Kam běžím

“Dál bloudím neznámou krajinou. Vůkol jen hluboké lesy. Běžím byť neběžím za jinou. Ach cíli vzdálený kde jsi?” Příměr k vyhlášenému Lavaredu mne napadl, když jsem viděl výsledné časy letošního ročníku Týnišťských šlápot . Ano, je to lehce s nadsázkou, ale ne zase tolik. Vzdáleností jsou oba závody prakticky totožné. Převýšení je na Šlápotách sice o 1000 metrů menší, ale co se obtížnosti terénu týká, myslím, že Šlápoty vedou. A když si porovnám časy jedné z běžkyň, která absolvovala letos oba závody, tak Lavaredo za cca 19:38 a Šlápoty za 20:09. A to se v ani jednom případě neflákala. Letošní účast jsem hodně zvažoval. Za pár týdnů mne čeká zatím nejdelší závod, jaký jsem kdy absolvoval. Nebyl jsem tedy jistý, zda už není čas zvolnit. Když jsem ale na startovce viděl i další účastníky onoho závodu, usoudil jsem, že Šlápoty pojmu jako kvalitní trénink. Plán tedy byl nesnažit se běžet rychleji, než ostatní. Jenže plán je jedna věc. V pátek před startem trávím den nabitý jedním jednáním z...

V pátek večer ležím v posteli. Venku leje jako z konve a já si najednou vzpomenu, že Miloš během dne posílal odkaz na sledování jeho pokusu o Druidovu výzvu ; vypečenou to stomílovou akci po pražském předměstí. Ve zcela iracionálním chvilkovém zápalu soucitu s kamarádovým utrpením mu píšu, ať dá případně vědět a já mu vyrazím na pomoc. Chvíli mne ta představa dokonce i láká. Vzápětí usínám. Ráno se probouzím a s mírnými obavami sahám po telefonu. Miloš naštěstí píše, že to v tom psím počasí musel zabalit. Oddychnu si, protože večerní euforie je dávno pryč a já se i nadále mohu věnovat regeneraci (čti nicnedělání) po Zubaté . Ze slušnosti alespoň Milošovi zavolám, jak to ne/šlo, jak je na tom, a že má příště dát vědět, až ho zase napadne takováhle víkendová zábava. Uplyne pár dalších regeneračních dní. Ve středu cinkne zpráva. Píše Miloš, že mne bere za slovo a ať si na sobotu nic neplánuji, páč chce dorazit Druida. Lehce v hlavě kalkuluji, jak rozumné je 14 dní po Zubaté běžet takovou ...

Po návratu z oběhu Mont Blancu koukám do kalendáře a vidím časoprostorovou trhlinu na neděli 7.7.24. Domlouvám se s Dášou, že by snad konečně mohl klapnout nápad zaběhnout společně Zubatou . Tahle individuální běžecká výzva vybírá z Jizerek asi to nejhezčí, nač tam člověk může narazit. V pondělí koukám na předpověď a Jizerky slibují 16 °C a hustý déšť; no paráda. V průběhu týdne se nenápadně Dáši ptám, jestli jí to nevadí, ale dostávám zcela jasnou odpověď, že to přeci nebudeme vzdávat. No tak nebudeme, no. V pátek mi dorazí fungl nové Altra Timp 5, a tak je alespoň krátce testuji v kopcích za barákem, jestli to v nich půjde. Sedí skvěle, v technickém terénu jsou stabilní, nekloužou, nikde nic netlačí a díky podrážce od Vibramu by měly držet i na mokru. Předpověď už slibuje jen mírný déšť. V sobotu večer procházím výsledné časy běžců před námi a v hlavě se mi pomalu rodí plán. Vím, že Dáša běhá skvěle a když se dívám na nejrychlejší ženský čas, věřím, že má na to ho překonat. Nastavuji...

Skřípu zuby, ale takhle jsem to vlastně chtěl. Máme za sebou sotva deset kilometrů, takže to musím ještě chvíli vydržet, než bolest otupí. Už zase předbíháme nějaké chodce. Nejde se ubránit neustálému srovnávání s loňským Ultra Tour Monte Rosa . Ale tohle není závod; tady se přeci nemusím honit. Sedám na šutr a přelepuji do krve rozedřené paty. Chodci nás po chvíli předcházejí. Prima, takže je budeme předbíhat ještě jednou. Loni jsme přeběh Tater už více méně dokončili a nezbylo, než vymyslet další lokalitu. Tak proč ne hned tu nejprofláknutější - Tour du Mont Blanc . Jde o trasu, která vede v délce přes 170 km kolem celého masivu Mont Blanc a prochází Francií, Itálií a Švýcarskem. Nastoupá se při ní kolem 10000 metrů. Z velké části se kryje s trasou slavného závodu UTMB . Autem do Prahy na letiště, přičemž zjišťuji, že vzadu je Passat tak pro dvě malé děti, ale rozhodně ne pro tři dospělé, byť nikterak rozložité. Letadlem do Ženevy a to je velká pohoda. Autobusem do Chamonix a druhým ...

UL-Trail potřebuje novou frakci, třeba UL-Trail Superstar. Dáša potřebuje nové hodinky.  Já nepotřebuji nic. Je krátce po půlnoci, sobota 16. března. V autobusu, který nás veze z Ústí do Bíliny na start letošního nočního závodu Quo Vadis , sedím v partě s Dášou, Milošem, Romanem, Karlem, Lenkou, Maruškou a spoustou dalších. Dáša řeší, jak se bude v noci orientovat, když nemá hodinky s mapou a chce běžet rychle. Radím jí, koho se má držet, bednu bude mít jistou a navigaci obstarají ostatní. Já mám v plánu běžet o dost pomaleji a držet se pohromadě s Romanem, který se po dlouhé době odhodlal na další závod. Registrace v Bílině u nádraží se protahuje a nakonec startujeme s více než půlhodinovým zpožděním. Dáša okamžitě mizí někde vpředu, stejně jako Miloš a Karel. My se s Romanem opatrně probojováváme davem startujících vpřed a Lenka drží konzervativní tempo s Maruškou, kterou bolí koleno. Prolétneme první kontrolou u bílinské kyselky a krátce na to dobíháme Miloše a Karla. Ve stoupá...