje chlapík, co tu zabalený do deky klepe kosu a kromě toho časosběrem natáčí mraky. Chvilku si povídáme a přitom mi dává samolepky s QR kódem, který odkazuje na jeho YouTube profil. Video z Varhoště tam prý bude až tak za čtvrt roku, ale zatím se můžete mrknout na jeho předchozí.
Z Varhoště už se dost trápím, záda sice povolila, ale bolí mne úpon na levém koleni a každou chvíli musím buď přejít do chůze, nebo úplně zastavit a protáhnout to. Proběhnu soutěskou Rytina, víc chůzí než během překonám nepříjemný traverz po žluté značce, kde si pokaždé, když tu jsem, říkám, jak někoho může napadnout udělat turistickou trasu v místech, kde prostě není žádná cesta, a následuje úmorné stoupání k nejvýše položené obci Českého Středohoří, Němčí. Cestou potkávám maminku s chlapečkem, který se mnou chvíli drží tempo a máme tak chvilku pokecat si jako chlap s chlapem. Klučina nese obrovskou bedlu a já se ptám, jestli si ji dají k obědu. Odpoví, že ji vezme do školy. Pak se mne zkušeně zeptá, jestli jsem stovkař nebo padesátkař, čímž mne upřímně překvapí. Odpovím, že stovkař, čímž zhruba vyčerpáme naše konverzační témata a já v rámci možností přidám do kroku. Vzápětí mne střídavě chůzí a během míjí nějaký běžec. Nejprve na mne padne lehké zoufalství, že já se tu pěkně vleču, ale pak mne napadne, že to snad byl někdo z oněch “padesátkařů”.
Těsně před Němčí se trasa otáčí do Průčelské rokle. Odtud je trasa hodně na morál, protože se sbíhá až prakticky na dno Labského kaňonu, aby člověk absolvoval kontrolu a následně se druhou stranou rokle a okruhem vrátil z druhé strany k Němčí. Absolutně si to neužívám a při stoupání mám slušnou krizi a trochu se motám. Před Němčí mne dohání dvojice z padesátkové trasy. Závidím jim jejich energii. Visím za nimi až do Tašova, ale ztratí se mi na sjezdovce pod rozhlednou Lucemburk. Vybavuje se mi, jak jsme se tu na Sokolské padesátce s Milošem hecovali, za kolik to dáme nahoru, protože je tam segment na Stravě. Tentokrát se jen vleču a občas se otáčím, jestli mne někdo nedohání. Na poslední občerstvovačce, která je přímo nad sjezdovkou, si dávám jen kolu a doplňuji vodu do flašek.
Opět je tu dlouhý seběh prakticky až k Labi, který je přerušen jen krátkou odbočkou k Budovskému vodopádu. Terén je tu neuvěřitelně prudký a na dvoustech metrech klesneme o padesát výškových metrů, které pak samozřejmě musíme stoupat zpět.
Mám před sebou poslední velké stoupání. Na vrchol Vysokého Ostrý to je čtyři kilometry a čtyři sta výškových metrů. S vědomím, že už je to opravdu poslední krpál, zatínám zuby, opírám se do hůlek a nasazuji strojové tempo. Míjím chodce z kratších tratí a těsně pod vrcholem, kde je kontrola, opět potkávám dva běžce, co mne předběhli v půlce. Je mi jasné, že v mém stavu nemám šanci je dohnat. Dodává mi to trochu klidu, že se nemám kam honit. U kontroly potkávám sympatickou mladou dvojici z kratší trasy, která se tam vzájemně fotí, a tak jim nabízím, že je vyfotím společně, z čehož mají radost.
Mám před sebou poslední velké stoupání. Na vrchol Vysokého Ostrý to je čtyři kilometry a čtyři sta výškových metrů. S vědomím, že už je to opravdu poslední krpál, zatínám zuby, opírám se do hůlek a nasazuji strojové tempo. Míjím chodce z kratších tratí a těsně pod vrcholem, kde je kontrola, opět potkávám dva běžce, co mne předběhli v půlce. Je mi jasné, že v mém stavu nemám šanci je dohnat. Dodává mi to trochu klidu, že se nemám kam honit. U kontroly potkávám sympatickou mladou dvojici z kratší trasy, která se tam vzájemně fotí, a tak jim nabízím, že je vyfotím společně, z čehož mají radost.
Pomalu se rozpohybovávám z kopce. Do cíle je to něco přes šest kilometrů. Jsem už hrozně rozbitý, ale nutím se alespoň do pomalého běhu.
Od hradu Střekov jsou to poslední tři kilometry do cíle. Je to prakticky celé po rovině, ale bohužel po asfaltu a nijak záživné. Celou dobu z kopce jsem si říkal, že závěr městem půjdu a na běh se vykašlu, ale samozřejmě mi to nedá, takže se nutím do běhu i tady. Tempo 7:30 na kilometr vypovídá, že toho mám opravdu dost. Posledních dvě stě metrů do cíle je do kopce. Potkávám ale závodníky, kteří už to mají za sebou, což znamená, že prostě nemůžu přejít do chůze, takže klušu prakticky až ke dveřím budovy, kde je cíl.
Komentáře
Okomentovat