UTMR Ultra 170, aneb návrat do země zaslíbené

Ve stínu velikánů
tvá maličkost se ztrácí.
Dech krátí se k ránu
a vzpomínky se vrací.

V roce 2023 jsem s Mildou vyrazil na zatím nejhezčí z mých závodů – Ultra Tour Monte Rosa Stage Race. Zážitek to byl tak silný, že jsem okamžitě věděl, že se sem chci vrátit.

Neměl jsem jasno, kdy; v mém bucket listu je toho spousta. Letos to rozhodně nevypadalo, že bych si dělal ambice na jakoukoli stomílovku, natož takto těžkou. Nicméně po celkem úspěšné účasti na Garda Trentino Trail 100 jsem neuváženě Kačce potvrdil, že v létě někam vyrazíme. Z několika variant nakonec zvítězilo UTMR (neplést s UTMB, které je o pár údolí vedle), a to rovnou ve své nejryzejší podobě, tedy Ultra 170, což skromně značí 170 kilometrů délky a přibližně 11 000 metrů převýšení.

Neměl jsem vůbec naběhané objemy, neměl jsem vůbec naběhané dlouhé prudké seběhy, neměl jsem vůbec hlavu nastavenou na běhání. Chytala mne panika, do čeho jsem se to uvrtal. Kačka však zůstávala pozitivní, a tak jsem musel zařadit dlouhé běhy z práce a o víkendech hoblovat Ještěd. Skutečně až poslední trénink na Ještědu jsem měl pocit, že bych na tom závodě nemusel umřít. Stále však ve mně byla malá dušička.

Věděl jsem, že Miloš by se rád na UTMR vrátil také, takže jsem ho požádal, zda by nám neudělal do Švýcarska šoféra a při té příležitosti si jen tak nezaběhl „krátkou“ šedesátikilometrovou variantu. Byl tak laskavý, že souhlasil a dokonce se zdálo, že je i rád.

Nesnáším balení. Pokaždé to odkládám do poslední chvíle. Občas se mi to pak vymstí, jako když jsem si na MKMK zapomněl zabalit softflašky a zachraňoval to až cestou nákupem nových. Tentokrát jsem měl, vzhledem k množství povinné výbavy, věci rozházené po celé místnosti a alespoň částečně se je snažil roztřídit do tří dropbagů, které jsme mohli na trase využít. Neustále jsem přeorganizovával trika s dlouhým a krátkým rukávem, počty gelů a další výživu a konečnou podobu toto martýrium dostalo až večer před závodem.

Díky Milošově ochotě jsme měli cestu autem ve vysoké pohodě a po cca 12 hodinách jsme chvíli po půlnoci dorazili do objednaného ubytování přímo v Grächenu. Místo bylo zcela luxusně sotva deset minut chůze od startu závodu.

Odpoledne na registračce jsme s Kačkou absolvovali pro mne již známou detailní rozborku a sborku povinné výbavy, při níž každému opravdu zkontrolovali všechny její součásti. Pro zajímavost jsme například museli mít povinně ne jednu čelovku s náhradní baterií, ale pro jistotu dvě čelovky a pro každou mít i náhradní baterii. Kačce dokonce vyčetli, že nemá správný typ obinadla.

Večer zalézám do postele už kolem půl deváté, abych se pokusil naspat alespoň nějaké hodiny do plánovaného budíku ve 2:30. Probouzím se s prvním cinknutím, jsem hned úplně bdělý a samozřejmě nervózní, jak to všechno dopadne.

Krátce před startem odevzdáváme své dropbagy. Ve startovním koridoru už je plno, takže se stavíme až téměř na konec. Jako obvykle moc nemluvím a soustředím se spíš do sebe. Předstartovní proslov není moc slyšet, ale nemám pocit, že bychom přišli o něco důležitého; tuším, co mne čeká a většinu trasy mám dosud vrytou do paměti.

S úderem čtvrté se dav 260 lidí dává do pohybu. První kilometr probíháme Grächenem. V ulicích stojí vzhledem k tak brzké hodině překvapivě dost lidí a fandí. Uhýbýme prudce do lesa a od té chvíle už prakticky jen stoupáme.

Kačka je kousek přede mnou, ale nenechávám se vyhecovat. Nikam nespěchám a občas si kontroluji na hodinkách tempo. Doma jsem si naplánoval, že bych chtěl být v cíli za 46 hodin, abych se dostal pod limit UTMB.

