Přeskočit na hlavní obsah

Běh na Sněžník

Ťukám na displej telefonu. Musel se zbláznit. Jdu kouknout na teploměr. No ty kráso. 8/16, tedy osm ráno a venku -16° C. Nešlo by to běžet v péřovce? Prstové ponožky měním za nejteplejší v mé výbavě - vánoční s vločkou. Uklidňuji se, páč při startu v deset už má být "krásných" deset, ale mínus.

Po příjezdu na start potkávám Miloše. Ukazuje nové goráčové sněhule od La Sportivy. Že prý v tom poběží. Ve frontě na číslo závidím těm, co mají tlustší péřovku, než já. 46, žádnou symboliku v tom nehledám a prchám zpět do tepla auta. Dvě minuty před startem v panice hledám číslo. Připínám si ho hodně nízko. Alespoň trochu mi v tom mraze ochrání to nejcennější - telefon. Beru druhé rukavice. Úderem desáté jsem na startu. Úderem 10:04 vyrážíme. S Karlem a Ondrou to bereme takticky ze středu startovního pole, kde je nejvíc lidí a šance, že ty před námi umrznou dřív a budeme jim moct sebrat hadry.

Do kopce mi to moc neběží. Držím se Karla, ale dlouho to nevydržím. Naštěstí Karel měl ráno moc čaje, takže mi dává náskok. Bohužel mi za chvíli znovu mizí v kopci. Na chvíli dobíhám Kačku s Metelkou. Něco si pořád povídají. Neodpovídám, zmrzla mi huba. Za chvíli mi mizí v kopci. Těsně nad skalními schody uhýbám v protisměru Honzovi Franckemu (alespoň myslím, že to byl on.) Evidentně ho Yukon zocelil. Běží první a v závěsu má dalšího chrta. Jen obdivně funím.

Na Sněžníku čekám občerstvovačku. Není tu. Jsem vlastně rád, mám zmrzlou hubu. Obcházím rozvážně rozhlednu a pomalu se rozbíhám. V dálce vidím Kačku. V technickém seběhu zjišťuji, že nové Altry skvěle drží a začínám se rozbíhat. Občerstvovačka na křižovatce mne nechává v klidu; mám zmzlou hubu. Doháním ale Kačku. V kopci mi mizí v dálce. Kopec je krátký a znovu se rozbíhám. Vidím Karla. Magnetizuju ho. Funguje to. Krátce se držíme spolu, ale vidím další magnet - Kačku. Mám delší nohy a z kopce to je znát. Kačka neumí dvojitý uzel. Musí zastavit a převázat tkaničky. Nejsem gentleman a vím, že je to jediná šance, jak jí utéct. Držím se Metelky. Z kopce jí utíkám, páč mám delší nohy. Na Maxičkách naviguji borce přede mnou. V sebězích jsme na tom podobně, takže ho odnaviguji až k Pstružnému rybníku. Děkuje mi a za odměnu mne pouští před sebe, že už nemůže. Kopec nad Přípeří jdu, nemůžu. Naštěstí už je to jen z kopce a po rovině. Z kopce na Červeňáku lehce předbíhám dalšího borce. Proletím viadukt a běžím si povzneseně do cíle. Schody u hospody jdu. Borec je přeskočí a lehce mne přebíhá. Stále jsem povznesen, ale míň. Cíl. 23 km za 2:14:44. Chvíli si užívám, že jsem utekl Kačce i Metelce. Pak mi dojde, co říkaly v tom kopci: "My to dnes bereme jako výlet."

I tak to bylo super, hezká trasa v domácím prostředí, celou dobu sluníčko, spousta kamarádů a známých a navíc jsem měl po delší době konečně pocit, že to můžu trochu rozběhnout. Tenhle závod mi opět ukázal, že často je to jen o hlavě.

