PVLH24

Nechal jsem to dostatečně uzrát. Není kam spěchat, kopce obvykle nikam neutečou.

Poté, co se mi zahojily omrzliny z Vokobergu a v kalendáři CSUT nebylo na nejbližší měsíce nic v rozumném okolí, jsem si řekl, že je čas proběhnout si Lužky. Dáša, se kterou jsem běžel Vokoberg, hlásila, že se ráda přidá a já věděl, že když mi to na letošním Quo Vadis nandala o více než hodinu, rozhodně mne brzdit nebude. Termín padl na velikonoční sobotu 30.3. Nohy fungovaly, kolena nebolela, předpověď počasí prakticky ideální, Prominentní vrcholy Lužických hor čekají.

V pondělí si dávám poslední delší běh, abych nevypadl z rytmu. První krok rozběhu a něco je špatně. Bodlo mne v kříži a od zad mi začíná vystřelovat bolest. Při určitém pohybu mi to podlamuje pravou nohu. Sice s tím doběhnu, ale rozhodně to není příjemné. Záda neulevují ani další dny. Zkouším fyzioterapeutku, trochu se to lepší. Hlásím Dáše, že by možná bylo rozumné akci přesunout. Dáša hlásí, že má sice kašel, ale že na to kašle a že běžíme. Nuž dobrá.

Vyrážíme autem pátek v jedenáct večer z Děčína, cestou ještě u silnice před Mlýny a následně na Stožeckém sedle vykládáme dropbagy a úderem půlnoci stojíme na úpatí Klíče. Plán je zaběhnout to na pohodu pod nějakých osmnáct hodin. Venku je 10 stupňů, a tak mám jen krátké triko a návleky na ruce, abych se následně nemusel zdržovat převlékáním. Batoh nacpaný jídlem se docela pronese, ale máme před sebou šest až sedm hodin, než se dostaneme k prvnímu dropbagu a navíc v noci, takže šance na nějaké občerstvení cestou je prakticky nulová.

1. Klíč

Stoupáme na Klíč a mně se vybavuje, jak jsem sem doslova vyletěl před dvěma lety při Jarním Šluknovsku. Na vrcholu se ani nestíháme kochat a rovnou to otáčíme. Těším se na seběh, který tu mám hrozně rád, ale záda jsou trochu cítit, a tak si netroufám pustit to dolů naplno. Dáša decentně pokašlává, ale jinak neříká nic. Čekají nás dlouhé kilometry k dalšímu kopci. Jsem rád, že je jdeme za tmy, hlavě to docela pomáhá. Svorem proletíme tempem 5:09 a i další kilometry jsou většinou pod šest minut. Na můj vkus dost rychlé. Hned za Svorem také zažíváme netradiční setkání, když u lesa vyplašíme jezevce. Ve volné přírodě ho takhle vidím poprvé v životě.

2. Sokol

Na úpatí Sokola máme v plánu doplnit ze studánky vodu. Zdá se sice celkem čistá, ale přeci jen v ní sem tam něco plave a my nemáme odvahu zadělat si na problémy na dalších osmdesát kilometrů. Na Sokol vede pohodlná cesta. Když na vrcholu hledáme značku, znenadání se ze tmy ozve těsně za námi psí štěkot. Krve by se v tu chvíli ve mně nedořezal. Naštěstí to je jen nějaká skupina, která tam nocuje a psa mají buď uvázaného, nebo se mu nechce ze spacáku. Nehodláme to zjišťovat a rychle se pakujeme pryč.

Kousek pod kopcem, těsně před Petrovicemi, najednou slyším zurčení vody. Zastavuji a objevuji výpusť, ze které se valí čistá voda. Rychle přemýšlím, že nad výpustí je jen jedna louka a pak už kopec, takže to musí být potrubí z nějakého pramene. Navíc kousek vedle se ve světle čelovky zjeví oplocená budova, co působí jako vodojem. Neváhám a nabírám vodu do obou lahví. Lepší zdroj vody následujících 25 kilometrů nenajdeme.

3. Popova skála

Vcelku mohutný pískovcový masiv s vyhlídkou na vrcholu, ke kterému se stoupá po železných schodech. Nikdy jsem tu nebyl a trochu lituji, že tu nejsme za světla. Na druhou stranu jsme tu zase úplně sami a užíváme si ticho a klid, které tu panují. Nahoře dost fouká, a tak se jen krátce rozhlédneme a rychle zase dolů.