Uvědomuji si, jak jsme na lesní stezce namačkaní jeden na druhého a téměř není možné se posouvat dopředu. Neumím si představit být o týden dřív na UTMB a startovat v desetinásobně větším davu lidí než zde. Vím, že po pár kilometrech se ta naše masa lidí rozmělní a většinu závodu už mohu být jen já a hory. To se na masových závodech série UTMB podle mne nepodaří. Pro mne je to jeden z hlavních důvodů, proč mám menší závody mnohem radši.

V místech, kde se výjimečně terén narovnává a otevírají se výhledy, pozoruji, jak protější hory zapaluje vycházející slunce. Pohledy na Weisshorn, Bishorn a další okolní velikány jsou dechberoucí. 

Moc nefotím; ta atmosféra se stejně nedá zachytit. Prostě jen vnímám tu nádheru a nemyslím na svět kolem.

Na první checkpoint u Europahütte přicházím na konci dlouhého hroznu lidí. Pozdě si uvědomuji, že jsem to podcenil, protože občerstvení je tu hodně stísněné a než se na mne dostane řada, čekám dlouhé minuty ve frontě. Kačka na mne poctivě čeká, až je mi to líto, že ji takhle brzdím. Dopouštím vodu, beru suchý chléb a kousek sýra a rychle se prodírám lidmi zase pryč.

Běžíme dál spolu a já se snažím skloubit snahu uviset za Kačkou v sebězích se šetřením nohou, což nejde úplně dohromady. Trasa se navíc odklání od té, kterou jsme měli před třemi lety, a prudce začínáme padat do údolí. Terén je hodně těžký a navíc mi zezadu začínají šlapat na paty další běžci, jak se snažím šetřit. Rozhodí mne to v soustředění, přehlédnu šutr a letím bokem do srázu vedle cesty; naštěstí kromě pár šrámů nic vážného. Jsem ale trochu otřesený z toho, jak to mohlo dopadnout, a už se mi nedaří chytit tempo. Kačka se mi pomalu vzdaluje a já hledám své komfortní tempo. V údolí se napojujeme na širokou nezáživnou šotolinu a několik dlouhých kilometrů po ní běžíme až do Zermattu. Ve srovnání s původní trasou je to veliká nuda a k tomu už začíná být slušné teplo. Překvapuje mne, že i když se cíleně brzdím a běžím opravdu pomalu, neustále nabírám náskok oproti plánu. Vím, že těžké pasáže teprve přijdou a že určitě zpomalím ještě víc, ale uklidňuje mne, že je můj cíl reálný.

Na checkpoint v Zermattu přibíhám dobrých deset minut po Kačce. Beru si dropbag a nejprve sahám po nealko pivu, kterým zaháním žízeň a splachuji sladkou pachuť gelů a sachariďáku. Několik lidí zvědavě kouká, kde jsem k tomu přišel, a někdo se Kačky i ptá, co to máme. Převlékám triko, doplňuji výživu i vodu a ze samotné občerstvovačky si beru pouze kousek pomeranče a banán; nic jiného mne nezaujalo a žaludek začíná stávkovat. S Kačkou se domlouváme, že na mne nebude čekat a od té chvíle si jdeme každý svůj závod.

Opouštím Zermatt a jsem rád. Je to typické turistické letovisko narvané lidmi, které nemá nic společného s klidnými horskými vesničkami rozsypanými na svazích okolních hor.

Krátce za městem se otevírá pohled na majestátní Matterhorn. Znovu a znovu si říkám, jak je možné, že tenhle závod není tak populární jako UTMB a zároveň jsem opravdu rád, že mám šanci si to užít.

V dlouhém stoupání k ledovci pod Matterhornem se ke mně na chvíli připojuje mladý kluk Nicolas a příjemně klábosíme. Má ale větší ambice než já, a tak se nijak nesnažím se ho udržet. Později se míjíme ještě na pár checkpointech.

Na kontrole Trockener Steg jen doplním vodu a do druhé lahve jonťák a pokračuji. Na začátku ledovce nazouvám nesmeky a pomalu pokračuji k nejvyššímu bodu celé trasy na kontrolu Theodul v cca 3300 metrech nad mořem. Tady se míjím s Kačkou, která už zvesela sbíhá k italské straně. Dost se vleču, cítím se vyšťavený a opět si nejsem schopný vybrat nic k jídlu. Myslím, že nakonec volím trochu polévky a doušek koly. I tak s tím můj žaludek bojuje. Uklidňuje mne, že bych měl být schopen dostávat do sebe dostatečné množství kalorií díky gelům a sachariďáku, přičemž obojí do mě celkem jde.

