chtěl jsem si dát sprchu
S tebou či bez tebe
vzalo mne to do nebe
To si takhle ráno hovíte ve svém služebním vysavači cestou na otočku do Hluboké nad Vltavou, když vám do toho volá kamarád Miloš a vy víte, že to bude zase vypečené.
“Čau Tome, zítra běžím(e) PVLH. Naložím tě v devět.” WTF??? No nic, přemýšlím, co jsem měl na sobotu v plánu, abych to škrtl.
V pátek se necítím úplně nejlépe, ale přikládám to předstartovní nervozitě. Poctivou stovku jsem koneckonců běžel naposledy před rokem a půl a od té doby se další rok potýkal s bolestí plantárek. Lednový Vokoberg sice je plus mínus stovka, ale svým pojetím je to trochu něco jiného a člověka to tolik nerozbije (nepočítám-li omrzliny). Odpoledne rychle pobalím věci (přičemž zjistím, že kromě gelů a pár tyčinek doma vlastně pořádně nic nemám) a zkusím se na chvilku ještě natáhnout, než pro mne Miloš přijede. Cítím se dost unavený, ale spánek samozřejmě nepřichází.
V devět sedám k Milošovi do auta. Na Stožickém sedle a u Křížového buku si necháváme dropbagy s jídlem a pitím. V Mlýnech u nádraží necháváme auto a krátce před jedenáctou večer vybíháme. Divné pocity ve střevech opět přičítám nervozitě. Je jasno, z oken chalup září magická oka velkých úhlopříček, krátce odkudsi zavane vůně grilovaného masa a jinak je všude ticho a klid. Vybíhat do noci je moc fajn a s komfortem GPS a mapy v hodinkách je to brnkačka. Narážím na akci Noční můry, kterou jsme s Milošem před měsícem absolvovali povinně pouze s mapou a buzolou. Učit se narychlo s buzolou určovat azimut pomocí YouTube a následně v noci v naprosto neznámém prostředí hledat kontroly jen s mapou v ruce, je opravdu jiná liga. Podle toho jsme také dopadli.
Zpět k PVLH. První kopce jsou Sokol a Velká Tisová. Zjišťujeme, že nahoře je mnohem tepleji, než dole v údolí, kde se povaluje lehká mlha a teplota nemá daleko k nule. Přebíháme silnici vedoucí do Kytlic a pomalu stoupáme k Velkému Buku. Divné pocity ve střevech se stupňují a mně dochází, že to asi nebude nervozitou. Nezbývá, než hledat vhodné místečko bez ostružin a kopřiv.
Celý spokojený doháním Miloše a krátce na to bez velkých obtíží dobýváme Velký Buk. Cesta k Malému Buku není zcela bez potíží, neb zvolená trasa nepočítá s jarní květenou, novými náletovými dřevinami, lesními školkami a dalšími v lese nečekanými komplikacemi. To, jak si později ještě několikrát ověřujeme, nás významně zpomaluje, kazí dobrou náladu v kolektivu a v neposlední řadě odčerpává síly, kterých máme oba pouze limitní a ne zcela významné množství.
Cestou z Malého Buku na Klíč mi vyvstanou dvě vzpomínky. Jak jsem doprovázel Kačku při jejím prvním PVLH, kdy mi popisovala, že ze samé únavy má pocit, jako by jí pod nohama rostla tráva. A druhá vzpomínka, když jsem běžel své první PVLH já a ze samé únavy jsem na Malém Buku málem omdlel.
Na Klíči je jako obvykle krásně a holý skalnatý vrchol navozuje pocit opravdových hor. Při “seběhu” z něj ztrácíme minimálně další půlhodinu díky nešťastně zvolené trase opět nepočítající s přírodní květenou.
Dlouhý přesun k Javoru vcelku uteče a Milošovu mírnou krizi ignoruji, vědouce, že až přijde svítání, bude určitě v pohodě. Na vrcholu chvilku procházíme tamní zříceninu hradu a dole pod kopcem pro změnu navštěvujeme samoobslužný minibufet, kde se Miloš občerstvuje. Já zůstávám u svých zásob, neboť opět cítím stupňující se napětí v oblasti břišní.