4. Hvozd

Oproti mému odhadu, že na Hvozdu budeme za svítání, stále panuje tma. Stoupání je dlouhé a s každým metrem prudší. Vylézáme přímo u jednoho z hraničních kamenů. Nemám tenhle kopec rád. Pokaždé tu jsem už ve stavu mírně semletém a mám to s tím nějak spojené. Dokonce ani technický seběh po kamenech si nijak zvlášť neužívám. Co si ale pro změnu užívám velmi jsou nové Garmin Epix Pro, díky jejichž displeji konečně nemám problém se zorientovat a navigovat. Navíc je tahle akce prvním reálným testem jejich výdrže, neb musím trasu kontrolovat pomalu každých sto metrů. Jsem hodně zvědavý, kolik baterie na konci zbyde.

5. Plešivec

Tedy pánové, jestli se dá nějaký vrchol považovat za zbytečný, tak tenhle. Cesta nahoru nic moc, panoramata žádná, označení vrcholu jsme nenašli a navíc pořád ještě tma vůkol. Už chápu, že se někdo ani nenamáhal vymyslet mu originální jméno, a tak jen prostě použili jméno jiného kopce o pár kilometrů dál. Rychle pryč.

6. Luž

Luž mám rád. Tedy měl jsem, doteď. Šel jsem na ni z různých směrů a pokaždé to bylo fajn. Tentokrát jsme to ale vzali, bůh ví proč, přímo podél hraničních kamenů po přímce nahoru. Nekecám, ale viděl jsem Dášu klesnout na všechny čtyři; prostě krpál. Vybavilo se mi nedávné Quo Vadis s obdobně povedeným výstupem na Kloč. Ani tady totiž hůlky nijak nepomáhaly, protože to bylo tak prudký, že jsem hůlky zapichoval někde v úrovni očí a musel jsem je držet pomalu v půlce, páč nahoru bych nedosáhl. Kdybych jen v tu chvíli věděl, že dolů to bude také premiéra a také velmi povedená ... Takže asi takhle - doškrábali jsme se hore, chvíli popadali dech, pak jsme vypnuli čelovky, neb konečně světlo a já překvapeně koukám, že tu nejsme první, protože tam další čtyři lidi. A to bylo teprve půl šesté ráno.  Dotčen, že člověk ani ve svém utrpení nemůže být sám, jen mávnu na Dášu, že přeci vím, kudy dolů. Jenže sotva sejdeme schody a trasa se zlomí do první serpentiny, zmateně koukám na své vychvalované Garminy, co mi to jako ukazují. Místo, aby mne pěkně navigovaly po široké cestě, kterou dobře znám, mi decentně naznačují další prudkou změnu směru. Nějaká nenápadná cesta tam je, a tak tedy hurá. Dojásal jsem přibližně po dvaceti metrech na hraně skály. Cesta se tu láme pod úhlem téměř ostrým a pokračuje suťoviskem neznámo kam. Škrtám si Luž ze seznamu oblíbených kopců a vztekle si nadávám, kolik že času asi tak ztratíme, než se tou kozí stezkou sesypeme dolů oproti běhu po pohodlné cestě, která vede kousek vedle.

7. Pěnkavčí vrch

Přestože o pouhý metr nižší než Luž, působí Pěnkavák jako kupka, kterou by člověk klidně přehlédl. Rychle ho přeběhneme, protože dropbag je blízko. Na Stožeckém sedle pak z úkrytu vytahujeme proviant a dáváme si zasloužené pivo. Ani ho celé nedopiju, přesto po něm cítím, jak mám těžké nohy i ruce. No jo, pivař ze mne asi nikdy nebude. Následující kilometry si nadávám, že jsem si ho vůbec dával a snažím se rozběhat krizi, kterou pivo jen umocnilo.

8. Jedlová

Stoupání na Jedlovou je pro mne utrpením. Pivo a nedostatečný přísun kalorií si berou svoji daň a já se nahoru přes šutry skoro motám. Dáša na mne musí u věže dobrou minutu čekat. Děláme nezbytné vrcholové foto a otáčíme se z kopce zpět. Místo přes šutry to dolů bereme radši po silnici, aby to bylo rychlejší.

