Pražská stovka 2021

Pražská stovka 2021

Mluvíme všichni o pekle, ale všichni se do něj dobrovolně hrneme a hlásíme. Myslím, že bychom tomu měli říkat ráj.
- Wudy -

 

Tenhle report bude trochu ultra a taky bude jiný v tom, že do něj přispěl parťák Miloš jak textem, tak fotkami ;)

Dva týdny před startem se Miloš ptá, jestli s ním někdo nechce běžet "krátkou" trasu Pražské stovky. Chvíli to ve mně hlodá, ale házím se do klidu,  mám za sebou Vokober(g) a to nebylo rozhodně zadarmo. Nicméně myšlenka hlodá dál. Čtyři dny před startem se jen tak podívám na startovku závodu a vidím, že Miloš je přihlášený, ale na trasu 135!?! Píšu mu, o co jde. Prý na něj převedl někdo registraci, tak do toho jde. Rychle si sumíruju, že se vlastně po Vokobergu cítím zregenerovaný a opatrně se Miloše ptám, jestli by mne nepřibalil. Souhlasí. Je rozhodnuto. Den předtím jsem totiž viděl skvělý dokument a silně tím ovlivněn jsem si řekl, že není nač čekat. Registuji se. Jsem magor, cítím se jako plnohodnotný ultrašílenec, pochybuji o sobě, jedna emoce střídá druhou.

Milošův pohled: Na mou výzvu dát si „dětskou“ nikdo ze skupiny aktivně nereagoval a u Toma, který je k takovým výzvám náchylný (naposledy jsme společně běželi Kokořínsko a bylo to dost spontánní rozhodnutí a bylo to parádní), jsem věděl, že má za sebou Vokoberg, na kterém si užil první kilo a tak jsem počítal s tím, že jdu sám. Pražská stovka je pojem zejména proto, že je dost náročná a je to víc než stovka, tedy skutečné ultra). Když jsem viděl nabídku převzít startovné, rozhodl jsem se, že do toho jdu a přehlásím se na „plnotučnou“ verzi. Vezmu to jako věřící pouť do Santiaga de Compostela, tedy jakousi očistnou cestu a říkal si, že budu hodně chodit, ale když to pořádá Olaf z dalkovepochody.cz, tak no problem. No a v úterý volá Tom, že by býval šel 65K, ale…že možná i 135K. Vysvětlil jsem mu svou motivaci a pochopil, že na této akci není primární závodit…

V pátek 11.2.22 v den startu ještě narychlo pořizuji novou powerbanku a nesmeky, ale tím má příprava na závod v podstatě končí. Nemám pořádně nastudovanou trasu a pamatuji si akorát, že cíl je níž než start, takže to teoreticky bude pořád z kopce. Nestihl jsem si nastudovat ani kontrolní body. Od půl šesté ráno jsem na nohou, mám jedno jednání za druhým a domů se vracím ve tři odpoledne, abych tak tak stihl zabalit a vyrazit do Ústí k Milošovi. Odtud jedeme dál do Prahy spolu. Cestou se bavíme, co všechno jsme asi zapomněli. Uvědomuju si, že nemám gaitery, ale nevadí, ty přece nepotřebuju. Uvědomuju si, že nemám druhou vrstvu na převlečení, ale nevadí, tu přece nepotřebuju. Dál už radši nepřemýšlím.

Pohled Miloše: Já jsem si rozhodně nezapomněl powerbanku, připraven na pobyt na trati přesahující 20 hodin, řádně ji vyzkoušel a tak…

V Praze necháváme auto a nastává přesun do Milína, odkud se startuje. Adrenalin přichází už cestou. Cesta dvěma autobusy je ok, ale když přijíždíme do Příbrami, všímám si, že na přestup na vlak máme 4 minuty a jede nám to v 21:15. Vystupujeme, koukám na hodinky a je 21:15!!! Zcela v rozporu s běžeckými zásadami vynecháváme dynamický stretching i rozklus a vyrážíme v intervalovém tempu k vlakovému nádraží. Cestou vidíme přijíždět nějaký vlak. Dobíháme, nastupujeme, aniž bychom věděli, jestli je to ten správný. Naštěstí hned u dveří sedí dva kluci, co na první pohled míří na stejnou akci.

