Kam běžím

Mých posledních 12 měsíců běhání/neběhání a boje se zánětem plantárních fascií Říjen 2024 Odběháno 88 km. Stěží zvládám odběhat naše pravidelné soustředění, tentokrát v Krkonoších, jak mne bolí plantárky . Pozitivem je, že si neplánovaně odškrtnu výstup na Sněžku, kam se s Lenkou prodíráme nekonečným zástupem turistů. Po soustředění se  objednávám k doktorovi a ten konstatuje, že mám zánět plantárních šlach, což jsem tak nějak tušil. Absolvuji rázovou vlnu. Pravá noha se díky tomu výrazně zlepšuje, zato levá jde úplně do kopru. Sotva došlápnu na patu.   Listopad 2024 Odběháno 6 km. Levá noha se nelepší. Prosinec 2024 Odběháno 62 km. Absolvuji do paty obstřik, čehož se děsně bojím, ale nakonec to není tak strašné. Efekt bohužel žádný. Nakonec dostávám doporučení na ozářky. Leden 2025 Odběháno 110 km. Únor 2025 Odběháno 96 km. V rámci ozáření absolvuji i rentgen, kde se zjistí, že mám slušnou patní ostruhu. Nevím, co si o tom myslet, když mi při říjnové návštěvě doktor...

v těch kotárech hlavu ztrácím mezi kopci rozkročen ve větru myšlenky sbírám holí mávám kam ubírám se v dál jsem král i pěšec když za úsvitu červánkům vstříc na dalším vrcholu dám sám sobě mat Je začátek září 2024. Volá Kačka, že se ruší stomílovka Ze dna na vrchol. Vlastně se mi ulevuje, protože jsem v takovém shonu, že se vlastně ani moc netěším. No jo, jenže co teď, když už mám zabalené věci? V hlavě se rodí plán. Dlouho jsem nebyl na Slovensku (naposledy před měsícem)... a za týden se tam běží Big Bear’s Ultra... a Kačka tam jede... a já bych vlastně mohl také... a proč ne? Cesta mojí pojízdnou skříní bez klimatizace, která si dala pauzu před zimní sezónou, není úplně nejkomfortnější a hlavně je dlouhá. I tak jsme večer před startem na místě a máme čas i na výbornou večeři v náhodně objevené japonské restauraci. Při těch pár kilometrech, které při tom nachodíme, si bohužel dost citelně uvědomuji, že plantárky mne stále bolí. No co, pořád je tu šance, že přestanou po prvních padesát...

Kam míříš tmou noci? Jsi v myšlenek svých moci a čím jsi dál, tvých bolestí ubývá. Sil ti už nezbývá, než stále vpřed. Nic nejde hned. Tak každý strom i každý kámen jsou cílem a pak ámen. Málokdy vidím na teploměru 35 °C ve stínu. A ještě nikdy jsem přitom nestál na startu závodu. Dnes je ten den a kroutím při tom hlavou sám nad sebou. Jak pravil kamarád Braňo Zigo: “Slnko páli tak, až sa ohýbajú stĺpiky na plotoch!” A to mám v plánu trasu dlouhou 225 kilometrů a velmi ambiciózní plán stihnout to pod čtyřicet hodin. Po loňské stomílovce jsem si řekl, že další meta by mohlo být nějakých 200 kilometrů. Když jsem si na facebooku všiml příspěvku Lenky Procházkové Prouzové o 100MKMK , bylo rozhodnuto. Kratšími trasami jsem se ani nezabýval a rovnou jsem si sebevědomě vyhlédl tu nejdelší s názvem “The Shadow Warrior.” Přípravy jsem zahájil už prakticky na jaře a všechny předchozí závody a akce tak byly de facto zkoušením, zda jsem připraven a hoden. Po vzoru elitních ultra běžců jsem si ...

“Dál bloudím neznámou krajinou. Vůkol jen hluboké lesy. Běžím byť neběžím za jinou. Ach cíli vzdálený kde jsi?” Příměr k vyhlášenému Lavaredu mne napadl, když jsem viděl výsledné časy letošního ročníku Týnišťských šlápot . Ano, je to lehce s nadsázkou, ale ne zase tolik. Vzdáleností jsou oba závody prakticky totožné. Převýšení je na Šlápotách sice o 1000 metrů menší, ale co se obtížnosti terénu týká, myslím, že Šlápoty vedou. A když si porovnám časy jedné z běžkyň, která absolvovala letos oba závody, tak Lavaredo za cca 19:38 a Šlápoty za 20:09. A to se v ani jednom případě neflákala. Letošní účast jsem hodně zvažoval. Za pár týdnů mne čeká zatím nejdelší závod, jaký jsem kdy absolvoval. Nebyl jsem tedy jistý, zda už není čas zvolnit. Když jsem ale na startovce viděl i další účastníky onoho závodu, usoudil jsem, že Šlápoty pojmu jako kvalitní trénink. Plán tedy byl nesnažit se běžet rychleji, než ostatní. Jenže plán je jedna věc. V pátek před startem trávím den nabitý jedním jednáním z...