Stojím na pódiu, podávám si ruku s Radkem Brunnerem (on první, já pátý) a říkám si, ty kráso, jak se mi tohle povedlo? To bylo před rokem.
Je pátek 17. září o rok později a já si přebírám startovní číslo na stejný závod, ve kterém bude hodně věcí jinak. Letošní ročník si vzal na starosti nový organizátor Martin Bláha. Závod dostal nový web 10l700 s parádní grafikou, nové místo startu v kempu přímo pod Klíčem na okraji Svoru a trať, která údajně hodně ubrala asfaltu a přidala trailu. Za mne super. Stejně jako loni se dá běžet buď dvoudenní závod (66 km a 42 km), nebo si vybrat jen jednu z tratí. Stejně jako loni jsem se přihlásil na oba dva dny. Trasu jsem moc detailně nestudoval; však jsem to běžel loni, ne? Předpověď slibuje na oba dny déšť s občasným sluncem, což je proti loňsku novinka neplánovaná.
Večer dělám pečlivou přípravu věcí, aby nebyl ráno stres a abych nějak zabil čas, jehož kulturní část se smrskla na rychlé popřání dobré noci mezi těmi málo, kteří jako já dorazili už v pátek. Spím v autě na kraji kempu a velkou část noci vydatně prší. K ránu déšť ustává a na startu se nás schází kolem třiceti nadšenců; z loňska téměř nikdo. Z UL-Trailu jsou tu se mnou ještě Kája, Miloš a Patrik
Vyrážíme úderem sedmé za mírného mrholení a v celkem svižném tempu. Patrik nám mizí poměrně záhy s čelem závodu. Já běžím spolu s Kájou a Milošem. Nařídil jsem si taktiku běžet rozvážně a držet tepovku nízko. To se bohužel moc nedaří, páč jednak mi tepovka vyletěla už jen z té euforie, že běžím závod a pak také musím na hodinkách pořad čumět do mapy, jak jsem neměl potřebu studovat trasu moc dopředu. No nic, beru to jako ponaučení.
Díky kvalitní přípravě pořádně nevím, jaké kopce jsou přede mnou a v jakém pořadí. První je dle slov spolubězců Malý buk, kde poprvé a naposledy potkávám Patrika, který už to žene s prvními dolů proti nám. Ještě před vrcholem sundavám nepromkavou budnu, u vrcholového šutru se rychle otáčím a sypu rychle dolů. V sebězích si docela věřím, nový pár Altra Olympus 4 jsem důkladně prověřil už na letošním MEHTu a u většiny kopců se právě v sebězích posouvám dopředu.
Dlouhý přeběh na další kopec Studenec si jdu svým tempem. Cestou je u Křížového buku první občerstvovačka a já se konečně začínám orientovat, páč jsem tu na jaře běžel s Katkou kousek PVLH a také se na chvíli napojujeme na loňskou trasu. Chleba se škvarkovou, kousek banánů, hlt koly a běžím dál. Začíná mrholit a nepřestane většinu závodu. Díky tomu je cesta na vrchol Studence pěkně klouzavá, je totiž vyskládaná z čedičových kamenů. Dolů mi to překvapivě vadí mnohem méně a předbíhám několik lidí. Jak ženu dolů, přeběhnu nepřehlédnutelnou odbočku a musím se zhruba 100 metrů vracet. Takže první kufr bysme měli.
Dobíhám znovu na občerstvovačku u Křížového buku a dávám druhé kolo chleba se škvarkovou. Když vidim, že se blíží Miloš a hlavně za ním první žena, je to signál vyrazit. Po zbytek trasy mne žene předsevzetí nenechat se těmi dvěma, z nichž Miloš má delší vlasy, předběhnout. Hned na Jedlové zjišťuji, že to nebude nic snadného. Při seběhu míjím první ženu kousek pod vrcholem a Miloš v roli druhé ženy je kousek za ní. Oba šlapou pěkně strojovým tempem nahoru. Moje výhoda je, že na rozdíl od nich jsem si vzal na dnešní trať hůlky a do kopce je to znát. Nevýhoda je, že mne poměrně slušně bolí obě kolena a seběhy dost trpím.
