Garda Trentino Trail Extra 100 - aneb až naprší a uschne

Usínáš za chůze a vidíš jednorožce

možná plameňáky na břehu jezera

Budíš se u domu na rohožce

Zbývá ti už jen důvěra

v pevnou vůli dojít v cíl

Píše mi Kačka, jestli s ní nechci jet na Gardu, že Vojta přenechává startovné. Píše mi Hanka, jestli nepojedu na Gardu, že Vojta přenechává startovné. Píšu Vojtovi, že to tedy beru, byť jsem s tím vůbec nepočítal a tomu odpovídá i stav mé přípravy. Naštěstí mám za sebou čerstvě své druhé PVLH a pár delších akcí, takže vytrvalostně by to šlo.
Pátek ráno vylézám v kempu z auta a překvapeně pozoruji okolní kopce, které jsou po včerejším vytrvalém dešti vidět vůbec poprvé. Mezi mraky začínají vykukovat i vrcholky okolních hor. Je to oproti včerejšku příjemná změna, na druhou se částečně ukazuje, co nás vlastně čeká za krpály. To, že navzdory předpovědi nechčije a mně se po několika dnech udělalo lépe, mi přijde jako zázrak. Během čtvrtka přicházely postupně zprávy od organizátorů, že 150 km varianta se kvůli čerstvému sněhu ruší a její účastníci se přesouvají na naši 100k trasu a start se přesouvá z hradu do centra Arca. To vše mne utvrzovalo v tom, že nejspíš ani nevyběhnu a prostě si jen užiju víkend v Arcu.

Ego samozřejmě nedá, a tak v pátek ve čtyři odpoledne vyzvedáváme s Kačkou startovní balíčky, kde kromě čísla je i prima triko a dropbag v podobě parádního 60-ti litrového duffelu. Začínám se těšit.
V půl osmé večer se scházíme k předstartovnímu briefingu a převzetí GPS trackerů. Z briefingu díky okolnímu rachotu neslyším prakticky nic. S ohledem na to, že převážná většina trasy není nijak značená, na částech není žádný mobilní signál a k dispozici budeme mít pouze dvě občerstvovačky, to není nejlepší začátek, ale holt děj se vůle boží.

Startovní atmosféra je elektrizující a přesně úderem deváté se dáváme do pohybu.
Snažím se nenechat se strhnout k rychlému tempu, ale i tak většinu prvních krátkých stoupání běžím. Těsně za Arcem konečně uhýbáme do kopců a nedlouho poté přichází malé překvapení v podobě ocelových lan, kramlí a kluzkého vápence. Technicky to nijak těžké není, ale za tmy to není úplně nejpříjemnější. Na několika místech je dokonce uzoučká stezka vylepšena nějakým trámem ukotveným do země, po kterém se zřejmě má jít, ale je tak kluzký, že to vůbec nedává smysl, a tak se snažíme nohy nacpat alespoň těsně vedle něj do mezery ve svahu. Chvíli pokračujeme po hřebeni směrem na Monte Colt, ale kousek před vrcholem uhýbáme prudkým seběhem zpět do údolí až k řece Sarca a přes ni do Cenigy. Motáme se mezi sady a vinicemi dobré dva kilometry, než přijde další stoupání. Za tmy není čím se kochat, dokud se nedostaneme do historické vesničky Braila, kterou se prosmýkneme a pokračujeme dalším táhlým stoupáním.