V Milíně vystupuje hromada lidí. Je úplná tma, nikde žádná lampa a nikdo neví, kudy dál. Díky stádovému instinktu se chytneme největší skupinky a jdeme po silnici směr start závodu. Moc ale nespěcháme, protože máme hodinu do startu, takže nám největší část lidí utíká. Nakonec je před námi už jediný kluk a ten taky úplně neví, kde je registrace. Zachraňuje nás nějaká dobrá duše, která nás nasměruje do místní tělocvičny.

23:05, Olaf velí odchod na start, který je pár set metrů dál. Chytám se davu a pro změnu ztrácím Miloše. Naštěstí se objeví včas a tak s pomyslným výstřelem vyrážíme vstříc netušíce, co nás čeká.

Pohled Miloše: Jj, já totiž před halou čekal na Toma a musel jsem spolustartující, kteří vycházeli a šli na start, trochu znejistět, bo jsem jim civěl do obličejů sto poznat Toma a někteří mě i pozdravili; asi si mysleli, že se známe, jen si nemohou vzpomenout odkud – proč by na mě jinak tak čuměl :)…

Těžko tu popíšu celý závod. Na 135 kilometrech toho člověk vidí a zažije mnohé a spíš se to slije do mixu střípků událostí, které dohromady vytváří jednu velkou emoci.

Prvních zhruba patnáct kilometrů je docela rychlých a běží se lehkým terénem bez výraznějších kopců. Startovní pole se za tu dobu stihne roztrhat tak akorát, aby se u první kontroly nedělala moc velká fronta. Držíme se s Milošem spolu, snažím se nepodléhat jeho nadšení a chuti valit to rychle dopředu a stále se děsím při pomyšlení na tu dávku kilometrů před námi. Na druhé kontrole spojené s občerstvovačkou přichází první ohromení. Tak bohatě zásobené občerstvovačky se jen tak nevidí. Tuhle úroveň si udržují i všechny další a některé jsou ještě lepší. Zaslechnu, že nás čeká občerstvovačka s domácími frgály. Moc tomu nevěřím, dokud na 70. kilometru opravdu nepřichází. Na řadě občerstvovaček je k dispozici i polévka, čehož pokaždé využívám. Na Vokobergu mi od půlky nefungoval žaludek a tady jsem se toho chtěl vyvarovat a tak jsem do sebe každou chvíli něco tlačil. Občerstovačka v Cholíně připomíná spíš svatební hostinu a dost možná způsobila tak velký počet DNF, protože odsud se prostě nikomu nechce. Tam nás taky dobíhá první závodník z elitní skupiny, která startovala o dvě a čtvrt hodiny po nás. Jen si čipne, ani se nenapije a letí dál. Sálem zašumí údiv a možná i pohoršení :) Chvilku na to se objevuje pozdější vítěz, Matěj Oravec. Ten se zkušeně alespoň napije, porozhlédne, usměje a vyráží taky pryč. Já mezitím dojídám polévku a rozmýšlím, co dalšího bych ochutnal.

Dovětek Miloše: Ten eliťák byl Tomův jmenovec a finálně třetí Štverák a bylo to na 47. km. Matěj, který sem doběhl 2 min. po leaderovi, vypadal, že jde jen shodou okolností okolo (…to jste musel jet tak rychle, člověče…:)), napil se a ještě se stihnul vyfotit…

S rozedněním se dostáváme k Vltavě a přicházejí nádherné výhledy. Trasa se dál vine po strmých svazích nad Slapy. Místy je ale tak těžký terén se schody a kameny pod tlustou vrstvou napadaného listí, že musíme neustále koukat jen pod nohy.