9. Plešivec

Plešivec číslo dva je stejně jako jeho jmenovec úplně o ničem. Cesta nahoru prakticky žádná, vrchol zarostlý, rozhledy nijaké. Jen si tu tak nějak uvědomuji, že bez ohledu na nadmořskou výšku není žádný z těch kopců zadarmo a s každým dalším je to jen těžší.

10. Široký vrch

Po přeběhu Rybniště nabíráme na úpatí Širokého vrchu další vodu. Kéž by takhle lahodná pramenitá voda tekla i doma z kohoutku. Rád bych k tomuhle kopci napsal něco víc, ale vybavuji si jen to, že dolů jsme se plahočili přes spoustu smrkového houští a popadaného dřeva, než jsme se dostali na nějakou rozumnou cestu a to trvalo hrozně dlouho. Dobíháme do Chřibské. Přes náměstí a podél hlavní silnice pokračujeme do mírného stoupání. Ze silnice pak odbočujeme k lesnímu divadlu.

11. Chřibský vrch

A je tu další lahůdka. Šplhání na Chřibský vrch je hodně prudké a přemýšlím, o kolik těžší by to bylo, kdyby nám do toho všeho nedejbože pršelo a svah by klouzal. Sápeme se mezi skalami po hlíně, která podkluzuje pod nohama. Z druhé strany vede vcelku pohodlná cesta, ale je o dost delší. Ze severozápadu dominuje vrcholu kopce skála s hezkým výhledem, takže alespoň nějaká odměna. Dolů sestupujeme kamenným polem. Vybavuji si, jak jsem tu před rokem potkal rodinu s dětmi, která tu mermomocí chtěla najít nějakou jeskyni. Říkal jsem jim, že tu o žádné nevím, ale nedali si říct a táhli děti tím kamenným polem nahoru.

12. Javor

Když jsem tu loni doprovázel Kačku na jejím PVLH, vybavuji si, že přístup nahoru stál za prd. Pod kopcem paseka s hradbami větví po kácení, ostružiní a nad tím les s prudkým svahem. Ani letos to nebylo lepší. Relativně přímá cesta nahoru možná ani nebyla tou nejrychlejší variantou a stejnou trasou dolů to trvalo prakticky stejně dlouho. Příště to asi zkusím oběhnout po cestě. Tedy v tu chvíli si říkám, že žádné příště nebude, ale známe se, že :)

13. Studenec

Prakticky už od Chřibského vrchu jdu vcelku po paměti. A přesto tentokrát málem netrefím správný směr a zapomínám včas uhnout z turistické červené, abychom si cestu zkrátili. Naštěstí si toho všimnu a směruji Dášu z pohodlné cesty do houštin špatně prostupného lesa. Jenže Dáša je držák a ani necekne. Jen ta skupina výletníků, které jsme těsně předtím předběhli, nechápe, co to tam předvádíme. Mají rozum a pokračují dál po červené.

My stoupáme lesem podél potoka a dál přes rozlehlé louky až k úpatí Studence. Vyprávím přitom Dáše, jak jsem tu byl poprvé před třemi lety v rámci 10L700, a protože to tehdy byla moje první vícedenní akce, běžel jsem hodně opatrně. Chvíli po startu jsem se domluvil s nějakou parťačkou z Brna, že poběžíme spolu, aby nám to lépe utíkalo. No a na Studenci mne překvapilo, když zahlásila, že když už jsme tady, jdeme i na rozhlednu. Mé námitky, že přeci běžíme závod, ji nijak nerozhodily a hrnula se nahoru. Bylo to fajn.

Tentokrát rozhlednu vynecháváme a za povzbuzování německými turisty spěcháme dolů. Lízneme Lísku, hned potom Zlatý vrch a dál cestou necestou klesáme až k silnici na Mlýny, kde máme schovaný druhý dropbag. Blíží se poledne a začíná být docela teplo. Pivo i voda, které vytahuji ze schovky, jsou krásně studené, a tak lačně hltáme; já vodu, Dáša pivo. Bojím se, aby se neopakovala situace z Jedlové, a radši si piva jen cucnu.

14. Střední vrch

Přebíháme silnici na Mlýny, pár desítek metrů vezmeme po trati a uhýbáme do stoupání vpravo. Proti nám skupina turistů a mezi nimi Fagol, se kterým se potkáváme na různých závodech. Zvesela se zdravíme, přeje nám hodně štěstí a nám to dodává novou energii.