Moc si toho z noci nevybavuji, jen vnímám, že byť je trasa neustále nahoru a dolů, přeci jen postupně nabíráme nadmořskou výšku, až se dostaneme těsně nad jeden tisíc metrů nad mořem. V tu chvíli se trasa láme a během dalších osmi kilometrů spadneme o osm set metrů dolů do Naga. Kačka, která se celou dobu drží vzorně se mnou, jak slíbila, to z kopce trochu rozbíhá a já nerozum se bohužel pouštím za ní. Povrch je mix šutrů, kořenů, listí a hlíny. Takhle dlouhý seběh ale potřebuje patřičnou přípravu, která mi do toho závodu trochu chybí a když se na jednatřicátém kilometru dostáváme na první ze dvou jediných oficiálních občerstvovaček, mám místo stehen kvalitní sekanou, což se mi později samozřejmě vymstí. A mám hlad. Absence občerstvovaček a živení se pouze gely a přesnídávkami mému apetitu úplně nestačí.
V dropbagu jsem si vše pečlivě rozdělil, abych jasně věděl, do čeho se převléknout a kolik gelů a přesnídávek doplnit, takže když vrážíme dovnitř občerstvovačky, oplývám sebejistotou. Samozřejmě je ale vše jinak, takže se nekonečně dlouho přehrabávám věcmi, než zvolím, jak se dál obléknout, které věci odložit do dropbagu, co si naopak vzít sebou a do toho se snažím ještě zrychleně převléknout a najíst. Ve finále mi trvá vše neskutečně dlouho a štve mě to. Aby toho nebylo málo, ozývají se potíže způsobené možná předstartovní nervozitou, možná množstvím snědených gelů, a já těsně před vyběhnutím musím vyběhnout na záchod, což je další dlouhé zdržení. Většina lidí, kteří na obče byli, nebo dorazili po nás, už jsou dávno pryč.
Když se konečně s Kačkou vypakujeme ven, musíme se nechat nasměrovat, kudy dál. V Nagu je to trochu bludiště a já se zrovna absolutně nejsem schopný zorientovat v mapě v hodinkách. Naštěstí spolu s námi vybíhá ještě nějaký Ital, který jde po trase celkem neomylně, a tak využíváme dočasně jeho navigačních schopností. Sbíháme na neuvěřitelnou nadmořskou výšku 66 metrů a přes Torbole a Riva del Garda ukrutně dlouho obíháme snad půl jezera Garda.
Konečně po zhruba šesti kilometrech uhýbáme opět do kopců. To konečně jsem si měl v tu chvíli odpustit. Stoupání má kolem šestnácti kilometrů, kdy nastoupáme asi 1400 výškových metrů. Moc nám to nahoru nejde, skoro nemluvíme (což u mne není nic neobvyklého) a já se často držím nějakých sto metrů před Kačkou. Zhruba po kilometru dvou nás navíc dožene trojice taliánů, kteří nás chůzí, kdy ještě o něčem živě diskutují, smáznou a během chvíle prostě zmizí v dáli jako dým. Párkrát se snažím popoběhnout, abych se jim zpátky přiblížil, ale jakmile přejdu do chůze, ihned se zase vzdalují. Vzdávám to a čekám chvilku na Kačku, abych se jí zeptal, zda se mi ta trojice jen nezdála; bohužel prý ne. Následně v jednom místě přehlédnu nenápadnou odbočku do svahu, což vede k tomu, že si zbytečně zacházíme možná kilometr. Je fakt náročné v noci hlídat neznačenou trasu, obzvlášť když GPS si v četných tunelech a těsné blízkosti skály dělá celkem co chce. Celou tu nekonečnost naštěstí zpestřují výhledy na Gardu a svítící městečka na jejím břehu.

Přichází úsvit. Na Monte Guil (1322 m) to nepříjemně fouká a do toho lehce mrholí. Je mi tu pěkná kosa. Přidávám do kroku a urychleně sbíhám po prudkém svahu na Passo Guil, kde čekám dlouhé minuty na Kačku. Už už se jí chci vydat naproti, když se objevuje na kraji lesa a na první pohled je vidět, že jí není do zpěvu. Má krizi a hlava jí trochu vzdoruje. Probereme to a dál se držíme spolu. Konečně vychází Slunce a vše dostává pozitivnější nádech. Stoupání není tak náročné, místy se dá i popoběhnout.
Přecházíme sedla Bocca den Fortini (1243 m), Passo Bestana (1286 m) a pak dokonce následuje krátký seběh do malebného sedla Passo Nota s horskou chatou Aplini Passo Nota. Tráva na pastvinách je tu zelenější, než u sousedů, na obloze se objevují náznaky modrých barev a s ohledem na brzkou ranní hodinu není nikde ani živáčka. U chaty je památník 1. sv. války v podobě minometu, děla a patníků stylizovaných do dělových granátů.

