v těch kotárech hlavu ztrácím
mezi kopci rozkročen
ve větru myšlenky sbírám
holí mávám
kam ubírám se v dál
jsem král i pěšec
když za úsvitu
červánkům vstříc
na dalším vrcholu
dám sám sobě mat
Je začátek září 2024. Volá Kačka, že se ruší stomílovka Ze dna na vrchol. Vlastně se mi ulevuje, protože jsem v takovém shonu, že se vlastně ani moc netěším. No jo, jenže co teď, když už mám zabalené věci? V hlavě se rodí plán. Dlouho jsem nebyl na Slovensku (naposledy před měsícem)... a za týden se tam běží Big Bear’s Ultra... a Kačka tam jede... a já bych vlastně mohl také... a proč ne?
Cesta mojí pojízdnou skříní bez klimatizace, která si dala pauzu před zimní sezónou, není úplně nejkomfortnější a hlavně je dlouhá. I tak jsme večer před startem na místě a máme čas i na výbornou večeři v náhodně objevené japonské restauraci. Při těch pár kilometrech, které při tom nachodíme, si bohužel dost citelně uvědomuji, že plantárky mne stále bolí. No co, pořád je tu šance, že přestanou po prvních padesáti kilometrech, jako se to stalo na 100MKMK.
Vstávání v půl páté ráno, pomalá příprava a rychlý přesun na start. Venku je sotva pět stupňů nad a já se cítím pod. Chybí to správné naladění a v hlavě nejistota, jestli bylo rozumné sem vůbec jezdit.
První kilometr se běží kolečko zámeckým parkem, tempem rovinaté padesátky. Sice je ještě dost zima, ale rychlé tempo pomáhá ospalému tělu získat potřebnou provozní teplotu. Kačka jako vždy poletuje někde vpředu, já se opatrně rozbíhám. Dav mi na úzkých cestičkách nedovoluje se moc courat, a tak vyrážím za Kačkou. Přes město běžíme spolu, ale už se známe natolik, abych si zakrátko zvolil své konverzační pomalejší tempo adekvátní mé kondici. Konverzuji tedy pouze v duchu sám se sebou, páč kromě Kačky tu nikoho neznám.
Na první kopec dorážím, když už Kačka letí dolů. Vlastně mne překvapuje, že ji vůbec mám ještě na dohled. Znalý Olafových závodů hledám nějakou kontrolu, ale nikde nic, takže se jen na vrcholu otáčím a sypu se dolů. K mému nemilému překvapení zjišťuji, že mám nějak tuhé nohy a z kopce mi to vůbec nejde. Několik lidí mne dokonce předbíhá. No nic, zatím věřím tomu, že si jdu své tempo a oni to prostě přepalují.
Pod kopcem je první občerstvovačka s kontrolou. Vlastně mne překvapuje, že je tak brzy, ale zjišťuji, že už máme za sebou přes deset kilometrů. Kéž by i další ubíhaly stejně rychle. Hlásím své číslo a přemýšlím, jestli vůbec něco potřebuji. Vody jsem si sotva cucnul, nesnědl jsem nic, takže se ani nezastavuji a pokračuji dál.
Předbíhá mne pár lidí. Říkám si, že ti Slováci jsou nějak nadupaní.
Docela dlouho už běžíme po asfaltu, okreska a pak cyklostezka. Pak se protáhneme nějakou vesnicí a na jejím konci je další občerstvovačka. V nohách necelých třicet, v hlavě minimálně kilo. Vůbec mi to neběží, plantárky furt bolej, trasa zatím nic moc. Doplňuji ionťák a vodu, cpu do sebe banán a kousek pomeranče, jinak si nějak nemohu z ničeho vybrat. Moc se nezdržuji a chůzí vyrážím dál. Hned za kontrolou se trasa láme a otáčí do protisměru. Naštěstí už je asfalt pryč. Pomalu se rozbíhám. Plantárky bolí.
A pak přichází nejdelší stoupání celé trati; přibližně osm kilometrů poctivého kopce. Těsně před jeho koncem je občerstvovačka. Doplňuji jen nejnutnější a vyrážím do prudkého stoupání. Je tu spousta turistů a místy mne dost brzdí. Na druhou stranu jsou tu i tací, které sice s obtížemi předběhnu, ale pak mi nějak dojdou síly a partička mlaďasů mi s úsměvem ukazuje záda. Skřípu zuby, protože to se mi běžně nestává. Jenže kombinace únavy z předchozího závodu a hlavně bolesti v nohou si prostě vybírají svoji daň.