Z Jedlové pokračujeme přes Weberberg na Luž, letos z německé strany. Nijak se na vrcholu nezdržuji; fouká, prší a je tu zima. Následuje dlouhý seběh a pak hezký úsek hraničních kamenech až na Hvozd. Ten je spolu s Klíčem, který nás čeká druhý den, nejtechničtějšim kopcem a nebýt kolenou moc bych si ho užil. Dobíhám tady Štěpána V., se kterým se pak přetahujeme o pozice několik dalších kilometrů. Já mu utíkám v sebězích, on mi to nakládá na rovinkách. Prý dosud nic tak trailového neběžel a je spíš na silnice. Na druhou stranu se dozvídám, že má maraton pod tři hodiny a tak jen suše polknu. Mimochodem běží v silničních botách!!! Utíká mi na silnici někde za Mařenicemi, kde kromě kolen bojuji hlavně s hlavou. Do cíle mi Štěpán stihne naložit dobrých 10 minut. Většinu silnice ve Svoru jen jdu a pouze si kontroluji, aby mne nedoběhla první nebo druhá žena.
Ani sobotní kulturní program není díky počasí žádná hitparáda. S klukama krátce probereme počasí, ověříme si, že zítra to bude ještě horší, ujistíme se, že to nevzdáme, společensky popijeme teplý čas a jdeme spát. Čas před usnutím tak opět vyplňuji pečlivou přípravou věcí na druhý den.
V neděli na startu nemrholí, prostě leje. Prakticky celý závod tak běžím v nepromokavé bundě, ale alespoň mi není zima. Začátek je po silnici a vybíhá se v ještě rychlejším tempu než v sobotu. Patrika opět necháváme mizet s čelem pelotonu a držíme si s Milošem a Kájou o něco rozumnější tempo. Dlouho mi to ale nevydrží a s vědomím, že ani dnes na tepovku nejspíš nepoběžím, trochu přidávám.
První kufr si vybírám na první občerstvovačce. Opět v rychlosti vychutnávám chleba se škvarkovou, banán a kolu, pak se zkušeně podívám na mapu v hodinkách a vybíhám na křižovatce úplně jiným směrem, než bych měl. Dostává se mi poučení, kam mám běžet, takže jen lehce nakloním tělo, udělám carvingový oblouk a nasměruje se na dlouhou rovinku k prvnímu kopci.
Při seběhu z Velkého buku potkávám v protisměru opět první ženu, které jsem v sobotu stihl utéct sotva o deset minut a cíl je tak jasný. Nenechat si to od ní naložit. Ani dnes nemá hůlky, ale na stoupání na Velký buk se už přeci jen vybavila alespoň větví. Při tom pohledu si vzpomínám, jak jsem podobně před pár lety na Horské výzvě sháněl větve při stoupání na Klínovec. Plný sebevědomí, že letos mám karbonové Black Diamonds, to valím z kopce, předbíhám několik lidí a následně na rozcestí zatáčím vlevo a … kufruji podruhé. No jo, prostě občas se v té Topo mapě na Garminech ztrácím a turistická červená se mi pořád motá s trasou. Naštěstí na mne zahaleká německý kolega, takže se otáčím do protisměru a potupně se snažím dohnat všechny, které jsem z kopce předbíhal. Tvářím se přitom, jako že jdu zrovna náhodou kolem a jsem někdo úplně jiný, než ten frajírek, co je bral z kopce.
I dnes mám jen matnou představu, které kopce nás čekají a v jakém pořadí, takže mne překvapuje, že sotva po třinácti kilometrech už máme tři z dnešních čtyř za sebou. Mimochodem poznal jsem jen Pěnkavčí vrch; Bouřný až zpětně podle mapy.