Těsně před Petrovicemi na úpatí Javoru ještě doplňujeme vodu z vydatného pramene nedaleko vodárny a pak už hurá k Popově skále, na kterou se hodně těším. Ještě než k ní dorazíme, musím na další nucenou krátkou zastávku, neboť už dostávám křeče do břicha. Cítím se dost mizerně a bez energie. Poprvé a naštěstí naposledy jsem tyhle problémy měl před lety, kdy jsem měl skvělý nápad po dvou dnech střevních potíží vyrazit na pětadvacítku v rámci Mácháč Run Fest. Ještě než se odstartovalo, musel jsem si třikrát odskočit. Startovní euforie tehdy dočasně potlačila totální vyčerpání, které však převzalo otěže přibližně v polovině závodu a já se tehdy sotva doplazil do cíle. Tady ale před sebou máme ještě zhruba sedmdesát kilometrů!
Popova skála nezklame. Rozednilo se a z toho úžasně členitého kusu šutru máme první nádherné výhledy tohoto dne. Hodně tu ale fouká, a tak se moc nezdržujeme a rozvážně sestupujeme.
Je tu další dlouhý přesun a k tomu dlouhé a náročné stoupání na Hvozd. Přijde mi to nekonečné a v té souvislosti mi docvakne plný význam toho, že jsou to prominentní vrcholy.
Na Hvozdu jsme úplně sami, ale protože tu stále hodně fouká a sluníčko ještě nehřeje v plné síle, jen se krátce občerstvíme a pokračujeme dál. Doplňuji, že na jeho úpatí dostávám další křeče a musím si opět odskočit. V návalu nutkání zapomínám zkontrolovat místo pod sebou a popálím si prdel od kopřiv.
Z následujícího Plešivce si odnáším jen to, že některé kopce jsou v našich životech naprosto zbytečné.
Zato Luž, ta je za odměnu. Na úpatí dáváme krátkou kochací a občerstvovací pauzu, během které nás míjí několik běžců s čísly, takže asi závod. K vrcholu stoupáme poctivě podél hraničních kamenů tou nejprudší možnou trasou. Jsem o chlup napřed před Milošem a když se dosápu na vrchol, jsem v úžasu, protože nikde ani živáčka. Je přesně deset dopoledne, sobota, krásné počasí a na vrcholu Luže ani noha. Vyjdu na rozhlednu, odkud pečlivě pátrám po náznacích života a opravdu, nikde nikdo. Na Milošovi začíná být znát únava (ne že bych na tom byl lépe, ale umím se přetvařovat), přesto souhlasí, že sestup provedeme opět podél hranice, to znamená po těch debilních šutrech :)
Na Pěnkavčí vrch je to příjemně běhavé a my klušeme velmi rozvážným tempem. Stejně tak pokračujeme v mírném poklusu až na Jedlovou. Po překonání suťoviska nás nahoře čeká šok. Plac před hospodou je narvaný lidmi, z hospody se vine fronta až ven a já marně vyhlížím ceduli “Dnes zadarmo, zítra za peníze!” Nebýt toho, že si opět nutně potřebuji ulevit, bychom tu ani nepřibrzdili. Takhle si ale musím nekopromisně prorazit cestu do hospody a modlím se, aby nebylo obsazeno. Sláva, není … Po dlouhé době vycházím ven, opět na krátkou chvíli s pocitem znovuzrození a Miloš tu čeká chudák už celý zmrzlý. Rozpohybováváme se dolů do údolí. Opakovaně se zastavujeme v místech s výhledy a znovu a znovu nás okouzluje krása jarních Lužek. Nebýt toho, že po chvíli za sebou slyšíme halas jiných běžců, stáli bychom tam celý den. Takhle se krátkou chvíli vybičujeme k běhu. I tak se ale hlasy běžců nezadržitelně blíží a nás na poslední chvíli zachraňuje odbočka, po které se vydáváme k druhému Plešivci.
