Vokober(g) 2022

Už vím, že únava je jen stavem mysli. Už vím, že když na 35. kilometru chcete omdlít, po dalších šedesáti se můžete cítit relativně dobře. Už vím, že sto kilometrů se zvládnout dá.

Vokober(g) je rogainingový závod, kde dopředu netušíte, co vás vlastně čeká. Víte jedině to, že to bude do kopce a že musíte mít parťáka, na kterého je spoleh.

Parťáka mám na jedničku; Kája má zkušenosti a umí se v terénu orientovat. Bonusem je, že některé ty kopce zná ještě z raného mládí :)

Na předpokládaném startu na Doubravké hoře se dozvídáme, že start bude jinde. Nasedáme do autobusů a cesta připomíná odjezd na školu v přírodě - do první řady ti, co blinkají a všichni ostatní se dohadují, kam nás vezou.

Vysadili nás na benzínce nedaleko Loun, rozdali nám mapu se seznamem kontrolních bodů a že na to máme 24 hodin s cílem na Doubravce. Chvíli váháme, jestli začít studovat, kudy se vydat, ale rychle se necháváme strhnout davem a vyrážíme s tím, že to prostě budeme řešit průběžně.

První kontrolní bod je hned po pár stech metrech u rozhledny Stříbrník. Děláme foto, zapisujeme si čas a volíme další směr.

"Je to zmrzlý, vezmeme to přes pole." Bohužel ne všechna naše rozhodnutí byla správná. Přes pole jsme sice možná ušetřili pár desítek metrů, ale kila bahna na botách byla peklo a zkušenější pardálové nás po silnici  s úsměvem předbíhají. No nic, jsme teprve na začátku, chyb bude ještě spousta :)

Další dva kontrolních body - Srdov a Kamýk, jsou nádherné kopce s úžasnými rozhledy. Dost na nich ale fouká, tak se moc nezdržujeme. Suneme se na Ostrý, první kopec s docela táhlým stoupáním a sněhem. 

Cestou si všímám nezaměnitelných stop Altra Olympus, co má nazuté kromě mne i Lenka, která je spolu s Wudym kus před námi a občas je potkáme, když funíme na kopec, ze kterého oni už radostně valí dolů. Tyhle stopy nám pak několikrát docela pomůžou v ujištění, že jdeme buď správně, nebo minimálně stejně blbě jako Lenka s Wudym. Ne, vždycky to bylo správně, takže díky za ty stopy Leni ;)

Po Třtínu a Sutomském vrchu stoupáme na Ovčín, kde nás pod vrcholem opět míjí veselá grupa v čele s Wudym a že prý ať pohneme, páč vlak do Lovosic jede za pár minut. Je nám celkem jasné, že mi si do Lovosic doběhneme po svých. S parťáky se potkáváme dle očekávání na nádraží v Lovosicích. Stíháme tak akorát malé pivo a jde se na vlak, kterým se přesouváme na další část závodu kamsi za Litoměřice.

Ve vlaku postupně rozmrzám a lehce osychám do stavu ždímaného hardu. Když vystupujeme, čeká nás za nádražím fantastická občerstvovačka od Turčína, za což mu vřele děkujeme; čaj s pomerančovým džusem se stává mým životabudičem na další kilometry. Do dalších pochutin kromě pár kousků sýra si moc netroufám, aby mne pak nezlobil žaludek; další chyba.

Ze začátku úspěšně držíme tempo s Lenkou a Wudym a na Litýš se dostáváme prakticky stejně, ale už při stoupání nahoru cítím, že tohle je moc a takové tempo prostě nedám. Kája má naštěstí rozum a je ochotný ze svých závodních ambicí slevit, takže zpomalujeme a jdeme si své (mé) tempo.

Na Trojhoru se dostáváme už za hluboké tmy. Její ostré skalnaté úbočí i hřeben mi jsou připomínkou alpských kopců, které mám tak rád. Následují Křížová hora, Dlouhý vrch s neskutečně dlouhým stoupáním nahoru a kulturní vložkou nasraného lesáka, který na nás s vytůrovaným offroadem řval na celý les, že mu tam plašíme zvěř, a nakonec Vyhlídka Karla Pouchy, ze které sbíháme do Litoměřic k nádraží. Tam na nás opět obětavě čeká Turčíno se svým pojízdným občerstvením, za které jsme ještě radši, než poprvé. Nebýt taková kosa a únava, tak se mu Tučínovi i pokloním.

