Přeskočit na hlavní obsah

Vánoční padesátka Kokořínskem aneb zvěři navzdory

Vyrážíme s Milošem ještě za tmy směr Želízy. Cestou nás “uchvátí” surrealistický pohled na Štětí jako vystřižený ze Zemanova Vynálezu zkázy. V Želízech, kde je cíl trasy, necháváme prozíravě jedno z aut a společně druhým se přesouváme na start do Lhotky. Cestou mne uchvátí statný jelen, kterého míjíme asi v metrové vzdálenosti, aniž by ho Miloš postřehl. Zpětně nevím, zda se mi nezdál.


Start je individuální, nikdo nerozdává čísla ani rady, takže žádný stres, prostě zapínáme hodinky a v mrazivém ránu vyrážíme. Trasa až na výjimky vede mimo silnice a je doslova nabitá zážitky. Míjíme hromady jeskyní, skalních bytů, skalních reliéfů, sem tam hrad, sem tam něco, co kdysi byl hrad. Místy jsou skalní schody, místy žebříky a řetězy, občas skalní průrvy, kde je dobré nemít hůlky napříč ani ve složeném stavu. Ještě před Kokořínem doháníme Olafa, který to celé vymyslel a děkujeme mu za tu parádu.


Ještě před Bludištěm nás dohání Matěj a s úsměvem peláší dál. V Bludišti potkáváme Matěje bez úsměvu, jak bloudí. S úsměvem ho posíláme špatným směrem, s nadějí, že bychom ho mohli potkat znovu. Naštěstí nám to nemá za zlé, protože je stejně nejrychlejší. Potkáváme ho ještě jednou o pár kilometrů dál, protože se stavil s partou v “Nostalgické myši” na jídlo a my ne, což mi Miloš odpouští, neboť předběhnout Matěje se jen tak někomu nepovede. Pak už potkáváme jenom Vandu, která se Matějovi a spol. ztratila. Prohlásila, že jsou na ni moc rychlí a že se radši bude držet nás, načež nám zmizela v kopci a už jsme ji neviděli. Na několika místech nás trasa vypečeně vytáhla do pěkného krpálu, aby nás po kilometrovém okruhu vyplivla zase zpátky. Občas je to na nesmeky, občas na lezečky a jednou Miloš nadával něco o horolezcích a dožadoval se lana, ale nebylo koho.


Prošli jsme si historií od pravěku, přes středověk, třicetiletou válku, orientální sloh s maurskými prvky až k počátkům funkcionalismu a všude se nám líbilo. Kromě jelena jsme potkali stádo muflonů, kamenné lvy, čerty, kemp s polní kuchyní, pseudovojáky v offroadech, řopíky, kde žádní vojáci nebyli a několik bláznů, kteří rychleji či pomaleji mířili stejným směrem jako my. Bylo to intenzivní, bylo to dlouhé, bylo to prekérní, ale krásné.


 

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pražská stovka 2023 aneb severní vítr je krutý

Ležím ve spacáku a opatrně hledám co nejméně bolestivou polohu, ve které bych usnul. Nateklé prsty na nohou mne pálí od omrzlin a nemám sílu si dofouknout poloprázdnou karimatku.  O den dříve Již potřetí v krátké době stojíme s Milošem na startu stovky. Tentokrát však netradičně v centru Prahy. Pro letošní výroční 30. Pražskou stovku organizátoři zvolili za poslední roky netradiční trasu, která v Praze nekončí, ale začíná. Z představy, běžet prvních deset kilometrů po asfaltu a dlažbě, nejsem nijak nadšený, ale organizátoři si uměli zařídit i počasí a vše je pokryto sněhem, takže všude romantika, až praští. A to doslova, protože teplota v jedenáct večer, kdy je naplánovaný start, spadla na mínus čtyři. Zima letos přišla docela rychle, a tak jsem byl do poslední chvíle nejistý, co všechno na sebe nabalit. Nakonec jsem zvolil triko s dlouhým rukávem, tenkou běžeckou bundu a navrch moji oblíbenou ultralehkou nepromokavku Montane Minimus 777. Na ruce jsem zvolil skvělé rukavice Montane Swi
1 komentář
Další informace

Ze dna na vrchol 2023 - první stomílovka

Sto mil je hrozná štreka. Pro představu je to třeba tak daleko, jako ze Hřenska na Sněžku a to je fakt daleko. A nebo je to taky 161 kilometrů. Někdy na začátku jara přišla Kačka s "tajnou" informací, že pokud bych snad měl v plánu dát si stomílovku, tak že by pro mne něco měla. Já, po loňských peripetiích, kdy jsem několik závodů musel odpískat, jsem se na letošek rozhodl nic extra neplánovat, brát akce, jak budou a k ničemu se moc neupínat. Nicméně začátek roku docela vyšel, mezi ultra závody si oproti loňsku nechávám uvážlivé rozestupy, různé bolístky se mění tak dostatečně často, že nemám čas se na žádnou upnout a vytvořit si k ní vztah a tak tahle informace přeci jen zasila semínko. Sto mil je prostě další meta a v našem blízkém okolí zase takhle dlouhých akcí zrovna moc není. No a na přelomu dubna a května se vše ukázalo. Ze dna na vrchol - skvělý nápad spojit nejnižší a nejvyšší bod Česka jednou trasou, která se, aby si to člověk opravdu užil, nevyhýbá ani významnější
Okomentovat
Další informace

Týnišťské šlápoty 2023 aneb bylo tam vše

Neděle - mám za sebou trénink a konstatuji, že jestli by mne mělo běhání bavit tak, jako dnes, naučím se radši pořádně šachy. Několik měsíců pobolívající kotník (paradoxně ne při běhu) náladě také nepřidává a třeba by prospělo dát mu chvilku odpočinout. A tak si naplánuji nejméně na týden od běhání klid. Pondělí - klid a pohoda. Úterý - klid a neurčitě divný pocit. Středa - klid a fakt divný pocit z poměrně konkrétních důvodů. Čtvrtek ráno - neklid. Píše Miloš, jestli bych mu neupravil do Garminu trasu Týnišťských šlápot včetně kontrolních bodů. Čtvrtek odpoledne - neklid. Čtvrtek večer - registruji se na závod a mám divný pocit. Obvykle totiž účast na stokilometrovém závodění plánuji kapánek déle. V pátek mám na sbalení věcí sotva hodinu a pak už rychle na vlak, v Ústí přesedám do auta k Milošovi, který nás bere do Týniště, cíle závodu a cestou přemýšlím, co vše jsem zapomněl. Z Týniště nás autobusy převáží do Olešnice, kde těsně po půlnoci s Milošem stojíme za drobného mrholení na s
Okomentovat
Další informace