Blížíme se k polovině trasy. Je na kontrolním bodě v Křečovicích, kde na nás opravdu čekají domácí frgály. Dávám si kousek s hruškovými povidly a nebýt toho, že jsme na závodech, asi tam sedím, dokud nesním všechny. Vyrážíme dál, přičemž Miloš ještě stíhá vyfotit legendární brádu JZD Mír Neveklov, která si zahrála ve filmu "Vesničko má středisková". Začíná být těžké se orientovat, kolik lidí je před námi, protože už vystartovali závodníci na poloviční trať a zároveň se na nás dotahují další běžci z elitní skupiny. Mám štěstí, že je mi to úplně jedno, neboť mým cílem je pouze za prvé přežít a za druhé doběhnout.

Milošův pohled: Tom decentně nezmiňuje, že sem, tedy po zhruba poloviny naší cesty, na mě často čekal (rozvázaná tkanička, focení, výměna baterky v čelovce, pomalejší běh či chůze)…furt byl přede mnou a tak jsem mu chtěl začít říkat Karle :)…

Frgál a další polévka mne hodně nakopnou a začínám Milošovi utíkat, aniž bych vlastně chtěl. Když ho ale na jednom delším přehledném úseku nevidím nikde za mnou, rozhodnu se, že si poběžím dál své tempo a počítám s tím, že se potkáme třeba na další vykrmovací občerstvovačce. V průběhu závodu a zejména ke konci toho pak několikrát lituji, ale teď si užívám tu euforii, že jsme za půlkou a nohám i hlavě se pořád chce běžet.

Miloš: … byl to takový, i ve světle pozdějších kilometrů, nudný úsek, hodně po asfaltu a mě to vůbec neběželo… nezbylo než se vrátit ke své pouti, nasadil jsem sluchátka a pustil si Rammsteiny a zazpíval si s nimi Ich bin Ausländer… a trochu se zase rozeběhl… nyní již definitivně solo.

V následujícím kopci potkávám starší paní, na věk se ptát nesluší, ale odhadem přes sedmdesát, která si to štrádovala s hůlkami do kopce. Slušně pozdravím a zeptám se, zda také patří mezi závodníky. Prý ano a přeje mi ať to běží. Ptám se jí, jestli jde dlouhou nebo kratší trasu. Prý jen tu kratší. Dlouhou že šla naposledy před pár lety a drží traťový rekord za nejdelší měřený čas. Že prý chudák nespala čtyři noci a když dorazila do cíle, už ani nevěděla, čí je. Znovu si popřejeme, ať to šlape a razím dál.

Dostávám se k Sázavě a to je další nádherný úsek. Nikdy jsem u Sázavy nebyl a když vidím ty chatky posazené na hranách skal na řekou, chápu, proč je to trampská legenda. Zároveň tam někde přichází pro mne magický stý kilometr a já si naivně myslím, že teď už to bude pohoda.

Těsně před tím, než trasa opustí údolí Sázavy vidím přímo u cesty ležet chlapíka. Zpomaluji, abych se podíval, jestli nemá nějaký problém, ale chlapík jen lehce nazdvihne hlavu a pokynutím mi dává najevo, že si pouze potřeboval dát šlofíka. Podle oblečení a výbavy je jasné, že to bude některý z chodců, kteří startovali v první vlně a má tedy za sebou už přes dvacet hodin.

A pak začína boj s hlavou. Od Sázavy se najednou trasa ostře zlomí do prudkého stoupání, které bych bez hůlek asi lezl po kolenou. Pořád si říkám, že už jen něco přes třicet, ale pokaždé, když se podívám na hodinky a mám pocit, že jsem uběhl několik kilometrů, vzdálenost do cíle je stále skoro stejná. Začínám věřit, že se mi kousla GPS. Každý další kopec je snad prudší a delší a já proklínám Miloše, jak mne ve chvíli, kdy jsme měli nastoupáno přes 2500 výškových metrů říkal, že teď už to nebude taková hrůza. Je to hrůza Miloši, je a ty kopce prostě nemaj konec!!!