Ani zde není o co stát. Prosmýkneme se Rybništěm k Širokém vrchu. Na úpatí u Mnišského pramene dáváme další pauzu a čekáme, až nám doslova nakape hrnek vody. Rychle přes zdejší květenu na vrchol a zpět a následně po pohodlných cestách dlouhým seběhem do Chřibské. Zde doplňujeme proviant v místních potravinách a po krátké pauze na sluníčku na lavičce zvedáme naše ztuhlá těla a rozpohybováváme se pokořit Chřibský (Kamzičí) vrch.
Stoupání je dlouhé a závěrečný výšvih je hodně prudký. Chvíli se sápeme sypkým povrchem svahu, než narazíme na cestu vedoucí k vrcholu. Odměnou jsou další krásné výhledy ze skalnaté špičky kopce. Sestup je dobrodružný, neboť vede suťoviskem. Miloš si něco mrmlá pod fousy, ale já dělám hluchoněmého a v rámci možností se rychle pohybuji svahem směrem dolů. Ta rychlost má i další důvod. Ano, milý čtenáři, opět si musím najít tiché klidné místo a tentokrát na to, vzhledem k naléhavosti situace, nemám moc času. Vše však dobře dopadne a tak mohu, již bez bolavého břicha, lehce dehydrovaný a dost zesláblý, vyrazit “stíhat” Miloše, který, již bez brblání, minul moji postavu skrytou za pařezem a pelášil směrem ke Křížovému Buku s vidinou plechovky plzně, která tam na něj čekala ve skrýši. Dorazil jsem právě včas, aby se chudák musel ještě podělit o dobrou polovinu toho lahodného moku. Napadlo mne, jestli je to na mé rozbouřené vnitřní orgány dobrý nápad, ale usoudil jsem, že teď už nemám co ztratit.
Stoupání na Javor byl stejný opruz jako vždy, tentokrát vylepšený nově popadanými velikány tamních dubů a buků; vlastně možná javorů.
Oba už žijeme vidinou, že se naše martýrium pomalu blíží ke konci a na Studenec se tak přesunujeme bez větších problémů. Jsem na vrcholu o chvilku dřív a opět si užívám, že tam nikdo není. Je přesně šest večer; na nohách jsme přes devatenáct hodin. Na vteřinu mi hlavou blikne nápad, že bych vylezl na rozhlednu, ale rychle ho zaženu.
Dolů sbíháme s Milošem společně a je to již o poznání veselejší, když víme, že už nám chybí jen poslední kopec. Opět si dávám nucenou pauzu, abych ulevil vnitřním tlakům a opět pak musím dohánět Miloše. Čestně na mne čeká na nedaleké lesní cestě a spolu tak sbíháme do Mlýnů. Odtud vede krásná lesní cesta až na pastviny pod Středním vrchem.
Slunce se pomalu blíží k obzoru a vše je zalito večerním světlem. Na vrcholu jsem kolem půl osmé a znovu jsem překvapený, že tu nikdo není. Užívám si to kouzlo okamžiku a kochám se pohledem na Lužické hory osvícené zapadajícím Sluncem. Je to opojné a v tu chvíli zapomínám na všechny trable po cestě. Gratulujeme si s Milošem, že to máme za sebou. Poslední tři kilometry k autu nijak nespěcháme. Není kam, čas není důležitý. Znovu si uvědomuji, jak významné pro mě tohle běhání a toulání je a že je to doba, kdy jsem schopen na chvíli zapomenout na vše kolem.
Jedna poznámka k vybavení - už přes půl roku obouvám nové boty Topo Athletic Vista. Oproti Altrám mají lehkou podporu klenby a mírný drop, což se zdá, funguje na moje bolavé plantárky velmi dobře :)
Komentáře
Okomentovat