Seběh z Theodul vede k nevzhlednému místu, kde se těží štěrk, a hezký pohled je zde jen na italskou stranu Matterhornu, respektive zde již italsky Cervino. V seběhu mne předbíhá kdekdo, ale neřeším to, protože Pace Pro mne uklidňuje, že mám stále přes dvě hodiny náskok oproti plánu. Mám přece jen pochybnosti, jestli Garmin někde neudělal chybu ve výpočtech.

Dolů do Gressoney je to ještě ukrutně daleko a hodně z kopce. Těsně před Rifugio Ferraro potkávám milý pár pravděpodobně z Japonska, který je podle startovních čísel součástí etapového Stage Race. Každému, kdo kolem nich probíhá, hodně fandí a nikam se neženou. Je mi jasné, že tímto tempem nemají šanci stihnout svůj limit, ale jim to evidentně vůbec nevadí a jen si to užívají.

Na Rifugio Ferraro myslím opět zkouším kousek chleba a sýr, ale vůbec to do mne neleze. Dávám si dvakrát za sebou půl kelímku koly a i s tím bojuji. Je hrozné vedro. Sedím a nechce se mi zvedat. Vím, že mám spoustu času, a tak se snažím zklidnit žaludek. Po dobré čtvrthodině zevlování se zvedám, poděkuji a pomalu odcházím. Do mírného klusu se musím nutit. Do Gressoney je to stále ještě dalších 12 kilometrů.

Dobíhám skoro za tmy, je kolem půl deváté večer, na trase jsem přes šestnáct hodin. Checkpoint je jinde, než byl před třemi lety, naštěstí ve velkém sále, kde je teplo a zázemí. Beru dropbag a opět ihned otevírám nealko pivo. Piju po malých doušcích a mezitím se pomalu celý převlékám do suchého, čistím a vazelínou přemazávám prsty na nohou, doplňuji vodu a gely, míchám si sachariďák, vracím do dropbagu nesmeky, které už nebudu potřebovat, dělám spoustu dalších úkonů a do toho cítím, jak jsem utahaný a nefunguje mi moc žaludek. Koukám na hodinky a padá na mne depka; mám za sebou teprve 77 kilometrů a 4700 výškových metrů. Zbývá mi tedy přes 90 kilometrů a 5700 výškových metrů do cíle. A přede mnou jsou dva naprosto brutální kopce, noc a pouze dvě občerstvovačky na téměř padesáti kilometrech do další kontroly s dropbagem. Mám chuť to zabalit. Vůbec netuším, jak to mohu fyzicky zvládnout. Sedím, dopíjím nealko pivo, koukám na lidi kolem a nevím, co dál. Zachraňuje mne, že to tu nějaká holčina vzdává a člověk ze supportu jí oznamuje, že autobus pojede až ráno. Její nešťastný výraz rozhoduje, a tak se zvedám k odchodu a říkám si, že zabalit to mohu později.

Venku je úplná tma a ze začátku je mi chladno. Pamatuji si ale, že téměř ihned nastupujeme do ostrého kopce a na necelých deseti kilometrech nastoupáme asi třináct set metrů. Vím, že se rychle zahřeju. Mám z toho respekt. Nikam se neženu a jdu tempem, jakým mi vyšťavené nohy dovolí. Před sebou v dálce vidím čelovky, které se mi ale pomalu vzdalují. Za sebou vidím pár čelovek, které se pomalu blíží. Neřeším to. Někde ve dvou třetinách kopce se trasa na chvíli položí a obíhám nějakou přehradu. Na jejím konci se trasa stáčí. Já v tu chvíli zrovna kontroluji tempo nebo co, a jak vidím periferně, že se praporky stáčí směrem k vodě, automaticky uhnu z cesty v jejich směru a v tu chvíli jsem po kotníky v ledové vodě. V panice začnu místo couvání šlapat vodu s nadějí, že najdu suché místo a do toho nadávám jako špaček. Udělám dobrých deset kroků, než se dostanu na suchou půdu. Nohy mám úplně durch, náhradní ponožky žádné a před sebou přes čtyřicet kilometrů převážně v noci, než dojdu k dropbagu. No nic, tady nic nevymyslím, takže vzhůru.

