Ťukám na displej telefonu. Musel se zbláznit. Jdu kouknout na teploměr. No ty kráso. 8/16, tedy osm ráno a venku -16° C. Nešlo by to běžet v péřovce? Prstové ponožky měním za nejteplejší v mé výbavě - vánoční s vločkou. Uklidňuji se, páč při startu v deset už má být "krásných" deset, ale mínus.
Po příjezdu na start potkávám Miloše. Ukazuje nové goráčové sněhule od La Sportivy. Že prý v tom poběží. Ve frontě na číslo závidím těm, co mají tlustší péřovku, než já. 46, žádnou symboliku v tom nehledám a prchám zpět do tepla auta. Dvě minuty před startem v panice hledám číslo. Připínám si ho hodně nízko. Alespoň trochu mi v tom mraze ochrání to nejcennější - telefon. Beru druhé rukavice. Úderem desáté jsem na startu. Úderem 10:04 vyrážíme. S Karlem a Ondrou to bereme takticky ze středu startovního pole, kde je nejvíc lidí a šance, že ty před námi umrznou dřív a budeme jim moct sebrat hadry.
Do kopce mi to moc neběží. Držím se Karla, ale dlouho to nevydržím. Naštěstí Karel měl ráno moc čaje, takže mi dává náskok. Bohužel mi za chvíli znovu mizí v kopci. Na chvíli dobíhám Kačku s Metelkou. Něco si pořád povídají. Neodpovídám, zmrzla mi huba. Za chvíli mi mizí v kopci. Těsně nad skalními schody uhýbám v protisměru Honzovi Franckemu (alespoň myslím, že to byl on.) Evidentně ho Yukon zocelil. Běží první a v závěsu má dalšího chrta. Jen obdivně funím.
Na Sněžníku čekám občerstvovačku. Není tu. Jsem vlastně rád, mám zmrzlou hubu. Obcházím rozvážně rozhlednu a pomalu se rozbíhám. V dálce vidím Kačku. V technickém seběhu zjišťuji, že nové Altry skvěle drží a začínám se rozbíhat. Občerstvovačka na křižovatce mne nechává v klidu; mám zmzlou hubu. Doháním ale Kačku. V kopci mi mizí v dálce. Kopec je krátký a znovu se rozbíhám. Vidím Karla. Magnetizuju ho. Funguje to. Krátce se držíme spolu, ale vidím další magnet - Kačku. Mám delší nohy a z kopce to je znát. Kačka neumí dvojitý uzel. Musí zastavit a převázat tkaničky. Nejsem gentleman a vím, že je to jediná šance, jak jí utéct. Držím se Metelky. Z kopce jí utíkám, páč mám delší nohy. Na Maxičkách naviguji borce přede mnou. V sebězích jsme na tom podobně, takže ho odnaviguji až k Pstružnému rybníku. Děkuje mi a za odměnu mne pouští před sebe, že už nemůže. Kopec nad Přípeří jdu, nemůžu. Naštěstí už je to jen z kopce a po rovině. Z kopce na Červeňáku lehce předbíhám dalšího borce. Proletím viadukt a běžím si povzneseně do cíle. Schody u hospody jdu. Borec je přeskočí a lehce mne přebíhá. Stále jsem povznesen, ale míň. Cíl. 23 km za 2:14:44. Chvíli si užívám, že jsem utekl Kačce i Metelce. Pak mi dojde, co říkaly v tom kopci: "My to dnes bereme jako výlet."
I tak to bylo super, hezká trasa v domácím prostředí, celou dobu sluníčko, spousta kamarádů a známých a navíc jsem měl po delší době konečně pocit, že to můžu trochu rozběhnout. Tenhle závod mi opět ukázal, že často je to jen o hlavě.
P.S. Fotky tentokrát žádné. Kromě huby mi zmrzly i ruce :)
Komentáře
Okomentovat