Miloš: Ano říkal a sám se taky uklidňoval, no protože v dispozicích bylo napsáno 3800 m výškových…ale nerozuměl jsem moc tomu, proč mi hodinky hlásí, že do konce ještě bude 2400 m… tvl to je k pěti kilometrům…

 

Tenhle stav už ve mně přetrvává vlastně až do konce závodu; jen chvílemi to na mne doléhá víc. Obzvlášť, když z jednoho takového kopce sbíhám podél potoka, snažím se udržet nějakého kluka přede mnou, abych nemusel sledovat trasu a po půl kilometru zjistím, že běžíme úplně blbě a čeká mne to nastoupat zase zpátky k odbočce, kterou jsem prostě přehlédl. A to jsem chvíli předtím běžel s klukem z elitní skupiny, který mě povzbudil tím, že všichni ostatní z mé skupiny už jenom jdou a já jsem jediný, který ještě běží a docela slušně. Tak tomuhle eliťáková jsem z toho kopce utekl, jenže on na rozdíl ode mne tu odbočku nepřehlédl. Potkal jsem ho pak až na poslední občerstvovačce, kam jsem dorazil už dost utavený a on akorát vycházel. Ještě se mi omlouval, že na mne volal, ale marně.

Když jsem z téhle poslední občerstvovačky vyrážel, už se smrákalo. Rozklepal jsem se zimou, ostatně jako na každé občerstvovačce, která byla někde v teple a vůbec jsem se nemohl zahřát. Navíc jsem nikde neviděl značení, kudy běžet dál a jako na potvoru nikdo jiný kolem. V telefonu jsem našel správnou trasu rozběhl se lesní cestou dál. Měl jsem před sebou stále ještě přes dvacet kilometrů. Čelovkou jsem nezapínal. Bylo ještě trochu vidět a chtěl jsem ji šetřit, aby mi vydržela baterka, než ji budu muset měnit. Po vystoupání na další s otravných kopců už ale nebylo skoro vidět. Bohužel mi ale tak zmrzly prsty, až jsem v nich úplně ztratil cit a čelovku nemohl zapnout. Myslel jsem, že už je baterie KO a chtěl ji vyměnit, ale nebyl jsem schopný otočit krytkou. Pár minut jsem tam s tím zápasil, ale najednou čelovka blikla a já zase viděl. Ztratil jsem s tím spoustu času. Někdy od tohoto okamžiku jsem hodně zpomalil. Často jsem nemohl najít značení a musel koukat do telefonu, jestli běžím správně. Taky jsem vůbec netušil, kde jsou další kontroly. Díky tomu jsem po jednom neuvěřitelně těžkém seběhu, který připomínal sestup z Trojhory či typické alpské kozí stezky, přehlédl jednu kontrolu. Hned následně jsem opět seběhl z trasy a musel ji hledat v telefonu, protože na hodinkách jsem viděl prd a tahat brýle z kapsy batohu jsem v té kose nechtěl.

Do cíle už chybělo sotva deset kilometrů. Měl jsem mírný náběh na euforii. Trasa vedla po rovině podél trati a následně chvilku z kopce celkem standardním seběhem přes popadané stromy. Nic, co bych nezažil posledních cca 120 kilometrů. Říkám si, že teď už to bude jen takové houpavé, doběhneme k prvním panelákům, dáme si pár kilometrů po chodnících a jsme v cíli. Pak jsem se podíval do strany a nemít úplně zmrzlou hubu, začnu křičet. Vidím před sebou v protějším kopci, opravuji, v protější stěně řadu čelovek. Sbíhám k potoku, kde standardně můžu buď vodou nebo hledat nějaký brod. Mohutným skokem, jaký už je člověk po takové štrece asi jen schopný, dopadám na hranu protějšího břehu a po přibližně sto metrech trasa uhýbá od potoka do té stěny. Dívám se na hodinky, kolik nám ještě zbývá výškových metrů do cíle a když vídím číslo 560, opět proklínám Miloše za jeho chlácholení, že už to bude pohoda. Vzápětí se mu v duchu omlouvám, že jsem ho nechal někde za mnou a je mi to líto i proto, že mu tím pádem ani nemůžu nadávat.