Na Passo Salati ve výšce 2923 metrů se cítím hůř než zvadlý salát. Pospává tu několik lidí a dokonce vypadají (alespoň myslím) hůř než já. Trochu mi to zvedne náladu. Dávám si čočkovou polévku a pomalu ji soukám do protestujícího žaludku. Sním sotva půl misky. Poprosím ještě o půl kelímku koly. Vypiju ji, zvednu se k odchodu a v tu chvíli cítím neklamný plechový pocit v ústech. Je zle. Rychle kalkuluji, jestli vyběhnout ven, ale po tmě bych se tam špatně orientoval, a tak se jen zeptám, kde mají toalety. Bohužel jsou v patře pod námi. Beru schody po dvou a modlím se, abych to stihnul. Pánské záchody jsou naštěstí hned první dveře. Polévka a spousta vody, kterou jsem přes den vypil, letí ven a pak ještě jednou. Vlastně mne to uklidňuje, protože tuším, že teď už mi bude lépe. Opláchnu se, posbírám si věci a vyrážím do tmy do dalšího nekonečného klesání. Venku je příjemně, jsem konečně za polovinou trasy, jsem úplně vyšťavený, ale hodinky stále tvrdí, že jsem skoro dvě hodiny před plánem a ty dva brutální kopce přede mnou mne nechávají klidným.

Pomalu cupitám, spíš se ploužím, kvůli unaveným nohám a palci, který jsem si ukopl hned zkraje závodu a do kterého co chvíli znovu kopnu, což bolí víc a víc.

V nepříjemném úseku, kde se trasa zvedá ze široké cesty do úzkého trailu zaříznutého do prudkého svahu, potkávám chlapíka, jehož jméno si bohužel nepamatuji, ale držíme si společně tempo. Zezadu nás dohání Ital, kterému na úzkém trailu uhýbám. Nepoděkuje a hrne se před chlapíka, aniž by žblebtnul. Přitom do něj Ital vrazí, že se chlapík svalí do svahu. Ital to ignoruje, jde si dál a zvesela si natáčí na GoPro, jak mu to běží. Na zavolání, že by bylo fajn, kdyby se ozval, když chce předbíhat, se Ital nechápavě otočí a jen zmateně zahučí: “Sorry!” No potěš.

Později toho samého Itala potkávám ještě na dvou občerstvovačkách a pokaždé mne jeho chování udivuje a dráždí. Po závodě se dokonce s Kačkou shodujeme, že byl fakt divnej.

Po zdlouhavém klesání jsme v městečku Alagna Valsesia a odtud je dlouhý úsek po silnici. V noci je tak monotónní, že velkou část proklimbám za chůze. Občas se přitom zamotám, ale hůlky, klapající stále ve stejném taktu, mi pomohou se srovnat, abych neupadl. Někde těsně za mnou se motá i chlapík, se kterým držíme spolu už od Passo Salati.

Konečně uhýbáme ze silnice do prudkého kopce. Tady popadám dech při každém vyšším schodu, jak jsem vyčerpaný.

Na Rifugio Pastore si vybavuji, že při Stage Race jsem sem doběhl těsně za nějakou slovenskou holčinou, kterou začal obletovat celý support tým, shodou okolností také slovenský, a já tam zůstal napospas a musel prosit, aby mne někdo obsloužil. Tentokrát jsem ještě ani nestihl dosednout a už se mne ptali, co potřebuji. Byl to velký rozdíl a bylo to patrné vlastně téměř na každé kontrole. Až jsem se skoro cítil hloupě, nechat se takto obskakovat. Zároveň jsem oceňoval, že když už byly součástí povinné výbavy vlastní kelímek a vlastní miska, tak obojí pokaždé chtěli i na kontrolách, pokud člověk potřeboval nějaké pití či jídlo. Dokonce mi zde nabízeli, ať si jdu na chvíli lehnout (asi jsem nevypadal zrovna svěže), ale já věděl, že přede mnou už je jen římská cesta přes sedlo Turla a tam chci být pokud možno do rána, abych nemusel jít celou tuto nezáživnou pasáž za světla a v horku.