P.S. Fotky tentokrát žádné. Kromě huby mi zmrzly i ruce :)

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

100MKMK 2024 aneb z bojovníka toustem a pak roninem

Kam míříš tmou noci? Jsi v myšlenek svých moci a čím jsi dál, tvých bolestí ubývá. Sil ti už nezbývá, než stále vpřed. Nic nejde hned. Tak každý strom i každý kámen jsou cílem a pak ámen. Málokdy vidím na teploměru 35 °C ve stínu. A ještě nikdy jsem přitom nestál na startu závodu. Dnes je ten den a kroutím při tom hlavou sám nad sebou. Jak pravil kamarád Braňo Zigo: “Slnko páli tak, až sa ohýbajú stĺpiky na plotoch!” A to mám v plánu trasu dlouhou 225 kilometrů a velmi ambiciózní plán stihnout to pod čtyřicet hodin. Po loňské stomílovce jsem si řekl, že další meta by mohlo být nějakých 200 kilometrů. Když jsem si na facebooku všiml příspěvku Lenky Procházkové Prouzové o 100MKMK , bylo rozhodnuto. Kratšími trasami jsem se ani nezabýval a rovnou jsem si sebevědomě vyhlédl tu nejdelší s názvem “The Shadow Warrior.” Přípravy jsem zahájil už prakticky na jaře a všechny předchozí závody a akce tak byly de facto zkoušením, zda jsem připraven a hoden. Po vzoru elitních ultra běžců jsem si ...

PVLH24

Nechal jsem to dostatečně uzrát. Není kam spěchat, kopce obvykle nikam neutečou. Poté, co se mi zahojily omrzliny z Vokobergu a v kalendáři CSUT nebylo na nejbližší měsíce nic v rozumném okolí, jsem si řekl, že je čas proběhnout si Lužky. Dáša, se kterou jsem běžel Vokoberg, hlásila, že se ráda přidá a já věděl, že když mi to na letošním Quo Vadis nandala o více než hodinu, rozhodně mne brzdit nebude. Termín padl na velikonoční sobotu 30.3. Nohy fungovaly, kolena nebolela, předpověď počasí prakticky ideální, Prominentní vrcholy Lužických hor čekají. V pondělí si dávám poslední delší běh, abych nevypadl z rytmu. První krok rozběhu a něco je špatně. Bodlo mne v kříži a od zad mi začíná vystřelovat bolest. Při určitém pohybu mi to podlamuje pravou nohu. Sice s tím doběhnu, ale rozhodně to není příjemné. Záda neulevují ani další dny. Zkouším fyzioterapeutku, trochu se to lepší. Hlásím Dáše, že by možná bylo rozumné akci přesunout. Dáša hlásí, že má sice kašel, ale že na to kašle a že běží...

Stovka Povážím - První část EKUTu

V průběhu roku jsem si tak nějak říkal, že by bylo fajn zkusit si letos EKUT - Extrémní kombinaci v ultra trailu; tzn. v krátkém sledu po sobě absolvovat dvě dlouhé stovky - Loučení a Pražskou stovku. Celé léto mne ale zlobilo koleno a dokonale jsem si to vychutnal na etapovém závodě UTMR. Navíc mne Miloš, kamarád jeden, upozornil, že letošní EKUT je o chlup delší, protože ze dvou závodů jsou tři, jeden pro jistotu v “cizině” a ještě v délce 130 km. Usoudil jsem, že víkendové běžecké soustředění v Krkonoších týden před závodem bude ideální na otestování aktuální nálady mého kolene a následné rozhodnutí, jak moc to s EKUTem bude žhavé. První den v Krkonoších nebylo koleno nic moc. No a Miloš, kamarád jeden, mi do toho ještě večer píše, že by jako bylo fajn se zaregistrovat, páč je poslední den, kdy to jde. Honím rychle registraci přes pididisplej mého Ajfonu Pidi a hlásím, že splněno. K mému překvapení nemám ještě ani v pondělí potvrzenou registraci a tak v úterý píšu organizátorovi Pat...