Po krátké panice, když zjišťujeme, že čekárna nádraží je zavřená a čeká nás pomalá smrt umrznutím, nalézáme z druhé strany nádraží útulnou hospodu, jak už jen nádražní hospody útulné být mohou. Je zhruba osm večer, teplé jídlo nemají žádné, tak alespoň teplý čaj s brbláním, studená limonáda a divné pohledy štamgastů. Jednomu z nich to nedá a přijde se v dobré náladě zeptat, kde jsme se tam vyloupli. Chvíli poslouchá, v popisu trasy se okamžitě ztrácí, a když mu řekneme, že za sebou máte nějakých 60 km a dalších cca čtyřicet nás čeká, přebíhají mu tváří různé emoce a já začínám mít strach, že začne objednávat panáky. Naštěstí se v tu chvíli uvolňuje jeden stůl, takže máme kam se uklidit. Sušíme věci, popíjíme čaje a čekáme, kdy se objeví Lenka s Wudym, kteří to vzali přes jeden kopec navíc.

Potkáváme se až ve vlaku. Tyhle přesuny mezi jednotlivými úseky závodu jsou skvělou příležitostí zregenerovat a mimochodem také dávají šanci dohnat rychlejší závodníky :)

Ze Sulejovic, kde nás opět vystupuje celkem slušná banda, vyrážíme na nejdelší silniční úsek přes Velemín a Milešov směr královna Českého Středohoří. Na Milešovce je pro nás připravená otevřená restaurace s čajem zdarma, teplým jídlem a místem k odpočinku, což je dobrá motivace pro tzv. Ferdinandovu zábližku, alébrž vystoupání na Milešovku z pěti různých směrů. Rozumně hodnotíme, že tuhle prémii necháme těm nejlepším a sami vystoupáme nahoru jen dvakrát.

Domlouváme se s další dvojkou z UL-Trailu, Martinem a Víťou, že to na Doubravku vezmeme společně, ať nám to lépe utíká. Máme před sebou posledních cca 15 km trasy. Přes Střední vrch sbíháme volným terénem na Bžany a odtud už převážně po silnici směr Doubravka. Na silnici a s vidinou cíle chytám druhý dech, běží se mi dobře a přemýšlím, že občas opravdu dokáže duch zvítězit nad hmotou. A pak už jen poslední stoupání na Doubravku, které bereme kozíma stezkama a šetříme tak pár metrů.

A je konec. Jdeme s Kájou ohlásit, že jsme přežili, čímž organizátory poněkud překvapujeme, protože podle GPS trackeru jsme ještě pořád na Milešovce. Máme ale zapsané časy všech navštívených kontrolních bodů a to naštěstí stačí. Jdu se něčeho najíst, protože někde od Litýše mi nějak přestal fungovat žaludek a kromě dvou gelů a pití jsem do sebe nic pořádně nedostal. Jsem tak utahaný, že ani nemám sílu si s někým sdělovat emoce a zážitky. Po chvíli se s klukama loučím. Je po sedmé ráno, sedám do auta a valím domů. Až když vystupuji z auta, začíná mi docházet, že mám za sebou opravdu dlouhou štreku a že jsem se dostal přes baby ultra konečně za hranici 100k. Hodně tomu samozřejmě pomohlo, že šlo o orientační závod, takže tempo bylo většinou hodně na pohodu a měli jsme i dlouhé pauzy díky čekání a přesunům vlakem. Ale i tak, sto kilometrů v nohám tam prostě je a nakonec z toho je i třetí místo v kategorii a sedmé celkově a to je mnohem víc, než původní meta přežít.

Lenka s Wudym dali o několik kontrolních bodů navíc a ve své kategorii skončili na skvělém druhém místě. Martin s Víťou, kteří doběhli s námi, byli ve své katerogii také druzí, takže taky pecka. UL-Trail to prostě v tomhle ročníku ovládl :)