Po dvou odpískaných stovkách, které jsem chtěl běžet a zdravotně to úplně nevyšlo, jsem začal pochybovat, zda tahle mega akce nebude nad mé síly. Monterosa Est Himalayan Trail má totiž ne úplně běžné parametry - 103 kilometrů délky, deklarovaných 7800 metrů převýšení, nejvyšší bod trati ve 3000 metrů nad mořem a na sedmikilometrovém úseku nasbíráte 1700 metrů k nebi! Na to se v našich končinách netrénuje úplně lehce. Každopádně čtyřdenní soustředění v Tatrách, které Kája skvěle naplánoval, proběhlo nad očekávání dobře, kolena stále držela a i cvičné vertikální kilometry se celkem dařily, a tak jsem se nakonec odhodlal a zaregistroval k téhle šílenosti. Jaksi až dodatečně jsem si uvědomil, že to mimo jiné bude znamenat urazit autem 1000 kilometrů k místu startu. Na druhou stranu ideální příležitost vzít rodinu na výlet. Do Macugnagy, místa konání, jsme dorazili tři dny před startem, aby bylo dost času na poznání záludností trasy a nasátí místní atmosféry. Ubytováváme se ve spartánském kempu pro bydlíkáře, kde bezkonkurenčně vyhráváme v pomětu velikosti auta ku počtu hlav v něm. Ostatní bydlíkáři, která mají obvykle poctivé velké obytky s alkovnou, ve kterých jsou v maximálním počtu dvou osob, jen kroutí hlavou, když z malého Trafica vylezou čtyři lidi a dva velcí psi. Jedeme prostě punk.
Strmost a výška okolních hor v čele se samotným masivem Monte Rosy mne přímo uzemnily a nastoupily pochybnosti, jestli jsem přeci jen nepřestřelil. Uklidňovalo mne, že na to nebudu sám, protože na startu se mnou budou i další členové UL-Trailu - Kája, Miloš a Katka.
Ve čtvrtek jsme s Katkou cvičně proběhli pár prvních kilometrů trasy a byť to mé pochyby nijak nerozptýlilo, nadšení začalo převažovat.
V pátek vyzvedáváme startovní balíčky s čísly a GPS trackery, které nám předává sám Pavel Paloncý, odevzdáváme dropbagy, jež nám organizátoři doručí na life base v polovině trasy do Ceppo Morelli a odpoledne posloucháme rozpravu k závodu. Je vidět, že organizátoři nic nepodceňují a důrazně nám kladou na srdce, že povinná výbava je opravdu povinná. Po oficiální rozpravě dáváme naši neoficiální, ale o to zasvěcenější rozpravu týmovou. Padají různé návrhy strategie, jako např. dát to průměrným tempem 11 minut na kilometr, což by znamenalo zaběhnout celý závod pod 19 hodin.
V sobotu vstávám ve tři ráno, dávám vydatnou snídani, podnikám poslední nezbytné přípravy a před půl pátou se zapnutou čelovkou se vydávám k místu startu. Předpověď slibuje slunečno, je úplně jasno a nebe je poseté tolika hvězdami, jak to může být vidět jen v horách. Postupně se všichni čtyři scházíme u startu, každý ve svém rozpoložení, od Katčina radostného poskakování po mé nervózní mlčení a ponoření sama do sebe. Eri, moje drahá polovička, statečně vstala a přišla mne na start povzbudit, což bylo moc fajn.
Úderem páte vybíhá necelých sto bláznů směr Monte Rosa. V hlavě si opakuji svoji taktiku běžet na pohodu a nenechat se strhnout. Rád bych závod zaběhl pod 24 hodin, ale chybí mi zkušenosti k tomu, abych byl schopen alespoň odhadnout, co to u takhle těžkého závodu znamená. Nejdůležitější je tedy dokončit v limitu a hlavně ve zdraví.
Úvodní mírné stoupání pochopitelně všichni běží. Držíme se s Milošem celkem vzadu a Karla s Katkou tak ztrácíme. Hlídám si tep a dech, i když s momentální hladinou adrenalinu a endorfinu to jde těžko posoudit. Po prvních pár milosrdných kilometrech přichází prudké stoupání do sjezdovky. Vytahuji hůlky a opírám se do toho. Nohy šlapou, tep drží, dech v pohodě. Nechávám Miloše za sebou a jdu si své tempo. Někde před ledovcovou morénou doháním Káju s Katkou. Kocháme se svítáním, kdy Slunce rozzáří hřeben Monte Rosy do oranžova. Na úbočí protějšího svahu, dobré dva kilometry před námi, poprvé a naposledy vidíme vedoucí běžce.
