Je sobota 9. dubna, šest dní před startem závodu a stojím ve vánici na vrcholu Klíče, kde během pár minut napadlo několik centrimetrů sněhu. Z původního pikniku a výhledů do okolí není nic. Tuším, že za pár dní prožiju déja-vu.
Ve čtvrtek 14. dubna v den startu sedáme s Milošem a Karlem do jednoho auta, neboť punkový závod má mít i punkovou logistiku a kromě "Punk's not dead!" platí i "Punk rules", jak jsme se o den dříve shodli a to i přesto, že punk nijak zvlášť nemusím. Chci tím říct, že na akci jedeme jednou dodávkou a ne jako nějací pražáci každý svým. Auto necháváme v Mikulášovicich v cíli závodu a pak pěkně šlapeme tři kiláky pěšky na nádraží, abysme se přemístili vlakem na místo startu. Zase takoví pankáči nejsme, neumíme chodit pomalu a máme před příjezdem vlaku fóra přes půl hodiny. A tak zevlujeme.
Výhoda je, že Stovka Jarním Šluknovskem startuje přímo z nádraží v Novém Boru, kam dorazíme s opět naprosto nepunkovým předstihem dvou hodin. Začíná pršet. Registrace ještě není otevřená. Hospoda sice ano, ale je plno, páč tam hrajou nějaký pankáči. Jo a čekárna otevřená taky není, takže jako správný pankáči si tedy sedáme na peróně na lavičku a zevlujeme. Jenom čůčo nám chybí. Detaily o převlékání přímo na peróně, průběžném konání potřeb hned za perónem, registraci na peróně a klepání kosy na peróně přeskočmě.
Je 23:15, před chvilkou přestalo pršet a my vyrážíme spolu s dalšími sedmdesáti nadšenci vstříc tmě. Matěj Oravec má po prvních sto metrech zhruba dvěstě metrů náskok, ale s tím už tak nějak každý počítá. V závodě už ho pak potkávám jen jednou, když stoupám na Klíč a on to valí dolů. V cíli mi to nakládá o dvě a čtvrt hodiny, ale s tím už tak nějak počítám. Vlastně je to pro mne ještě dobrý výsledek.
Úvodní stoupání na Klíč ve mně vyvolává ono déja-vu z víkendu. Nesněží, ale je slušná mlha a výhledy z vrcholu tedy žádné. Není čím se kochat, odškrtávám první kontrolu, z kopce to beru zostra a předbíhám hodně lidí. Ocitám se sám v lese pod Klíčem a mám problém. Sice jsem si do Garminu poctivě nahrál trasu včetně kontrolních bodů a stejně tak ji mám i v telefonu, ale bez brýlí vidím ve tmě na hodinkách kulový a telefon se mi nechce neustále tahat z kapsy. Snažím se orientovat podle šipek, které v téhle části trasy naštěstí docela jsou a také zhruba sto metrů před sebou občas zahlédnu čelovku a tam alespoň tuším, že běžím správně.
Druhá kontrola je na Havraních skalách. Lituji, že jsme tu v noci a není vidět víc, než co osvítí čelovka. Běžím sám a v lese je to super, běží se mi lehce. Ve stoupání na Ortel před sebou vidím dvě čelovky. Jsou jako magnet, který mne táhne dopředu. Míjíme se u kontroly na vrcholu, který mne překvapuje svým skalnatým profilem.
Jednu z čelovek dobíhám nad Modlivým dolem, kde to pustím rychle dolů soutěskou a jen zase lituji, že tu nejsme za světla. Na kontrole ve Svojkově se potkávám s oběma čelovkami a tak alespoň letmo vidím, kdo se za nimi schovává. Plný euforie, jak se mi běží dobře, do sebe rychle házím kousek chleba se sýrem a odcházím z kontroly před oběma čelovkami. Ty vyráží těsně za mnou. Stále bojuji s navigací ve tmě a tak se rychle rozhoduji, že se budu s čelovkami držet, co to půjde. Dalších čtyřicet kilometrů běžíme v podstatě spolu. Ohromně mi to pomáhá a vůbec neřeším navigaci. Cestou si tak jen užívám, jakými hezkými místy probíháme, nebo do jakých neskutečných krpálů a těžkého terénu nás organizátoři tahají. S čelovkami prakticky nemluvíme, jen občas korigujeme směr, když zrovna běžím první a minu přitom nějakou odbočku.