Rozcestník za chatou hlásil, že do sedla Turlo je to tři hodiny. Zvládám to za dvě. Kus před sebou vidím čelovku a postupně se mi daří jejího nositele docvaknout. Byl to Holanďan Tjitze, který držel do kopce skvělé tempo a mně to díky tomu uteklo hrozně rychle. Za celou dobu jsme na sebe ani nepromluvili, ale tak nějak svorně dupali nahoru. Kousek za mnou byl druhý Holanďan Kees. Později jsem zjistil, že ti dva jdou spolu.

Jako obvykle to, co nastoupám, musím zase seběhnout. V sedle Turlo je to o to horší, že značnou část seběhu člověk vidí před sebou, než se trasa schová do údolí. Opět mě uklidňuje, že mám dobrý čas, a tak se bez zastavení pouštím opatrným klusem dolů. Po několika serpentinách předbíhám Tjitzeho a poprvé se alespoň pozdravíme. Mám pocit, že mi to asi jde a navzdory slunci, které již mezitím stihlo rozpálit tuhle stranu masivu, sbíhám do údolí s vidinou dalšího nealko piva v dropbagu. Stále jsem nicméně hrozně slabý a k tomu opatrný na každý krok kvůli ukopnutému palci.

Jak zoufale pomalý jsem, poznám v údolí, kde mě s naprostou lehkostí předbíhá několik běžců včetně Tjitzeho a Keese.

Doháním je až na rovném úseku podél řeky před Macugnagou. Oni jdou pohodovou chůzí, zatímco já se snažím klusem dohnat to, co jsem v seběhu ztratil. Letmo se pozdravíme. Je vedro a já bych nejradši vletěl do řeky podél cesty. Vzpomínám, jak jsem tu dobíhal v roce 2022 MEHT a o rok později třetí etapu UTMR Stage Race.

Na kontrolu dorážím kolem půl jedenácté dopoledne a oba Holanďané pár minut po mně. V nohách mám 123 kilometrů a na trase jsem přes 30 hodin. Jako první jde na řadu opět nealko pivo a hned potom konečně sundávám utopené boty a ponožky, které nicméně mezitím v tom vedru stihly uschnout. K jídlu nakonec volím dvě suché brambory se solí a je to asi nejlepší volba. Žaludek se mezitím stihl srovnat a já se cítím dobře. Převlékám se do lehkého trika, doplňuji výživu a vodu a za půl hodiny se zvedám vstříc poslední velké stěně – stoupání na Monte Moro. Říkám si, že jsem magor jít tenhle krpál potřetí. Pamatuji se, že když jsem ho poprvé studoval v mapách a přepnul do 3D, nechtělo se mi věřit, co je to za stěnu. Na šesti a půl kilometrech se nastoupá patnáct set metrů, přičemž přes polovinu cesty jde člověk otevřeným svahem bez stínu a v závěrečných pasážích jde po žulových plotnách a sutí. Vypínám hlavu, nasazuji kšilt hluboko do čela a vyrážím z kontroly pryč. Venku dostávám facku, jaké je ve městě vedro. Než projdu symbolicky kolem hřbitova a táhlým mírným stoupáním k nástupu, jsem vyprahlý jako treska. U jediného místa, kde se dá osvěžit, stojí babča a právě pod kohoutek strká konev. Bude to na dlouho, nechce se mi čekat, sunu se dál. Hned na začátku celého stoupání si uvědomím, jaký je to rozdíl, když jsem tu doslova běžel při MEHTu, namotivován ostatními závodníky a svým prvním opravdu velkým horským závodem a nyní, kdy už vlastně ani netuším, kde beru ty zbytky energie sunout se dál. V hlavě mám jen, že prostě nezastavím a budu se sunout vpřed. V zalesněné pasáži se naštěstí střídají místa, kde je stín, a rozdíl teplot mi přijde obrovský. Do toho občas foukne větřík a to úplně zavrním blahem a zhluboka se nadechnu. V každém potůčku cestou máčím kšiltovku a šátek, který si dávám na krk. Když vylezu z lesa, vidím před sebou Keese, jak sedí ve stínu stromu a o kousek před ním i Tjitzeho. Mlčky se k nim přidávám a od té chvíle jdeme prakticky celou dobu spolu. Tjitze dál určuje tempo do kopce a zpočátku po každých sto výškových metrech na chvilku zastavuje, aby měl Kees čas nás dojít a trochu jsme si mohli orazit. Říkám jim, že jsem magor, protože jdu tenhle kopec dobrovolně už potřetí. Tjitze se pousměje a odvětí, že on počtvrté. Kdybych nebyl tak vyprahlý, budu se smát nahlas.