Probíháme kolem první horské chaty, kde se láme stoupání a dál pokračujeme více méně po vrstevnici. Katka přidává a trochu nám utíká. Držím se s Kájou a opakuji si, že se nikam nebudu honit. Vydrží mi to tak kilometr. Euforie z okolní krajiny mi dodává pocit falešné lehkosti bytí a tak předbíhám Káju a za chvilku doháním Katku. Na první občerstvovačku dobíháme společně. Ochutnávám skvělý sýr a ještě lepší tmavý nasládlý chléb s fíky a ořechy. Rozednilo se a tak schovávám čelovku a připravuji sluneční brýle. Sbíháne prudkými serpentinami zpět do lesa. Terén je těžký, hodně prašný a plný volných kamenů. Snažím se nespěchat. Vbíháme do lesa a po prudkém klesání přichází mírně zvlněný úsek. Máme za sebou něco přes deset kilometrů, když najednou se kolem mne přežene barevná šmouha, sotva stihnu uskočit - první závodník na trati 60k. O pár vteřin později druhý. Jen kroutím hlavou, protože startovali půl hodiny po nás. Přecházíme opět do stoupání, ve kterém tihle borci ani nezpomalují, zatímco já přemýšlím, jestli nevytáhnout opět hůlky; každopádně neběžím.
Po prvních dvaceti kilometrech se vracíme do místa startu, kde se trať otáčí do stoupání, které jsem si poslední tři dny neustále prohlížel. Před námi je na přibližně sedmi kilometrech trati neuvěřitelné stoupání 1700 metrů do výšky 3000 metrů nad mořem; to prověří. Katku nechávám někde kousek za mnou, vytahuji hůlky a opakujíc si mantru "Nikam se nežeň" začínám stoupat. Po prvních několika serpentinách mne dobíhá první žena na 60k trati. Tedy běží ona, já jdu. Něco mi italsky nadšeně povídá, tak jen přikyvuji a na chvíli se ji snažím udržet. Nejde to. O pár serpentýn výš mne dohání druhá žena; naštěstí si nechce povídat vůbec, a tak se jí opět jen snažím chvíli držet. Tepovka a dech mi ale letí nahoru a rychle to vzdávám. Zároveň však začínám dohánět a předbíhat běžce na trati 38k a to samozřejmě člověka namotivuje. Tlačím to do kopce, co to jde. Začíná foukat nepříjemně studený vítr a tak nasazuji bundu. Oceňuji nový batoh, ze které ji snadno vyndavám jednou rukou a později ji stejně snadno zase vracím, aniž bych měl obavy, že ji někde ztratím.
Celé stoupání do sedla Passo Monte Morro mi trvá dvě hodiny. Mám za sebou necelých 30 kilometrů. Čeká na mne ale milá společnost celé rodiny, která tam za mnou vyjela lanovkou. Je to skvělá vzpruha, chvilku si s nimi povídám, rychle se občerstvuji a s výrazem šťastného vytrvalce jim mávám a razím dál. Mezitím doráží do sedla i Katka. Jak jsou na tom Karel s Milošem netuším.
Poslední metry stoupání k nejvyššímu místu sedla mi jasně ukazují, kolik sil mne celý výstup stál. Lehce nestačím s dechem. Nicméně následující seběh k přehradě Mattmark na švýcarské straně je nádherný a ze začátku i hezky technický, takže to umírněně sypu dolů a cestou stále předbíhám další a další závodníky na 38k trati.
Oběhnutí přehrady mi připomína běh kolem Milady, čili nuda, nuda, občas i chůze. Je to ale jen pár kilometrů a přichází další pěkné stoupání do sedla Passo Mondeli. Jeho vrcholná pasáž je nádherně skalnatá a já využívám toho, že mám skály rád a tak se stále posouvám vpřed. Dokonce se mi daří předběhnout i několik běžců z 60k trati, kteří mne předběhli v předchozí části trati.
Z Passo Mondeli se sestupuje technicky nejtěžším úsekem, kdy se doslova skáče po exponovaných skalních blocích. Naštěstí mne brzdí několik běžců přede mnou, takže se musím krotit. Po občerstvovačce umístěné v budce, kterou tam speciálně pro závody vynáší vrtulníkem, trať pokračuje dalším skalnatým terénem. Jsem ve svém živlu a potrénován dlouhými seběhy v Tatrách běžím a skáču v rámci možností uvolněně dolů. Předbíhám další a další běžce.
S klesající výškou ale bohužel stoupá teplota a vše si začíná vybírat svoji daň. Celý seběh z Passo Mondeli až do občerstvovačky Ceppo Morelli v polovině trasy má neuvěřitelných devět kilometrů a necelé dva kilometry z nebe na zem. Dobíhám hodně utavený a pomalu mi dochází, že byť jsem to tak necítíl, celou první polovinu závodu jsem až příliš tlačil na pilu. Později zjišťuji, že se tou dobou pohybuji na osmém místě.
