Ve stínu velikánů tvá maličkost se ztrácí. Dech krátí se k ránu a vzpomínky se vrací. V roce 2023 jsem s Mildou vyrazil na zatím nejhezčí z mých závodů – Ultra Tour Monte Rosa Stage Race. Zážitek to byl tak silný, že jsem okamžitě věděl, že se sem chci vrátit. Neměl jsem jasno, kdy; v mém bucket listu je toho spousta. Letos to rozhodně nevypadalo, že bych si dělal ambice na jakoukoli stomílovku, natož takto těžkou. Nicméně po celkem úspěšné účasti na Garda Trentino Trail 100 jsem neuváženě Kačce potvrdil, že v létě někam vyrazíme. Z několika variant nakonec zvítězilo UTMR (neplést s UTMB, které je o pár údolí vedle), a to rovnou ve své nejryzejší podobě, tedy Ultra 170, což skromně značí 170 kilometrů délky a přibližně 11 000 metrů převýšení. Neměl jsem vůbec naběhané objemy, neměl jsem vůbec naběhané dlouhé prudké seběhy, neměl jsem vůbec hlavu nastavenou na běhání. Chytala mne panika, do čeho ...
Usínáš za chůze a vidíš jednorožce možná plameňáky na břehu jezera Budíš se u domu na rohožce Zbývá ti už jen důvěra v pevnou vůli dojít v cíl Píše mi Kačka, jestli s ní nechci jet na Gardu, že Vojta přenechává startovné. Píše mi Hanka, jestli nepojedu na Gardu, že Vojta přenechává startovné. Píšu Vojtovi, že to tedy beru, byť jsem s tím vůbec nepočítal a tomu odpovídá i stav mé přípravy. Naštěstí mám za sebou čerstvě své druhé PVLH a pár delších akcí, takže vytrvalostně by to šlo. Pátek ráno vylézám v kempu z auta a překvapeně pozoruji okolní kopce, které jsou po včerejším vytrvalém dešti vidět vůbec poprvé. Mezi mraky začínají vykukovat i vrcholky okolních hor. Je to oproti včerejšku příjemná změna, na druhou se částečně ukazuje, co nás vlastně čeká za krpály. To, že navzdory předpovědi nechčije a mně se po několika dnech udělalo lépe, mi přijde jako zázrak. Během čtvrtka přicházely postupně zprávy od organizátorů, že 150 km varianta se kvůli čerstvému sněhu ruší a její účastníci se...