Ze samého kochání na chviličku ztrácíme správnou trasu, ale rychle se na ni vracíme a brzy nastupujeme do závěrečného stoupání na Passo Pra della Rosa (1424 m). Dostáváme se těsně na hranici sněhu, kdy se kolem nás podél cesty objevují náznaky čehosi bílého, ale na sněhuláka to ještě rozhodně není. Pro nás je v tu chvíli důležitější, že nejdelší stoupání celého závodu máme za sebou, rozednilo se, nálada šla nahoru a až seběhneme těch brutálních 800 výškových metrů na přibližně pěti kilometrech, budeme zase v civilizaci.

První kilometry seběhu jsou hodně prudké a sekaná, která mi nahradila stehna, se ozývá s každým sestoupeným metrem. Kačka si tu z kopce cupitá jak postřelený kamzík a já dost bojuji s tím se za ní udržet. Znovu a znovu se proklínám, že jsem podcenil trénování seběhů a byť jsem se vcelku poctivě věnoval silovému tréninku, na tyhle krpály je to prostě málo.

Obíháme po silnici jezero Ledro a na jeho konci na nás u kempu čeká Kačky Ondra s morální podporou. Do druhé občerstvovačky to sice máme už jen necelých deset kilometrů, ale touha po něčem jiném, než jsou sladké gely, je silnější. Dáváme si společně pauzu u místního Coopu, kde kupujeme pivo, banány a slané tyče. Stojíme před obchodem, cpeme se a mezitím nás postupně dobíhá a předbíhá několik závodníků. Kašleme na čas i pořadí a užíváme si chvilku odpočinku. Na chvíli tak zaháním hlad, se kterým se peru většinu závodu. Po zhruba čtvrthodince se vydáváme dál. Některé z běžců, co nás předběhli, zahlédneme na konci dlouhé cyklostezky a samozřejmě dostáváme skvělý nápad, že je trhneme. Daří se to těsně na konci městečka Bezzecco, na hraně dalšího prudkého stoupání k sedlu Bochet de Zori. Tady se zanořujeme znovu do lesa, což znamená terén šutry, kořeny, listí a občas i bláto. Tento úsek trasy bohužel neposkytuje mnoho výhledů a je to jen o tom, zatnout zuby a šlapat. Kopce nám naštěstí stále jdou, takže když jsme nahoře, onu skupinku máme daleko za sebou. V samotném sedle doháníme dalšího z běžců s božím italským jménem Fabio Ferrari, se kterým se budeme potkávat a spoluběžet další dlouhé kilometry. Fabio je ještě o pár let starší než já, ale jako pravá italská koza dokazuje, že věk je občas jen číslo a v sebězích mi dává slušně na prdel. Nad městečkem Lenzumo míjíme krásný vodopád Grotte de Pigole, ale protože se nám podařilo lehce trhnout Fabia v seběhu, tak se nezdržujeme a mažeme dál.

Na občerstvovačku v Chinaec dobíháme pěkně splavení, protože v údolí už začíná být příjemně teplo. Je tu jen pár lidí. Dáváme si hustou polévku, převlékáme se do lehčího suchého oblečení, dělíme se o pivo, necháváme si utéct Fabia, který sice dorazil pár minut po nás, ale na obče je rychlejší než my. Jsme tu dobrou půlhodinu, ale neřešíme to. V tuhle chvíli víme, že máme před sebou už ani ne 30 kilometrů, pár nepříjemných stoupání a ještě nepříjemnějších seběhů, ale že to dáme. Mám neklidné nohy, a tak vycházím ven před chatu a čekám na Kačku na sluníčku. Zjišťuji, že zase takové vedro není a za chvíli slušně klepu kosu; vyčerpání po 75 kilometrech už je prostě znát. Velmi pomalu se rozbíháme údolím Sorda a před námi je asi nejprudší stoupání a zároveň nejvyšší bod celé trasy. V dálce před námi zahlédnu Fabia a trochu mi to dodává sílu, i když tady mám asi největší krizi a vleču se za Kačkou jako mrtvola.