Za celý seběh jsem nic nesnědl a jen usrkával vodu. Díky tomu jsem ztratil hodně energie a bohužel mi přestal fungovat žaludek. Naštěstí mne na Ceppo Morelli čeká dropbag, který jsme si tam mohli všichni poslat. Mám v něm suché oblečení, jídlo a hlavně dva Birelly. Z nabídnutých těstovin s červenou jsem ujedl jen pár soust, zato svého Birrela jsem vypil téměř na ex. Mezitím přibíhá několik dalších závodníků a cca 15 minut po mně doráží i Katka. Je vidět, že i s ní vedro pěkně cvičí a tak jí rovnou podávám druhého Birella a větší část svých těstovin, protože ty do mne vůbec nejdou. Chvilku ještě sbírám síly a pak se zvedám do druhé části trasy. Nevím přesně, kude se z life base dostat a tak se ptám jednoho z orgaizátorů. Nerozumí mi a ptá se mne, zda chci skončit? Trochu mne to překvapuje, ale asi je můj výraz dostatečně výmluvný. Na vteřinku to ve mně zahlodá, ale pak přeci jen znovu zkouším naznačit, že jen nevím, kudy dál. Začne něco ultrarychlou italštinou mlít, ale přitom mi zvládne i ukázat rukou směr. Jde se přes hřiště, kde je trasa vyznačená červenobílými kužely. To je přece jasný, ne?
Následujích 10 kilometrů jsou pro mne utrpením, protože trasa se vine údolím, kde je stále vedro a nic moc zajímavého ke koukání nenabízí. Jediným rozptýlením tak jsou občasné občerstvovačky, milí lidé, kteří často fandí a závodníci, kteří rozložili síly lépe než já.
Vleču se. Kolem sedmdesátého kilometru si dvakrát sedám a několik dlouhých minut odpočívám. Těsně za jedním kontrolním stanovištěm hodně vážně uvažuji, že to zabalím. Hlavou se mi honí šílená matematika, že na zbývajících 33 kilometrech trasy mám nastoupat prakticky to samé, co jsem nastoupal v první polovině závodu! Je mi špatně od žaludku, nemám žádnou energii a chůze do kopce znamená vždy udělat pár kroků a pak se pověsit do hůlek a oddechovat. Některé kilometry mi trvají přes dvacet minut. Je mi ale trapně říkat někde uprostřed lesa nějakému dobrovolníkovi, že to balím a tak se holt zvedám a vleču se dál.
Naštěstí v dalším nekonečném stoupání pár set metrů pod sebou zahlédnu Katku. Mávám jí a psychicky mi pomáhá, že snad alespoň kus trasy nebudu sám. Mám v plánu nechat se dohnat a pověsit se za ni, ale je vidět, že i ona toho má celkem dost, takže jsem stále o kousek napřed. Na další občerstvovačce na nádherném místě, myslím, že to bylo Alpe Selle, dávám silný slaný vývar a pár loků piva. To mi na chvíli srovnává žaludek. Katka mne tady dohání. Já do sebe vývar opatrně soukám, ona šťastně vše hltá a ochutnává kde co. Závidím jí její apetit. Začíná mi být zima a tak se zvedám a jdu napřed. Čeká nás ještě pěkný kus stoupání do dalších téměř 2300 metrů nad mořem. Jdu pomalu a kontroluji, jestli mám Katku na dohled. Cestou musím rozhánět, případně se vyhýbat kravám, které stojí přímo v cestě. Vypadám ale tak zuboženě, že pro ně evidentně nejsem žádnou hrozbou. Pomalu se stmívá. Na hřeben Bochetta Gigulit se dostávám téměř za tmy. Vychutnávám si ten moment nadcházející noci, chladného svěžího vzduchu, samoty ve vysokých horách a ticha s cinkajícími kravskými zvonci. Ćekám na Katku, zapínám čelovku a společně vyrážíme k další občerstvovačce. Trasa je nádherně osvětlená odrazkami; tohle se pořadatelům fakt hodně povedlo.
Další nekonečný sestup po úbočí v nepřehledném travou zarostlém terénu a pak lesem až na občerstvovačku Alpe Rausa na osmdesátém prvním. Opět zkouším vývar a trochu piva, protože se stále cítím hrozně slabý a žaludek na vodě. Vývar je bohužel jen vlažný a pivo teplé. Obojí vypiju a najednou je to tady. Rychle se zvedám, odcházím pár metrů stranou a vše ze mne letí ven. A pak ještě jednou. A ještě jednou. Cítím ale díky tomu úlevu v žaludku, který se zbavil toho množství vody, co jsem přes den vypil. Hlásím Katce, že můžeme vyrazit a rovnou se pomalu vydávám směrem další trasy.