Střední Vrch mi připomíná Bořeň. Sice do okolní krajiny neční tak výrazně, ale prudké stoupání po kamenech a holý skalnatý vrchol s hezkým rozhledem je jako přes kopírák. Mezi ostatní kopce s často úplně zarostlými vrcholy moc nezapadá. Baví mne to tu.

15. Sokol

Hezký seběh ze Středního Vrchu bohužel střídá úmorná rovina po asfaltce skrz celé Mlýny. A ty jsou sakra dlouhé. Běžíme monotónním tempem, nemluvíme. Až na samotném konci obce trasa uhýbá zpět do lesa. Znovu přemýšlím, jak se stane, že dva kopce sotva patnáct kilometrů od sebe, mají stejné jméno. Buď jak buď, s vědomím, že už nám chybí jen čtyři kopce, se jde celkem dobře. Nahoře opět žádný rozhled, ale překvapivě tu potkáváme jinou běžeckou dvojici, která na první pohled odhaduje, že jdeme PVLH, a přeje nám hodně štěstí; další příjemná vzpruha. Pamatuji si, že loni jsme to s Kačkou šli dolů od hřebene zleva a byl to voser. Letos to zkouším zprava a voser je to ještě větší.

16. Velká Tisová

Ne, prostě nevím; z Velké Tisové si pamatuji pouze to, že na vrcholovém kameni byla podkova. Cesta nahoru zarostlá, vrchol téměř bez rozhledů a dolů stejnou cestou. Začínáme si uvědomovat, že máme docela dobrý čas. Chybí nám poslední dva kopce. V místě s výhledem se snažím odhadnout, který z kopců je Velký Buk, ale nejsem si jistý, a radši koukám do mapy. To, co jsem za Velký Buk považoval, je ve skutečnosti Střední vrch, ale jiný, než na kterém jsme byli před pár kilometry!!! Uklidňuji Dášu, že jsme byli na tom správném a na tenhle opravdu nemusíme.

17. Velký Buk

Nebýt toho, že nahoru musíme stoupat z údolí, kam jsme právě seběhli z Velké Tisové, byl by Velký Buk celkem zadarmo. Cestou v lese neplánovaně nabíráme vodu z vydatného potoka a většinou jdeme po pohodlné cestě, která nás dovede až na samotný vrchol. Tady zjišťujeme, že pokud bychom to stihli na poslední kopec během půl hodiny, zvládneme celou trasu za patnáct hodin. Rychle sbíháme dolů a šlapeme do toho, co to jde.

18. Malý Buk

Bohužel si Malý Buk pamatuji jen ze strany od silnice, kdy se jde nahoru po pohodlné stezce. Z naší strany jdeme náročným stoupáním po nepříliš jasné cestě. Už v polovině zjišťujeme, že jsou tři pryč a patnáct hodin nedáme. Na vrcholu mi úplně docházejí síly a začíná se mi motat hlava. Musím si na chvíli lehnout, abych sebou nesekl a následně do sebe nacpat alespoň nějakou přesnídávku, protože jsem v totálním deficitu. Dolů to mám natrasované po kolmici k vrstevnicím, ale nemám odvahu se do toho pouštět a volím trasu po cestě. Bohužel kolem Medvědího vrchu je to taková mizérie, že cestu úplně ztrácíme a nakonec to stejně nasměrujeme odhadem někam k silnici.

Pak už jen poslední kilometr po asfaltu z kopce a je to tam. Dáša mi tady bere čáru a ukazuje, kdo tu má navrch. Zaplať pánbůh, že má ten kašel, protože jinak by mi zmizela nejspíš už někde u Jedlové. Dobíhám pár minut za ní a na hodinkách vidím 99,78 km. Říkám si, jestli těch zbývajících 220 metrů doběhnout a rychle nad tím mávnu rukou; pro dnešek to stačilo.

Garminy ukazují, že po patnácti a půl hodinách stále zbývá 75% baterie, což je fajn. A to jsem ani neměl nastavený jednoduchý režim GPS. Nohy v Altrách opět bez následků; tentokrát to byly Timp 4.

Dávám si v autě pár minut šlofíka a pak vyrážíme posbírat dropbagy a hurá domů. Lužky dobyty v solidním čase, prakticky vše klaplo, jak mělo. Díky, Martine, za tuhle výzvu ;)

---

---