Každopádně za Pěnkavčím se zase chytám a poznávám vrstevnici podél Luže, jejíž vrchol dnes vynecháváme. Hodně se mi líbí hezký technický seběh k přehradě Naděje, kde mne vítá osazenstvo občerstvovačky přískoky ve spacáku. Obdivuji jejich statečnost a nasazení v té kose a dešti a ještě jednou i touto cestou díky za to.
Kupodivu nekufruji při odbočce v Hamru, kde se trasa prudce otáčí na rozcestí doprava a značení výjimečně úplně chybí. O kousek dál při seběhu po asfaltce (!!!) překvapivě doháním svého včerejšího chvilkového souputnika Štěpána. Běžíme spolu, kecáme a stěžujeme si na bolavá kolena pár dalších kilometrů. Utíkám mu až v Údolí samoty, abych tak nějak dostál jeho názvu. Hodně se mi tenhle úsek borovým lesem s pískovcovými skalami líbí.
Zbytek trasy se neustále otáčím, kdy mne Štěpán dožene, ale nikde ho nevidím. Šlapu na vrchol Klíče a vybavuje se mi, jak jsem stejnou trasou, ale tehdy svěží, stoupal při Jarním Šluknovsku. Tehdy jsem tu nahoru i dolů předbíhal docela dost lidí; dnes jsem tu úplně sám. Na vrcholu je mi odměnou krátké protržení jinak deštivé oblohy a nádherné výhledy do okolí zalité sluncem. Chtěl bych se tu na chvíli posadit a jen tak se kochat, ale není čas. V rámci toho, co bolavá kolena dovolí, si užívám poslední parádní dlouhý technický seběh až do Svoru. Nabírám téměř jistotu, že Štěpán ani první a druhá žena už mne nedoženou. Sotva dorazím do Svoru, kde začíná poslední úplně mírné, ale táhlé stoupání po asfaltu do cíle, se mi zatmí před očima a začnu se motat. Koukám se na hodinky a vidím, že posledních 800 metrů bych musel zaběhnout za 4 minuty, abych to dnes dal pod pět hodin a je mi jasné, že nemám šanci. Nevím, jestli to vzdala dřív hlava nebo tělo, ale prostě stejně jako včera vypínám a indiánskou chůzí to nějak dotlačím do cíle.
Aby se neřeklo, tak klušu alespoň posledních 50 metrů rovinky a opatrně přeskakuji cílové lano. Sedám si, baštím vynikající makovec a neustále kontrolují hodinky, kdy se objeví Štěpán. Ten nakonec dobíhá nějakých 12 minut po mně, čímž se mi nečekaně podařilo stáhnout jeho včerejší náskok a v celkovém pořadí se dostávám tesně před něj na páté místo. Stejně jako loni a přeci úplně jinak. Hodně běžců to po prvním dni zabalilo, několik jich to odpískalo v neděli ráno před startem, když viděli ten déšť. Takže letos to bylo spíš za to odhodlání, ale i tak jsem hodně spokojený. Martinovi se podařilo udělat z toho zase trochu jiný závod a díky počasí to byla mnohem větší výzva, než loni.
Miloš i Kája také statečně dokončili a vlastně i Patrik, který nám to v obou dnech všem naložil; jen první den tak nějak minul jeden kopec.
Ohledně výbavy to byla ověřená klasika jako na MEHTu, boty Altra Olympus 4 a druhý den Altra Lone Peak 5, prstové ponožky od Injinji, nepromokavka Montane Minimus 777, triko s dlouhým La Sportiva Future a s krátkým Mammut Sertig, kraťasy La Sportiva Rider a Evadict Confort, čepici La Sportiva Stream Cap, batoh Salomon Adv Skin 12 a běžeckou vestu Evadict 5l a hůlky Black Diamond Distance Carbon Z.
Energii jsem kromě občerstvovaček doplňoval gely od GU a ovocnými přesnídávkami nakoupených podle toho, kde zrovna byly slevy :)
Fotky za mne tentokrát žádné, ale něco najdete případně na FB stránce závodu.
Komentáře
Okomentovat