Stále klesáme za svitu čelovek; držím se vepředu a kontroluji, jestli je Katka za mnou. Vím, že by to zvládla i beze mne, ale doufám, že i jí to snad pomáhá. Po pár kilometrech se trasa opět otáčí do prudkého kopce a my na třech kilometrech nastoupáme dalších neuvěřitelných zhruba 600 metrů do nebe. Tehle kopec nechávám Katce a držím se za ní. Odměnou za ten krpál je, že horní pasáže jsou opět skalnaté a dostáváme se na hranici 2000 metrů nad mořem.
A znovu dlouhý a technicky těžký sestup, při kterém zjišťuji, že cíl pod 24 hodin nedáme, protože i v sestupu jsme díky terénu a únavě neuvěřitelně pomalí. Po sedmatřicetikilometrovém okruhu znovu dorážíme do Ceppo Morelli. Dáváme jen vodu a trochu koly a ptáme se jednoho z organizátorů, kolik je to do cíle. Říká, že už "jen" dvanáct a ukazuje, že je to mírné stoupání. Po pár desítkách metrů nám dochází, že tenhle pán to zřejmě nikdy pěšky neabsolvoval, neboť minimálně první polovinu se stále střídají prudká stoupání s prudkými seběhy a až posledních několik kilometrů zhruba odpovídá jeho popisu. A k tomu nastoupáme dalších 500 výškových metrů.
Euforie z blížícího se cíle mi dodává chybějící energii, nasazuji strojové tempo, držím se kousek před Katkou a jen kontroluji, jestli vidím její čelovku. Poslední kousek trati jdeme spolu a do cíle dorážíme za 24 hodin 27 minut. Já na celkovém 19. místě a Katka na skvělém druhém místě mezi ženami.
Je neděle půl šesté ráno a nad Monte Rosou pomalu svítá. Máme pocit deja vu. Kromě našeho ohlášení jen dostáváme medaili, najatý fotograf nás fotí a jinak zeje cíl prázdnotou. Vyzvedáváme věci a jdeme se občerstvit k jedinému otevřenému stánku. Tam potkáváme hlavního pořadatele Paola, který díky několika letům ztráveným u nás umí solidně česky. Chvíli s ním klábosíme, Katka něco láduje, já zvládám jen pár kousků melounu. Je to za námi a jako obvykle mi zatím nedochází, jakou výzvu jsme právě absolvovali. Podle výsledků dokončilo šedesát osm účastníků. Kája úspěšně dokončil o pár míst za námi a nad Milošem tentokrát zvítězila neúprosná matematika, která málem zlomila i mne.
Dávám pár hodin spánku a v jedenáct dopoledne jdeme na vyhlášení oslavovat Katky parádní druhé místo. Přitom si všichni sdělujeme nejsilnější zažitky a každý pomalu přemýšlíme, jakou další bláznivinu na sebe vymyslíme.
Něco málo k výbavě.
Jako obvykle mne i v takto těžkém terénu skvěle podržely boty Altra Olympus 4 (byť jsem jednu zvládl prodřít a na druhé se začala odlepovat špička), takže jsem bez puchýřů nebo otlaků a odnesly to jen nehty na palcích, které se se mnou zřejmě brzy rozloučí. Poučení pro příště si do prudkých seběhů boty víc utáhnout. Každopádně nezbytné k nim byly gaitery, abych minimalizoval padání bordelu do bot, což mne vytrestalo na Pražské stovce, kde jsem si je nevzal a vyklepával Olympusy tuším čtyřikrát. Musím říct, že Altra je asi jediná značka, které bych neváhal dělat ambasadora (Ne, že by o to stáli :)), protože jejich široká kopyta mi absolutně vyhovují.
Výborný byl i nový batoh Salomon Adv Skin 12, do kterého se bez problémů vešla veškerá povinná výbava, gely, přesnídávky, voda, atd. Hodně jsem u něj ocenil nové soft lahve Salomon se širokým hrdlem, které se mnohem snáze doplňují a stretchové kapsy, kam se vejde neuvěřitelné množství věcí.
Trvale mi k naprosté spokojenosti slouží ultralehká bunda Montane Minimus 777. Ocenil jsem, že ji mohu vytáhnout jednou rukou z batohu, hodit ji přes sebe bez nutnosti batoh sundavat a pak ji zase rychle sbalit za běhu a poslat do batohu.
Triko a trenky od La Sportiva (abych žádné značce nestranil) fungovaly také dobře.
Hodně jsem byl rád za návleky na ruce, které jsme dostali ve startovním balíčku od pořadatelů. Díky tomu jsem nemusel z batohu tahat triko s dlouhým rukávem.
No a hůlky (Black Diamond Distance Carbon) byly naprosto nezbytné. Visel jsem v nich ve většině kopců :)
Komentáře
Okomentovat