Všichni tři společně nakonec dorážíme k chatě Bocca di Trat „Nino Pernici“ (1600 m). Jen se tu otáčíme a uhýbáme do prudkého seběhu blátivým kluzkým svahem, kde brzdíme o každý strom. Extrémně mne bolí stehna, rozbitá ze všech předchozích seběhů, a tak sotva držím s Kačkou a Fabiem tempo. No spíš nedržím. Po dvou kilometrech se dostáváme z lesa na louku s několika staveními a začíná další zajímavé etapa závodu, kdy se naše trasa z větší části potkává s kratšími variantami. Nepříjemné na tom je, že musíme neustále někomu uhýbat, protože na ostatních trasách startovalo v součtu přes 1200 lidí, je to nekonečný vláček běžců a my jsme bohužel zřejmě chytili přední hordy závodníků.
Ve Ville Del Monte nás organizátoři dost zbytečně nutí zastavit na občerstvovací stanici určené pro kratší trasy, takže ji prostě projdeme, aniž bychom ji někak využili a obloukem se vracíme zpátky na trasu. O kousek dál u jezera Tenno na nás pro změnu halekají běžci z kratších tras, že jdeme špatně, protože jejich varianty vedou těsně podél jezera, zatímco ta naše jde o kousek vedle. Nenecháváme se ovšem zviklat a jdeme si svou. O to víc musíme dávat pozor, abychom se neodchýlili z našeho kurzu, který, na rozdíl od kratších variant, není značený. Často je matoucí, kudy máme pokračovat a několikrát se se stejnými běžci kratších tras rozcházíme a znovu potkáváme, jak se naše trasy prolínají.
Máme před sebou poslední kilometry a mně se zázračně vrací do nohou, takže se s Kačkou v závěrečném dlouhém seběhu předháníme po kamenité cestě vedoucí k Arcu. Na posledních dvou kilometrech před sebou máme skupinku běžců z kratší trasy a dostáváme skvělý nápad, že je prostě trhneme. Nasazujeme tempo nijak neodpovídající tomu, co máme za sebou a běžíme i do kopce. V seběhu ulicemi Arca skáčeme po schodech, předbíháme jednoho běžce po druhém a ve finálovém sprintu do cílové rovinky se před námi udrží jen jediný běžec z celé skupiny. Jestli si vše vybavuji správně, tak v cílové vřavě nás ani nestíhají vyhlásit, což ale nijak neubírá na euforii, že to máme úspěšně za sebou, přičemž se nám dokonce podařilo splnit Kačkou stanovený limit dát celý závod pod dvacet hodin. Výsledný čas 19:18:20 je více než uspokojující, byť jsme rovných sedm hodin za vítězem. Jak to je někdo schopný v tom terénu dát za něco přes dvanáct hodin, to prostě nechápu. Celkově jsme na 47. a 48. místě a Kačka je dokonce pátá v ženské kategorii.

Když to shrnu, závod úplně nenaplnil má očekávání. Několik nepříjemně dlouhých rovinatých úseků po asfaltu a dlažbě, relativně málo výhledů díky nižší nadmořské výšce a silnému zalesnění, o dost menší než deklarované celkové převýšení a prakticky nulové značení a s tím spojená náročná navigace, s čímž jsem ale počítal. Na druhou stranu to byla poctivá stovka v místech, která jsem neznal, nic mne až na rozbitá stehna nebolelo, sil bylo nakonec dostatek a přes počáteční nejistotu se mi podařilo dokončit i v celkem slušném čase. Vlastně jsem spokojený a musím být vděčný za každou podobnou příležitost, kterou takhle zvládnu absolvovat.

Poučení do příště je lépe se připravit na seběhy, pořádně si nastudovat trasu, lépe připravit dropbagy, víc jíst a pít a nenechávat parťáka v těžkých chvílích na holičkách.