Miloš: Od poslední obče to bylo asi 19,5 km… takových, že je nechcete běžet ani na začátku, natož po 115K. Já, na rozdíl od Toma jsem tam byl za regulérní tmy. Chybělo 5 kontrol (tu 24. v cíli nepočítám), to co přišlo, bylo skutečné PEKLO, do kterého jsem šel s vybitou baterkou v čelovce a tedy zapnutou na nejslabší světlo s tím, že ty dvě max 3 hoďky to snad vydrží… jj powerbanka nenabíjela :)…

Nastupuji do stěny toho kopce. Bez hůlek bych ho regulérně musel lézt po čtyřech. Něco tak prudkého prostě není normální. Když už se terén mírně narovná, oddechnu si, abych po pár metrech zjistil, že ne, že přichází další stěna. Ok, takže tenhle kopec prostě nekončí. Huba mi přitom rozmrzla, takže jsem alespoň mohl nadávat nahlas. To jsem ovšem netušil, že vrcholku Hradiště, jak jsem si později našel, nás čeká další kontrola. Jenže ta kontrola je ne na vrcholu Hradiště, ale na vrcholu rozhledny, co na tom kopci nějaký magor ještě pro jistotu postavil. A ta rozhledna má má tak tisíc schodů a je celá ze dřeva a skrz ní fouká vítr jako prase. Když se vyškrábu nahoru, opřu hůlky o zábradlí a vzápětí mi je vítr smete na zem. Vytahuji kartu, abych zapsal kontrolu, ale už mám zase tak zmrzlé ruce, že se s tím hrozně peru. A pak nastává mé psychické dno. Zjišťuji, že jsem minul jednu kontrolu a tidíž určitě dostanu časovou penalizaci. Vracet se z tohohle kopce nepřipadá v úvahu, páč znovu už bych na něj nevylezl a umřel někde v půlce. No nic. Zmrlými prsty chytnu fixu, udělám křížek a pak dobrou minutu bojuju s tím, abych v tom vichru dostal kartu zpátky do obalu. Beru hůlky a klopítám z rozhledny dolů. Tam už čeká další běžec, který mne asi musel proklínat v domění, že se nahoře kochám rozhledem na Prahu.

Miloš: … kdyby nebylo stoupání na rozhledu Závist, musel by ho Olaf vytisknout na 3D tiskárně, úplně ho vidím, jak se mu lesknou oči, když označuje tu trasu :) Závist byla 21. kontrola a chyběly tedy jen dvě a hrozně málo kilometrů asi 7… to jsem si říkal, že už to nejhorší máme za sebou a opatrně jsem se podělil se spoluběžcem… ten mi také opatrně sdělil, že nás ještě nějaké stoupání čeká… proklínal jsem se, že jsem s tím vůbec začínal… a přesně, hned po seběhu z rozhledny navazující krpál (zpočátku jsem si z těch kopečků utahoval a říkal jim Lukáš nebo Krpálek, tady už to ale byly regulérní krpály :)).

Utěšuje mne, že teď už to musí být opravdu jen z kopce. Sbíhám dolů, podívám se na chvíli před sebe a nevěřím vlastním očím; další čelovky v kopci proti mně. Dohle dopr.... přeci není B7; kolem Prahy přece nejsou kopce. Koukám znovu na hodinky a pořád nám chybí asi 300 výškových metrů. Nechápu to. Dobíhá mne další běžec z elitní grupy a utěšuje mne, že tohle už bude nejspíš opravdu poslední kopec a pak už musí být Modřany. Kecal úplně stejně jako Miloš. Za tímhle kopcem byl ještě jeden, pak Modřanské údolí a z něj pochopitelně opět stoupání. A pak teprve bylo sídliště a necelý kilometr do cíle.

Na poslední kontrole, která nás čekala těsně před sídlištěm, mne doběhl jeden běžec z naší grupy. Na rozdíl ode mne nezápasil se zmrzlými prsty, takže odškrtl kontrolu prakticky v letu a valil dál se slovy, že to chce stihnout pod 22 hodin. Nebýt toho, že jsem tušil penalizaci za chybějící kontrolu, bych se možná snažil ho dohnat, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno a stejně už mi nezbývala žádná energie.