Vrchol kopce je lidmi obsypaný. Zjišťuji, že je to Velký Kriváň, takže tím se to vysvětluje. Nijak se nezdržuji a dle svých možností klušu z kopce dolů. Ze začátku musím dost opatrně, protože těsně pod vrcholem se povrch dost sype.
Po hřebeni přes Malý Kriváň, Stratenec a Suchý až na občerstvovačku pod Suchým. Padáme stále dolů až do Strečna. Tady má být další občerstvovačka. Dobíhají mne dva spoluběžci. Podle souřadnic by měla být kontrola hned někde za mostem přes Váh, ale nikde nic. Chvilku se bezradně rozhlížíme a pak pokračujeme na pocit. Nakonec objevujeme šipky ukazující překvapivě kamsi k hradu Strečno. Kontrola s občerstvením tu naštěstí je. Máme tu dropbagy a přibližně od třicátého kilometru mám v hlavě myšlenku, že to tu zabalím. Plantárky bolí fakt hodně a závod si nijak neužívám. Půlka závodu za mnou.
Sedím, jím, piju a dumám; nikam nespěchám. Převlékám se do suchého. Dle informací jsem aktuálně někde kolem dvacátého místa; to na tu bídu vlastně docela jde. Nechce se mi to zabalit, a tak se rozhodnu, že půjdu dál a uvidím, kam až to zvládnu.
Zvedám se a první desítky metrů nemohu na chodidla téměř došlápnout; prodýchávám bolest, řvu v duchu vzteky, ale jdu. Na krátkém úseku z kopce po silnici se pomalinku rozklusávám. Pak se trasa opět prudce stáčí a jdeme do dalšího dlouhého stoupání. Další část trasy se mi dost stírá. Stoupání, klesání, občerstvovačka v Turie, menší stoupání, menší klesání, další občerstvovačka. A pak to začalo. Už za tmy se dostávám do Súlovských skal. Je to neuvěřitelný úsek krátkých prudkých výšvihů a klesání, kdy člověk vůbec nemůže držet žádné rozumné tempo. Je vlastně dobře, že jsou tu v noci, protože člověka alespoň nedemotivuje nekonečnost tohoto úseku. Na jeho konci je pod hradem Hričov další občerstvovačka. V nohách mám sto kilometrů.
Přes Hričovské Podhradie a Ovčiársko se pomalu otáčíme zpět do Žiliny. Užívám si peklo na zemi; opakovaně mne na vnější straně pravého chodidla zabolelo tak prudce, že se začínám bát, zda jsem si neuhnal únavovou zlomeninu. Musím našlapovat hodně zlehka a stále zpomalovat. Závěrečná část předměstím a centrem Žiliny je doslova utrpení, kdy vůbec nemohu běžet a každých pár desítek metrů se musím zastavit a rozdýchat bolest. Takhle absolvuji poslední kilometry až do cíle v areálu Budatínského hradu. Jsem vyčerpaný bolestí, nahlásím se, zhltnu polévku a pomalu pajdám směrem k ubytování v areálu místní školy.
Ulehám do spacáku a vypínám se. Ráno mi volají organizátoři, že jsem zapomněl vrátit čip. Slibuji, že jim ho cestou hodím, jenže na to při balení věcí a vidině nějaké dobré snídaně zapomenu a vzpomenu si, až když jsme ve městě na jídle. To už mi znovu volají, kde jsem. Urychleně s Kačkou dojídáme, sedáme do auta a jedeme na start, kde s omluvou vracím čip. Bál jsem se, že už čekají jen na mne, ale jak jsem zjistil, na trase jsou stále ještě někteří závodníci.
Odjíždíme domů a já mám v hlavě hodně smíšené pocity. Na jednu stranu jsem rád, že jsem to dotáhl až do konce, na druhou jsem si většinu závodu vůbec neužil. K tomu obava, jestli nemám únavovou zlomeninu.
Pár týdnů po závodě prakticky přestávám běhat…
Komentáře
Okomentovat