Panebože, oni jsou ještě pořád na trase! Je neděle odpoledne, sedím u počítače. Mám za sebou jednu z nejtěžších stovek, co se u nás dá "běhat", k tomu cestu autem přes celou republiku a ve výsledovce koukám, že někteří účastníci jsou stále na trase! Mají za sebou přes čtyřicet hodin! Některé z nich znám osobně a rozhodně to nejsou chodci. Tomu říkám odhodlání.
Když jsem na UTMR potkal Patrika, organizátora Pováží, napadlo mne, že bych si mohl zpestřit letošní sezónu něčím netradičním. Má zvědavost narostla poté, co Patrik pronesl, že tentokrát budou na trase i fixní lana :)
Překvapivě nemám předstartovní horečku. Věci balím v klidu a bez velkého úsilí a přesto kupodivu nic nezapomenu. Na místě startu jsme s Dášou téměř dvě hodiny předem. Všude už je čilý ruch a každou chvíli je odněkud slyšet historka o tom, jaký je tenhle závod drama. Jednou už jsem ho absolvoval, takže to beru s rezervou.
Patrikův předstartovní briefing je neméně vtipný jako před třemi lety. Bavím se a nevěřím mu ani z poloviny. A to je chyba :)
Těsně před jedenáctou se celá masa přibližně sta lidí vydává ven na start. Nechávám se posouvat davem. Olaf odpočítává poslední vteřiny, jako by o ně šlo. V hlavě mám jediný cíl: doběhnout (nebo dojít), ideálně pod 24 hodin, ale hlavně doběhnout (nebo dojít). Chci běžet na pohodu, nespálit všechnu energii hned na začátku a užít si to.
Probíháme nočním městem za povzbuzování a siláckých hlášek místních štamgastů a pohledech těch střízlivějších, kteří jen netuší, proč by někdo chtěl chvíli před půlnocí pobíhat v šortkách a tričku městem, kdy venku je sotva osm stupňů.
Už na první kontrole na Trenčínském hradě pozoruji, že můj plán jít to na pohodu bere dočasně za své. Běžíme v relativně svižném tempu. Chci se ale alespoň chvíli držet s Dášou, než mi vezme čáru. Těsně za kontrolou krátce kufrujeme, když společně s několika dalšími přehlédneme odbočku, na kterou nás Patrik upozorňoval.
Ve svižném tempu pokračujeme okrajem města a poté se noříme do tmy lesa a do kopců. Soustředím se na kužel světla čelovky, koneckonců na co v té tmě koukat. Postupně se snažím dostat se do svého tempa bez ohledu na to, jestli mi Dáša uteče, a užívám si chladnou noc s jasnou oblohou plnou hvězd.
Třetí kontrola je na rozhledně Dúbravka, kde se musíme na úzkých schodech opatrně vyhýbat těm, co už ji mají za sebou. Nechávám sejít rychlíky, co tu byli dřív; alespoň se nahoře uvolní místo. Na rozhledně není na rozhlížení čas, takže jen rychle odškrtnout kontrolu a zase dolů. Proti mně se hrne vlna nadšenců, která mne úspěšně přetlačuje a ještě mi při tom zvesela svítí čelovkami do očí. Poznamenám, že takhle se nám budou v dole hromadit horníci, ale slova klasika na ně nemají pražádný efekt. Pročež využívám dočasné osamělosti schodů, abych se dostal dolů.
Chvíli na to už přichází první občerstvovačka. Je obklopená bandou hladovců. Jen urvu kousek banánu a pomeranče a vzdávám snahu o doplnění vody. V chladné noci piju stejně mnohem méně, než bych měl a flašky mám skoro plné. Čekám na Dášu, která se k vodě probojovala. Jakmile má doplněno, odrážíme dál vstříc tmě.
Pár metrů za občerstvovačkou potkáváme v protisměru běžkyni, o které tuším, že se s ní počítalo na bednu. Později se dozvídám, že má něco s kolenem, a tak končí; na jedenáctém kilometru je to fakt smůla.