Kolem čyřicátého kilometru přichází první krize. V dlouhém táhlém stoupání po silnici začínám na obě čelovky ztrácet a cítím, že nemám sílu se jich držet. Poprvé přemýšlím, co tu dělám a jestli to mám zapotřebí. Překonávám paniku, že budu muset zase řešit navigaci sám a soustředím se na to, abych si udržel tempo. Hodně mi pomáhají hůlky a nakonec čelovky při přechodu ze silnice do terénu doháním.
Při stoupání na další kopec vbíháme do husté mlhy a hodně nám to, vlastně spíš čelovkám, komplikuje orientaci. Kde se ta mlha vzala chápu ve chvíli, když se před námi v těsné blízkosti vyloupne cedule "Prácheň". Tam je totiž mlha hustá, že by se dala krájet, prakticky celoročně. A tak probíháme kolem ikonických varhan, aniž bysme je viděli.
Na kontrole u Kamenického Šenova nás chválí, že pěkně valíme. Vzápětí dodávají, že Matěj tady byl už před hodinou. Takže dobrý.
Při stoupání na Zámecký vrch slyším prozpěvovat ptáky, první náznak svítání. Cestou dolů už se opravdu rozednívá, konečně.
Dobíháme s čelovkama, které už mezitím natrvalo získaly lidské tváře, na občerstvovačku do Sloupu. Sedíme u výborné slepičí polévky a konečně máme chvilku se představit. Kluci za čelovkami jsou Ondra Pátek a David Mišurec. Ze Sloupu vyrážím napřed, abych měl čas volnou chůzí trochu srovnat žaludek. Kluci mne za chvíli dohání a valíme dál. Občas už i prohodíme pár slov.
Líbí se mi Střední vrch se svým holým čedičovým vrcholem, užíváme si Pustý zámek následovaný Zlatým vrchem, který působí v ranní mlze magicky. Průběžně kluky oťukávám a zjišťuji, že už za sebou mají lecos, mimo jiné PVHL, nebo třeba Pražskou stovku. Já alespoň vytahuji různé místopisné zajímavosti, protože se stovkami jsem začal vlastně až letos.
U Křížového Buku nás mile překvapuje tajná kontrola spojená s bohatým občerstvením. Mám už zase hrozný hlad a přitom vůbec nemám chuť tlačit do sebe gel nebo přesnídávku, co si nesu sebou. Beru si opět kousek chleba a sýr, odmítám pivo, rum a jiné pochutiny a snažím se do sebe opatrně tlačit střídavě alespoň kolu a hořký čaj. Dostáváme info, že tu zatím byl jen jeden běžec, ale to už jsou prý skoro dvě hodiny. Konstatujeme, že víme, ale že ten se vlastně nepočítá, páč prostě Matěj je z jiného vesmíru.
Uběhneme necelých sto metrů, když se otáčím a vidím Katku, jak to valí na občerstvovačku, kterou jsme právě opustili. Za chvíli nás dobíhá a zvesela zdraví. Běží "kratší" 58k trasu, takže je ještě plná elánu. Tak nějak spontánně se s ní rozběhnu a kecáme, jak se nám běží.
Ve stoupání na Chřibský vrch se snažím držet Katky tempo a díky tomu klukům trochu utíkáme. Zatím tomu nepřikládám velkou váhu, ale červík už hlodá. Vlastně hlodají dva. Jeden přemýšlí o tom, jestli by se toho náhodou nedalo využít a klukům utéct. Ten druhý je pragmatičtější a prostě mi dává jen jednoduchou otázku, jak dlouho asi tak můžu tohle vražedné tempo vydržet, než prostě chcípnu. Na 72. km běžíme, byť z kopce, tempem 5:04!!! Okamžitě se mi vybavuje, jak jsem takhle díky vlastní blbosti a egu málem zkolaboval na loňské poloviční trase LUMu. Nicméně momentálně frčím na vlně euforie, prášku proti bolesti, který jsem si musel vzít kvůli kolenům už někdy kolem padesátého kilometru, představě, že jsem momentálně druhý a toho, že mám poprvé v životě, byť neplánovaně, pacera. A to jsem den předtím vtipkoval o tom, jak často koukám na videa, kde má kdejaký americký hobík pacera nebo rovnou celý tým, který ho opečovává a my tu oproti nim jedeme tvrdý punk.