Pajdavým poklusem jsem vyrazil do sídliště, cestou naposledy nemohl najít tu správnou odbočku a našel ji až pomocí mapy v telefonu a pak už konečně dorazil do cíle. Ten poslední necelý kilometr mi přišel stejně nekonečný, jako celé tohle dobrodružství. U cílové časomíry mi sdělili, že to mám za 21:54 hodin, ale že dostávám hodinovou penalizaci za chybějící kontrolu. Bylo mi to úplně jedno. Stopnul jsem hodinky, dostal placku a diplom od samotného Olafa, shlédl vyhlášení vítězů a šel najít sprchu a batoh s čistým oblečením.

Takhle akce mne hodně vyškolila. Stejně jako na předchozím Vokobergu se zopakoval pocit, že od sedmdesátého osmdesátého kilometru v nohách se mi běží lépe, než o deset dvacet kilometrů předtím, různá bolístka to vzdávají a já mám pocit, že teď už může když ne nekonečně dlouho, tak alespoň dokud nepadnu. Závodění už to moc něpřipomíná, běh už vůbec ne, ale pořád to jde vpřed. Zároveň jsem si uvědomil, jak hodně jsem podcenil přípravu. Nenastudovat si pořádně trasu, nespočítat si kopce, které mne čekají, nemít v hlavě nebo alespoň v telefonu kontrolní body, být líný vytáhnout brýle, abych se podíval do tištěného itineráře, který jsme na startu dostali a kde všechno bylo napsané, neumět na hodinkách vypnout pípání každého kilometru, zapomenout si gaitery, spoléhat na to, že ten přede mnou trasu zná, hodinky jsem si při dobíjení dal tak, že jsem je musel strašně lovit, než jsem se mohl podívat, zda běžím po trase, to vše se podepsalo na tom, že výsledný čas mohl být o dobrou půlhodinu lepší. Na druhou stranu mi celou dobu fungoval žaludek, hlídal jsem si, abych pil a jedl, čelovka vydržela na jednu baterii až do konce, byť jsem měl připravenou náhradní, hodinky jsem s novou powerbankou dobil úplně na pohodu, telefon v úsporném režimu vydržel bez dobíjení, boty Altra Olympus 4 se osvědčili, neměl jsem jediný otlak a musel jsem si je jen jednou převázat, když mi začaly otékat nohy, kolena vydržela a hlava to nakonec taky dala.

A navíc, nedostavil se ten pocit, že tohle už nikdy. Dokonce ještě před cílem jsem věděl, že tohle, pokud to půjde, chci ještě mockrát, a že když už padlo podle hodinek 137 kilometrů, do stomílovky už moc nechybí.

Je neděle ráno po závodě a Miloš mi píše, že podle výsledkovky třetina lidí nedokončila. Dívám se, jak jsem vlastně dopadl a nechce se mi věřit, že jsem i s penalizací skončil na 28. místě. Neběžel jsem to na umístění, ale potěšilo mne to. Mimochodem čas vítěze Matěje Oravce pod čtrnáct hodin je prostě z říše snů. Je to momentálně podle mne náš nejlepší ultraběžec.

Je neděle večer po závodě a podle výsledovky jsou na trati stále ještě dva závodníci. To jsou ti praví srdcaři. Mají můj obdiv.

Miloš: Jsem rád, že do toho Tom se mnou šel, protože to byl pro nás zatím ten nejdelší a nejtěžší závod, který jsme dali a zase jsme o kousek dál v poznávání vlastních limitů. A taky, že mi dal čas být sám se sebou, i když jsem toho moc nevymyslel :) a taky, že mi nenadával, jak taky, když byl tak vepředu :) Nyní je NE 13.2. a na finálce je 114 doběhnutých (ten poslední to dal za neuvěřitelných 45 a půl hodiny) a 50 DNF…Tak na viděnou zase u nějaké podařené Olafoviny :) :)

 

https://connect.garmin.com/modern/activity/8285610195