Dojít ke kontrole pod vrcholem sedla Monte Moro nám zabere přes tři hodiny. Jsme opět téměř ve třech tisících metrech. Na občerstvovačce vlastně nemám na nic chuť a zobnu si jen pár lupínků pro pocit. Mám falešný pocit, že už je vlastně vyhráno, přestože vím, že do cíle to může být ještě dobrých deset hodin.

Přehoupneme se kolem sochy na vrcholu sedla, kde přecházíme pomyslnou hranici zpět do Švýcarska a sestupujeme nádhernými žulovými plotnami, které jsem si oblíbil z mých předchozích návštěv. Tentokrát se po nich ale spíš plazím, byť se snažím být před parťáky a alespoň chvíli určovat tempo a cestu.

Jakmile ale přejdeme do úzkých vyšlapaných trailů, opět před sebe s radostí pustím Tjitzeho a jen si hlídám, kam kvůli bolavému palci šlapu. Když se dostaneme na širokou šotolinu vedoucí kolem přehrady Saastal, Holanďané překvapivě neběží a místo toho jen vytahují hůlky a svižně vyšlapují po rovině. Trochu mne to irituje, protože právě tady bych byl schopný jakžtakž běžet a místo toho se vleču. Nechce se mi ale trhat, a tak si znovu jen opakuji, že čas mám v pohodě a bude lepší teď skousnout nudnou pasáž pomalým tempem, než se v závěrečné části, kde je velmi těžký terén, trápit se svým tělem a hlavou sám. Pár lidí nás tu předběhne, ale nikdo z nás to neřeší. U vodopádu z ledovce, který má neuvěřitelnou sílu, se zastavujeme a necháváme se svlažit sprškami vody.

Je obrovsky lákavé skočit do přehrady a ochladit přehřáté tělo, ale zůstává jen u představy. Přestože parťáci víc chodí, než běží, dbají vlastně docela dost na nějaké vytrvalé tempo a na tomto typu trasy se to vlastně vyplácí, pokud člověk nemá ambice na nějaké super umístění. Není to úplně můj šálek kávy a radši bych víc popobíhal, ale funguje to. Několik lidí, kteří nás předběhnou, zakrátko doháníme buď svižným postupem do kopce, nebo kratšími efektivnějšími pauzami na kontrolách.

Před Saas-Fee čeká na Keese jeho přítelkyně, a tak nakrátko pokračujeme s Tjitzem sami. Je to pokračování asi nejnudnějšího úseku, kdy se suneme mírným nekonečným stoupáním po široké šotolině.

Na kontrole v Saas-Fee riskuji a dávám si nudlovou polévku. Neskutečně mi bodne a shltnu ji celou misku. K tomu kousek melounu a kousek pomeranče a dobrý, žaludek drží. Za námi téměř 150 kilometrů za 38 hodin a nastoupáno přes 9000 metrů. Do cíle nám chybí poslední půlmaraton a tisíc výškových. Jde ale o nejtechničtější úsek trasy, ze kterého mám za tmy a na gumových nohách velký respekt. Žene mne ale pocit jistoty, že tuhle odyseu zvládnu a vyrážím plný elánu.

Na konci Saas-Fee nastupujeme na lesní cestu a já najednou proti sobě vidím jít Kačku. Je chudák celá zkroušená. Nejprve mne napadne, že něco ztratila nebo zapomněla, ale když se přiblížíme, vidím, že je na tom hodně zle a dost mne to vyleká. Má nějaký akutní záchvat laryngitidy a nemůže téměř dýchat. Je s ní holčina ze supportu. Nechávám jít kluky napřed a zvažuji, jestli to neotočit a nevrátit se s Kačkou radši zpět na kontrolu, kde je zázemí. Nakonec se domlouváme, že to není nutné, protože tam bude doktor, který ji prohlédne a já mezitím volám Milošovi, zda by pro Kačku nemohl přijet a odvézt ji zpět do Grächenu, protože je jasné, že v tomhle stavu bohužel dál pokračovat nemůže. Hrozně mne to mrzí, protože měla závod neuvěřitelně dobře našlápnutý a celou dobu se držela kolem skvělého pátého místa mezi ženami. (Hory naštěstí neutečou, Kačí, takže holt budeme muset ještě jednou :))

Nasazuji tempo a běžím i do kopce, abych kluky Holanďáky dohnal. Nevím, kde se ve mně najednou ta energie bere. Netrvá dlouho a vidím je před sebou. Posunky mi naznačují, ať se uklidním a zpomalím.