A znovu do kopců. Vše se v té tmě tak nějak slévá; jen svit čelovek, odlesky světla na reflexních částech oblečení, které z běžců dělají podivné psychedelické siluety a sem tam tajemné oči lesa, kterými nás pozoruje bůh ví co. A tak až Trenčianské Teplice vytváří další zapamatovatelný milník trasy. Sbíháme s Dášou mezi lázeňské domy, chvilku hledáme trasu, následně přehlížíme odbočku k občerstvovačce a nebýt jednoho z běžců, který na nás volá, bychom pokračovali někam pryč. Vracíme se pár metrů a já si alespoň na chvilku sedám. Konečně doplňuji vodu a sachariďák, beru teplý toast se sýrem a šunkou a za chvilku už jsme zase na cestě.
Dává se do mne hrozná zima, a tak oblékám bundu, abych ji po pár stech metrech opět sundaval. Za městem začínají první prudké kopce. Stoupáme k sedmé kontrole, která je umístěná v jeskyni. Kontrola je hned na jejím začátku, ale my omylem chvíli pokračujeme nízkou chodbou dál, než si uvědomíme, že takhle jeskyně nebude průchozí a musíme se vrátit. Po dalším kilometru málem mineme další kontrolu, kterou přehlédnu, jak neustále koukám jen do kuželu světla pod svýma nohama. Dáša naštěstí registruje hlášení na hodinkách a vracíme se jen pár metrů k vyhlídce, ze které je pohled dolů zpět do města.
Prudce z kopce dolů, pár set metrů údolím a znovu nahoru, pak po dlouhém zvlněném hřebeni k dalšímu seběhu. V podobném duchu se vlastně odehrává většina trasy.
Na jedenácté kontrole je další občerstvení. Chvíli předtím si s Dášou všímáme prvních náznaků svítání a těšíme se na nový den. S chutí si dávám pivo, které mi po sladkém sachariďáku a gelech srovnává přeslazený žaludek. K jídlu si dávám polévku, která příjemně hřeje. Vzpomínám přitom na MEHT, kdy mi kombinace teplého piva a studené polévky paradoxně pomohla vyprázdnit těžký žaludek. Tady se nic podobného naštěstí neděje, protože obojí má svoji správnou teplotu a žaludek také jakž takž funguje, i když musím jíst po malých dávkách.
Znovu se do mne dává zima a musím si na chvíli obléct bundu, abych se při prvních metrech zahřál. Za chvíli jde bunda zpět do batohu. Dáše to teď do kopce jde pomaleji, přeci jen před dvěma týdny si poctivě vyběhala na Jedlové everesting, a to tedy klobouk dolů. Trochu jí utíkám, ale nic se neděje, potkáme se určitě na obče.
Těsně za vesnicí Štyri lipy před sebou vidím další běžkyni; je to Adéla, kterou znám od vidění z řady dalších závodů. Nijak zvlášť se nesnažím, ale postupně ji doháním. V prudkých stoupáních mi to jde do kopců o něco lépe, v náročných technických sebězích také, ale na rovině mi vždy zase cukne. Na chvíli ji předběhnu kousek před další občerstvovačkou v Mojtíně. Bohužel zhruba sto metrů před ní na mne houkne nějaký domorodec, kolikátý že prý jsem. Nebo se možná ptal, kolik toho mám za sebou, a nebo se možná ptal na úplně něco jiného. Každopádně mne to trochu rozhodilo, takže občerstvovačku přebíhám a zjišťuji to až po pár stech metrech, kdy kouknu na hodinky a další kontrolu mi to ukazuje za téměř dva kilometry. Otáčím se a vztekle klušu zpět. Před sebou vidím, jak na obče míří Adéla ještě s dalším běžcem, takže náskok se nekoná.