Na občerstovačce v Rybništi do sebe v rychlosti kopneme napůl jeden Birell, který musí Katka kvůli mně chudák dopíjet za chůze a běžíme dál. Radši se ani neotáčím, jestli už nás Ondra s Davidem nedoběhli. Jsem z toho celou dobu mírně ve stresu. Přes Široký a Vápenný vrch se dostáváme do Kyjovského údolí, a pak přes Dlouhý důl a Sněžnou na Vlčí horu. Někde směrem dál na Brtníky přichází obrovská krize, jakou jsem ještě nezažil. Nemluvím, jen strojově jdu a cítím obrovské vyčerpání. Je mi jasné, že Katku celou dobu brzdím, že díky mně zbytečně nabírá čas a přitom má na to vyhrát.
Na kontrole v Brtníkách do sebe opět soukám kousek chlepa se sýrem a prokládám to čajem a kolou. Nic jiného do sebe nedostanu. Stejně jako ve Sloupu vyrážím napřed, abych při chůzi srovnal žaludek. Katka mne po chvilce dohání a snaží povzbudit do tempa. Nejde mi to. Chudák se mne nakonec omluvně zeptá, jestli by tedy mohla běžet napřed a já s úlevou přikyvuji, protože už je mi to fakt hloupé, jak ji brzdím. Těsně poté mne dohání další běžec na trati 58k a já jen doufám, že mu to Katka nandá. Snažím se na něj chvíli pověsit, ale vydrží mi to jen do další kontroly na Hrazeném, kde se mi ztrácí. To už mne ale naštěstí opouští krize, protože se blíží stý kilometr a já cítím větší a větší motivaci to dotáhnout.
Šílené oraniště na Liščích kamenech s téměř metr hlubokými kolejemi od těžké techniky mi přijde jako za trest. Mám totálně ztuhlé levé stehno, kolena už mne zase bolí, mám hlad a chybí mi energie. Nicméně když si odškrtnu předposlední kontrolu, natlačím do sebe gel a doplazím se na horizont, vidím, že přede mnou je jen poslední stoupání na Tanečnici a za mnou nikdo. Vím, že to musím dotáhnout.
Sbíhám do Mikulášovic, stoupám loukami k Tanečnici a celou dobu se v panice ohlížím, jestli na protějším svahu Liščích kamenů někoho neuvidím. Rvu to hůlkama do kopce a snažím se díky tomu, že jsem tu před pár lety několikrát běžel, odhadnout, jak daleko to nahoru ještě je. Díky těžbě to tu ale stejně vůbec nepoznávám. Co ale poznávám, je Katka, kterou doháním nějakým třista metrů pod rozhlednou. Chudák dostala křeče do zad a musela hodně zpomalit. Je mi jí líto, mám výčitky, že kdyby se se mnou neplanktala, mohla už být v cíli, ale na druhou stranu jsem rád, že nemusím běžet sám. V relativní pohodě a v rámci možností mých nohou sbíháme na silnici do Mikulášovic. Hodinky ukazují poslední necelý kilometr do cíle. Čekám, kdy se dostaví taková ta euforie a nasadíme finišové tempo, ale místo toho navrhuji, že bysme mohli na chvilku přejít do chůze, abych mohl Katce jako něco odvyprávět. S úsměvem mi opáčí, že jí to povím v cílu a tak musím běžet.
A tím je tahle odysea tak nějak u konce. Díky Ondrovi a Davidovi, kteří mne protáhli nocí a především díky Katce, která mi neplánovaně ale obětavě dělala pacera dalších třicet kilometrů, se mi povedlo doběhnout na druhém místě. Miloš s Karlem za to taky zatáhli a doběhli na 14. místě a Katka i přes mé brždění doběhla na parádním třetím místě a první v ženách.
Takže je jasné, že společné trénikové výběhy s UL-Trail každého dost posouvají a tím pádem UL-Trail rules stejně jako punk :)
Komentáře
Okomentovat