Jdeme do posledních krpálů, které jsou ale neustále nahoru a dolů a cesta často vede zaříznutá do ostrých srázů nebo přímo do stěny, kde by stačilo špatně zakopnout. 

V kombinaci s tmou, kdy jdeme jen při světlech čelovek, je to opravdu nepříjemné. Kees dost zpomaluje a Tjitze nám utíká. Nechce se mi tu Keese nechat a vím, že i svůj časový limit mám stále s výraznou rezervou, a tak se v poslední části trasy nijak nehoníme a užíváme si to. Míjíme prudké bystřiny, ze kterých doplňujeme vodu, koukáme hluboko do údolí na svítící městečka, zastavujeme na jednom z vyhlídkových míst, abychom zhasli čelovky a jen tiše seděli, koukali na hvězdy, dýchali svěží vzduch vlahé noci a vychutnávali si ten úžasný klid kolem nás. Je to opojné a čas jako by se zastavil. Tyhle okamžiky jsou nenahraditelné a prakticky nepopsatelné. Vybavuji si velmi podobnou chvíli na MEHTu, kdy jsme seděli s Kačkou na ostrém hřebeni a sledovali světélkující trasu dolů do údolí za stejně jasné a teplé noci. Vzpomenu si na Kačku, jak jí asi je a doufám, že bude v pohodě.

Neochotně se zvedáme a pokračujeme dál. Stále to máme ještě asi šest kilometrů na Hannigalp a dalších několik do cíle. Přelézáme suťoviska s obrovskými balvany, kde občas musíme hledat správnou cestu, dál opatrně našlapujeme na hranách prudkých srázů, stále znovu a znovu s nadějí klesáme, abychom se za nejbližší zatáčkou přesvědčili, že stoupání stále neskončilo a my se stále plazíme do prudkých kopců. Celý tenhle úsek mi přijde minimálně dvakrát tak dlouhý, jako ve skutečnosti je, a byť je to celkově ze Saas-Fee jen nějakých 17 kilometrů, trvá nám to na Hannigalp přes pět hodin.

Když jsme konečně tam, naplňuje mne taková euforie, že ani nic nechci. Loknu si jen trochu koly a pokračujeme s Keesem směrem k cíli. Ani závěrečné necelé čtyři kilometry ale nejsou zadarmo. Klesneme totiž o více než pět set výškových metrů a cesta je z velké části opět po cestičkách plných kořenů a kamenů, takže stále musím hlídat, abych se nekopl do palce. Daří se mi to jen zčásti a při každém takovém nešikovném kroku mi bolest vystřelí do celé nohy. Radost z blížícího se cíle ale vše převažuje. Těsně před cílem nás překvapuje naštěstí již opravdu poslední kopec, který vyfuníme a pak už jen kolem jezera a Sport Centra do uliček Grächenu. Dobíháme společně poslední rovné metry k cílové bráně a přes emoce, které s námi cloumají, si děkujeme za skvělou společnost a fantastické zážitky. Fotíme se, dostáváme šerpy, a i když je kolem půl jedné v noci, je tu překvapivě dost lidí, kteří se o nás starají. Podáváme si ruce a opět se fotíme i s Tjitzem, který nám zvládl na posledním úseku naložit téměř hodinu, což je pecka. Loučíme se a domlouváme, že se potkáme večer na pasta party. Vyrážím na ubytování a mám skoro chuť běžet. V nohách mám šílených 172 kilometrů, nastoupaných 10453 metrů a přitom překvapivě nemám ten pocit, že už nikdy a naopak si říkám, že to bylo skvělé a šel bych to znovu a ještě dál. Kromě únavy a ukopnutého palce mi nic není. Co bych udělal jinak? Spoustu věcí, ale vlastně možná nic. Všechno bylo tak, jak mělo být. Počkal jsem si tři roky a přes všechny pochybnosti to sedlo jako prdel na hrnec. Dle výsledovky jsem skončil z 240 startujících celkově na 70. místě a osmý ve své kategorii, nicméně čísla ani pořadí tu nejsou důležité.

Jen ať se všichni honí za UTMB, já mám UTMR a fotku z Lizzy a to je víc :)

Fakt jste to dočetli až sem? No tak sorry :)