Opět dávám nealko pivo a polévku, opět upíjím po doušcích a polévku bych klidně mohl jíst čajovou lžičkou. Hezky se tu o nás starají, sami nám doplňují flašky, neustále se ptají, co potřebujeme, kdo potřebuje, může si tu dobít hodinky, telefon, nebo tracker. Po chvíli doráží i Dáša. Je na ní znát únava, ale to na nás všech. Adéla je mnohem efektivnější a vyráží pryč. Já sedím dál a oddaluji okamžik, kdy se budu muset zvednout a pokračovat. Tuším, že jsme podle počtu kontrol zhruba v polovině, ale vlastně od začátku závodu jsem se nepodíval na hodinky, jak jsem daleko, ani kolik je hodin a hodlám to vydržet až do konce závodu. Je to takový experiment, jestli tím bude boj s hlavou snazší, nebo ne a zatím to funguje. Negativní stránkou je, že jím mnohem méně gelů, než bych měl, protože nemám pojem ani o čase, ani o kilometrech. Zároveň moc netuším, kde zrovna jsem a na dotazy, kolik mi toho ještě zbývá, nemám odpověď :)
Zvedám se a snažím se rozhýbat ztuhlé tělo. Chvíli mi trvá, než ho přiměju přejít z chůze do běhu. Opatrně klušu vesnicí a s radostí vítám, že cesta uhýbá do dalšího prudšího stoupání. V dálce před sebou vidím Adélu. Pomalu ji do kopce dotahuji, ale cítím, že mám v botě šutr, a tak sedám na prosluněné stráni do nízké trávy, vyhřívám se na podzimním slunci a pomalu vyklepávám pro jistotu obě boty. Koukám ze stráně do vesnice, jestli neuvidím Dášu, že bych na ni počkal, ale nikde ji nevidím. Zvedám se a znovu se pomalu rozbíhám.
Blížím se ke čtrnácté kontrole a míjím se s Adélou, která se od ní už vrací. Jen na sebe unaveně kývneme. Ke kontrole je to neznatelnou stezkou mezi skalkami, kde se moc nedá běžet. Když se vracím od kontroly já, potkávám pro změnu Dášu s dalším běžcem. Říkám si, že mne budou za chvíli nejspíš mít.
Trasa dál traverzuje prudký svah, kde nohy neustále ujíždějí dolů a těžko hledají nějakou oporu. Doháním Adélu, která tu netrefila tu správnou kozí stezku, zbytečně vystoupala svahem o kus výš a teď se snaží napojit na správnou trasu. Předbíhám ji. Po chvíli se trasa prudce stáčí do svahu a je to další krpál. Místy se proplétám skalami. Je tu krásně, ale hrozně funím a utíká to pomalu. Kontrola je na místě s nádherným výhledem na protější svahy.
Kilometry až do další občerstvovačky vedou po hřebeni nahoru a pak dlouhým seběhem. Je to většinou těžký terén úzkým trailem se skalkami, kořeny a kameny. V Podskalie na obče, jak už možná tušíte, volím nealko pivo a polévku, na nic jiného můj žaludek náladu nemá. Upozorňují nás, že tenhle úsek až do další občerstvovačky bude ten nejtěžší a že si na těch necelých dvacet kiláků máme vyhradit nejméně čtyři a půl hodiny. Moc se mi to nezdá, dokud se těsně za vesnici nedostanu k další kontrole. Cesta k ní vede prudkou stezkou mezi skalami až do místa, kde zdánlivě mizí ve skále. Zvednu hlavu a tam se na mne dívá fixní lano, v prostředku hezky roztřepené do jednotlivých provázků. No nic, hůlky do toulce a hurá vzhůru. Vysápu se průrvou po laně a pokračuji travnatým svahem až k vrcholu, kde čeká další skalka, kterou je potřeba pro změnu přelézt až k místu kontroly. Nebylo by to nic hrozného, kdyby člověk neměl v nohách skoro osmdesát kiláků a nebyl patnáct hodin na nohou. Vracím se stejnou cestou zpátky a potkávám proti sobě rodinku od dětí až po dědečka. Slovenský turisti jsou evidentně drsný. Rád bych se podíval, jak ty děcka budou tahat nahoru, ale nechci se zdržovat.
A znovu je to svahem do kopce, padákem dolů a stále dokola. Ano, já vím, je to trochu nuda. Příjemnou změnou je osmnáctá kontrola v parádním jeskynním komplexu. Užíval bych si to, kdybych už nebyl celý rozlámaný. Takhle funím a hekám, když se musím krčit pod nízkým stropem. V jednu chvíli proti sobě potkávám tatínka s malou holčičkou, která statečně drží baterku a jde vstříc tmě. Asi je trochu překvapím, protože opravdového bubáka tu nejspíš nečekala ani ona, ani tatínek.
Jsou asi tři odpoledne, podzimní slunce barví bukový les do zlata, nikdo přede mnou, nikdo za mnou a já si pomalu klušu lesem a užívám si ten nádherný den. Trasa zanedlouho vystupuje na okraj lesa a na rozcestí si všimnu cedule se zlatým cepínem. Chvíli váhám, jestli se mi chce sápat na nějakou skálu, ale vlastně proč ne. Není to nic náročného, pár kroků lehkým lezením a cepín je můj. Za chviličku jsem zpět na trase.
