Sotva týden po poměrně spontánní účasti na Pražské stovce obhlížím, co by se dalo na jaře podniknout za další vypečenou akci a objevuji Istria 100. Parametry se dost podobá Pražské stovce a s výhledem toho, že v dubnu už by tam člověk nemusel úplně klepat kosu, začíná hlodat pokušení. No a protože do dubna je potřeba ještě trochu potrénovat, domlouváme se s Milošem na zaběhnutí Quo Vadis tréninkovým tempem.
Za normálních okolností je průjezd Bílinou zážítkem, na který se jeden snaží rychle zapomenout, ale ve dvě a kousek ráno, kdy se startuje, to není taková hrůza a druhý kilometr kolem muzea Bílinské kyselky působí až romanticky.
Na pátém se šplhá na Bořeň. Je to krásný technický stoupák kozí stezkou. Kontrola je kousek pod vrcholem a protože jsem na Bořni ještě nikdy nebyl, jdeme až nahoru rozhlédnout se do krajiny, takže další romantika. Seběh dolů, kdy v protisměru potkáváme ostatní běžce, je jednou z nejhezších pasáží celého závodu; zvlášť když je člověk ještě plný sil.
Vzhledem k tomu, že jsme si s Milošem úplně jasně neřekli, co je to běžet tréninkovým tempem, to vcelku tlačíme dopředu a neustále někoho předbíháme. Když vybíháme z Bíliny na rekultivované plochy Radovesické výsypky, přičemž někde pod nohama máme zbytky zaniklé vesnice, kterou jen symbolicky připomíná cedule s označením začátku obce, je před námi odhadem tak pět šest běžců. Na úpatí dalšího kopce, Chlomku, nás ale předbíhá parta několika mladších vlčáků a ukazuje nám, jak se to tu běhá.
Za Chlomkem, kousek před Kostomlaty, je první ze dvou občerstvovaček na trati - čaj s rumovým nádechem, salám, sýr, chleba se škvarkama, ovoce. Je z čeho vybírat, takže úplně nespěcháme. Stále je ještě hluboká tma a my stoupáme do dalšího krpálu, kde odměnou je na vrcholu zřícenina hradu Kostomlaty. Miloš hlásí, že teď už to bude v podstatě jenom seběh do Černčic. Naštěstí poučen jeho předpověďmi z Pražské stovky, chápu, že v té větě je důležité to "v podstatě" a tím pádem mne stoupání mezi Kločí a Klečí nijak zvlášť nepřekvapuje. Pak už je to ale opravdu v podstatě jen dolů.
Seběh na Paška pole je relativně nezáživná pasáž, ale pak přichází Kletečná, kde jsem ještě nebyl a tenhle kopec se mi líbí. Vrchol je hodně kamenitý a slibuje fajn technický seběh dolů. Cestou nahoru dokonce potkávám pár vlčáků, kteří nás na začátku předběhli, takže alespoň vím, že si celkem držíme tempo.
Kolem čtyřicátého kilometru přichází v Radejčíně druhá občerstvovačka. Zdatně se posilňujeme, neb nás čeká vypečená kulturní vložka - zhruba tříkilometrový úsek po kolejích!!! Trať zde vede místem, kde došlo před pár lety k velkému sesuvu půdy a zhruba dvousetmetrový úsek kolejí úplně zmizel. Několikakilometrový běh po pražcích je velká paráda a marně se snažím najít nějaký rytmus a délku kroku. Prostě jen doufám, že blbě nešlápnu a nezvrknu si kotník.
Jakmile to jde, uhýbám z trati na souběžně vedoucí cestu. Díky tomu ale přehlédnu jednu kontrolu, která je těsně nad zemí u místa, kde se koleje opět objevují. Když to na další kontrole zjišťuji, nadávám si a poučen Pražskou stovkou, že za každou chybějící kontrolu je hodinová penalizace, se otáčím a mažu zpátky. Naštěstí jsou obě kontroly od sebe jen necelý kilometr daleko.
Běžím, co to jde, některé úseky i tempem pod pět, ale i tak mi trvá dalších osm kiláků, než Miloše doženu. V tu chvíli jsme v Opárenském údolí, které si ale moc neužívám, páč mám pomalu mžitky před očima, jazyk pomyslně na vestě a utavené nohy. Přichází ale stoupání na poslední významnější kopec a tak mám šanci se trochu oklepat. Lovoš sice svojí výškou zdaleka nedosahuje Milešovky ani Kletečné, ale převýšení z Opárenského údolí na vrchol je slušných téměř čtyřista metrů na necelých třech kilometrech a tak je potřeba zabrat. Chytám druhý dech a s pomocí hůlek se mi do kopce dupe celkem dobře.
O to horší je seběh. Předchozí úsilí dohnat Miloše si bere svoji daň a mně úplně ztuhly nohy. Zlepšuje se to až těsně před Oparnem, kam z Lovoše sbíháme. Před sebou máme posledních cca pět kilometrů.
Na konci Opárna nás čeká krátký výstup ke zřícenině hradu, kde je poslední kontrola a pak už jen seběh a podél Milešovského potoka do cíle. Poslední metry nasazujeme slíbené turistické tempo a chůzí dorážíme k motorestu ve Velemíně.
Po šedesáti dvou kilometrech (pro mne včetně téměř dvou kilometrů navíc kvůli přehlédnuté kontrole), osmi hodinách dvaceti minutách a pěti nastoupaných kilometrech končíme s Milošem na společném jedenáctém místě. Z devadesáti čtyř startujících jedenáct nedokončilo. Nejrychlejší závodník nám to naložil o zhruba dvě hodiny. Tolik ke statistikám
Komentáře
Okomentovat