Přeskočit na hlavní obsah

Vánoční padesátka Kokořínskem aneb zvěři navzdory

Vyrážíme s Milošem ještě za tmy směr Želízy. Cestou nás “uchvátí” surrealistický pohled na Štětí jako vystřižený ze Zemanova Vynálezu zkázy. V Želízech, kde je cíl trasy, necháváme prozíravě jedno z aut a společně druhým se přesouváme na start do Lhotky. Cestou mne uchvátí statný jelen, kterého míjíme asi v metrové vzdálenosti, aniž by ho Miloš postřehl. Zpětně nevím, zda se mi nezdál.


Start je individuální, nikdo nerozdává čísla ani rady, takže žádný stres, prostě zapínáme hodinky a v mrazivém ránu vyrážíme. Trasa až na výjimky vede mimo silnice a je doslova nabitá zážitky. Míjíme hromady jeskyní, skalních bytů, skalních reliéfů, sem tam hrad, sem tam něco, co kdysi byl hrad. Místy jsou skalní schody, místy žebříky a řetězy, občas skalní průrvy, kde je dobré nemít hůlky napříč ani ve složeném stavu. Ještě před Kokořínem doháníme Olafa, který to celé vymyslel a děkujeme mu za tu parádu.


Ještě před Bludištěm nás dohání Matěj a s úsměvem peláší dál. V Bludišti potkáváme Matěje bez úsměvu, jak bloudí. S úsměvem ho posíláme špatným směrem, s nadějí, že bychom ho mohli potkat znovu. Naštěstí nám to nemá za zlé, protože je stejně nejrychlejší. Potkáváme ho ještě jednou o pár kilometrů dál, protože se stavil s partou v “Nostalgické myši” na jídlo a my ne, což mi Miloš odpouští, neboť předběhnout Matěje se jen tak někomu nepovede. Pak už potkáváme jenom Vandu, která se Matějovi a spol. ztratila. Prohlásila, že jsou na ni moc rychlí a že se radši bude držet nás, načež nám zmizela v kopci a už jsme ji neviděli. Na několika místech nás trasa vypečeně vytáhla do pěkného krpálu, aby nás po kilometrovém okruhu vyplivla zase zpátky. Občas je to na nesmeky, občas na lezečky a jednou Miloš nadával něco o horolezcích a dožadoval se lana, ale nebylo koho.


Prošli jsme si historií od pravěku, přes středověk, třicetiletou válku, orientální sloh s maurskými prvky až k počátkům funkcionalismu a všude se nám líbilo. Kromě jelena jsme potkali stádo muflonů, kamenné lvy, čerty, kemp s polní kuchyní, pseudovojáky v offroadech, řopíky, kde žádní vojáci nebyli a několik bláznů, kteří rychleji či pomaleji mířili stejným směrem jako my. Bylo to intenzivní, bylo to dlouhé, bylo to prekérní, ale krásné.


 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

100MKMK 2024 aneb z bojovníka toustem a pak roninem

Kam míříš tmou noci? Jsi v myšlenek svých moci a čím jsi dál, tvých bolestí ubývá. Sil ti už nezbývá, než stále vpřed. Nic nejde hned. Tak každý strom i každý kámen jsou cílem a pak ámen. Málokdy vidím na teploměru 35 °C ve stínu. A ještě nikdy jsem přitom nestál na startu závodu. Dnes je ten den a kroutím při tom hlavou sám nad sebou. Jak pravil kamarád Braňo Zigo: “Slnko páli tak, až sa ohýbajú stĺpiky na plotoch!” A to mám v plánu trasu dlouhou 225 kilometrů a velmi ambiciózní plán stihnout to pod čtyřicet hodin. Po loňské stomílovce jsem si řekl, že další meta by mohlo být nějakých 200 kilometrů. Když jsem si na facebooku všiml příspěvku Lenky Procházkové Prouzové o 100MKMK , bylo rozhodnuto. Kratšími trasami jsem se ani nezabýval a rovnou jsem si sebevědomě vyhlédl tu nejdelší s názvem “The Shadow Warrior.” Přípravy jsem zahájil už prakticky na jaře a všechny předchozí závody a akce tak byly de facto zkoušením, zda jsem připraven a hoden. Po vzoru elitních ultra běžců jsem si ...

PVLH24

Nechal jsem to dostatečně uzrát. Není kam spěchat, kopce obvykle nikam neutečou. Poté, co se mi zahojily omrzliny z Vokobergu a v kalendáři CSUT nebylo na nejbližší měsíce nic v rozumném okolí, jsem si řekl, že je čas proběhnout si Lužky. Dáša, se kterou jsem běžel Vokoberg, hlásila, že se ráda přidá a já věděl, že když mi to na letošním Quo Vadis nandala o více než hodinu, rozhodně mne brzdit nebude. Termín padl na velikonoční sobotu 30.3. Nohy fungovaly, kolena nebolela, předpověď počasí prakticky ideální, Prominentní vrcholy Lužických hor čekají. V pondělí si dávám poslední delší běh, abych nevypadl z rytmu. První krok rozběhu a něco je špatně. Bodlo mne v kříži a od zad mi začíná vystřelovat bolest. Při určitém pohybu mi to podlamuje pravou nohu. Sice s tím doběhnu, ale rozhodně to není příjemné. Záda neulevují ani další dny. Zkouším fyzioterapeutku, trochu se to lepší. Hlásím Dáše, že by možná bylo rozumné akci přesunout. Dáša hlásí, že má sice kašel, ale že na to kašle a že běží...

Stovka Povážím - První část EKUTu

V průběhu roku jsem si tak nějak říkal, že by bylo fajn zkusit si letos EKUT - Extrémní kombinaci v ultra trailu; tzn. v krátkém sledu po sobě absolvovat dvě dlouhé stovky - Loučení a Pražskou stovku. Celé léto mne ale zlobilo koleno a dokonale jsem si to vychutnal na etapovém závodě UTMR. Navíc mne Miloš, kamarád jeden, upozornil, že letošní EKUT je o chlup delší, protože ze dvou závodů jsou tři, jeden pro jistotu v “cizině” a ještě v délce 130 km. Usoudil jsem, že víkendové běžecké soustředění v Krkonoších týden před závodem bude ideální na otestování aktuální nálady mého kolene a následné rozhodnutí, jak moc to s EKUTem bude žhavé. První den v Krkonoších nebylo koleno nic moc. No a Miloš, kamarád jeden, mi do toho ještě večer píše, že by jako bylo fajn se zaregistrovat, páč je poslední den, kdy to jde. Honím rychle registraci přes pididisplej mého Ajfonu Pidi a hlásím, že splněno. K mému překvapení nemám ještě ani v pondělí potvrzenou registraci a tak v úterý píšu organizátorovi Pat...