Běžím po louce a proti sobě vidím běžce. Nemá číslo, nemá vestu, nesmrdí; nejspíš si sem šel jen zaběhat pro radost. Přemýšlím, jestli mi to dělá radost, a jo, jsem rád, že můžu klusat krajinou, kde jsem ještě nebyl, bez bolesti, bez ambicí, bez potřeby sledovat, jak je to ještě daleko, kdy už tam budu a kolikátý jsem.
Na dvacáté kontrole v Praznově je poslední občerstvovačka. A ano, je tu polévka a pivo. Pár běžců zde nabírá síly. Chvíli po mně doráží Adéla. Stejně jako předtím jím polévku po malých soustech a upíjím nealko pivo mohutnými doušky. Stejně jako předtím se mi nechce zvedat. Doráží Dáša. Adéla vyráží na trasu a já si vyčítám, že dnes nemám vůli být efektivnější. Pak si vzpomenu, že jsem tu hlavně proto, abych si to užil. Chvíli váhám, jestli čekat na Dášu, ale teprve si sedla k polévce. Rozloučím se, poděkuji osazenstvu a pomalu nutím bolavé tělo k nějakému pohybu.
Cesta se hned za vesnicí stáčí do dalšího kopce. Je tu jiný, hodně suchý, kamenitý terén a krajina je ze začátku otevřená. Asi sto metrů před sebou zahlédnu Adélu, která si spletla odbočku a kousek se vrací. Nesnažím se ji dohnat, držím se svého tempa. Je mi zima, a tak zastavuji a oblékám si opět bundu. Po chvíli pomalu doháním Adélu, ale potřebuji si odskočit a zase ji ztrácím. Svlékám bundu a pro změnu připravuji čelovku, protože je po šesté večer a padá tma.
Přibližně po kilometru už poněkolikáté doháním Adélu. Vidím, jak se nešťastně škrábe do dalšího kopce. Tentokrát je to ale opravdu pekelný krpál, kde pár stovek metrů trvá přes půl hodiny. Pod vrcholem, chvíli před kontrolou, jsou dokonce natažená fixní lana. Přiznám se, že mne to moc nebaví. Sbírat výškové metry za takovou cenu mi moc nedává smysl, ale zase je to změna oproti jiným závodům. Škrábu se tmou s pocitem, že každou chvíli hodím záda zpátky do svahu. Od vrcholu vede krátký hřeben a pak je tu prudký seběh serpentinami do údolí. Naskakuje mi vzpomínka na nedávné UTMR, kde jsem se v podobném seběhu pěkně vysekal, a tak si hlídám každý krok.
V údolí probíhám okrajem Povážské Teplé a ihned přichází další kopec a na jeho vrcholu poslední kontrola. V nohách rovných sto kilometrů, do cíle posledních osm. Mezi mnou a cílem je poslední nevelký kopec. Předbíhají mne dva běžci. V klidu si užívám poslední kilometry. Sbíhám po louce do Radšové, kde se trasa přiblíží železniční trati, po které jsme s Dášou přejížděli do Trenčína na start. Ty poslední kilometry po rovině mi po všech těch předešlých kopcích přijdou jako za odměnu.
Běžím podél trati a z toho všeho nadšení přehlédnu odbočku, která odklání trasu na silnici. Zjišťuji to až po několika stech metrech. Chvilku váhám, zda se vrátit, ale protože po poli podél trati to stále jde, byť si tím trasu o něco prodloužím, rozhodnu se to doběhnout touto vlastní variantou. Na nádraží v Predmieru podbíhám trať a napojuji se na posledních asi dvě stě metrů na správnou trasu. V cíli u místní školy mne z dětského hřiště hlasitě hecuje kápo místní pubertální partičky, ať prý přidám.
Otevírám dveře školní haly a unaveně zhasínám čelovku. Vypínám hodinky a s překvapením zjišťuji, že je teprve něco po desáté večer. To znamená, že se mi nakonec povedlo zaběhnout trasu pod 24 hodin a končím na celkovém 18. místě. Je to fajn překvapení, protože jsem se opravdu za celou dobu nepodíval na hodinky, jak jsem daleko a jak dlouho už běžím.
Komentáře
Okomentovat