Miloš, se kterým se potkávám na výbězích UL-Trailu, mne vysazujte u baráku a já přemýšlím, jestli se mám pokusit vystoupit z auta důstojně, nebo jen prostě otevřít dveře a přepadnout ven, jak mne bolí kolena. Máme za sebou 65 kilometrů nádherného a nečekaně těžkého závodu O-See Ultra Trail. Ale od začátku. V pátek večer razíme k Martinovi Bláhoví, u kterého přespáváme a taky během večera probíráme taktiku - běžet na bednu, nebo to prostě jen přežít. Necháváme to osudu. Ráno je v Oybinu, odkud startujeme, kosa jako blázen. Vyzvedáváme čísla, ladíme vybavení a najednou je tu start. Taktně přeskočím, že minutu před startem letím do auta pro vodu, co jsem zapomněl. Vyrážíme v celkem svižném tempu do mírného stoupání. Po pár set metrech se dostáváme do skal, kolem kterých se budeme pohybovat velkou část trasy. Hned tvary těch prvních nechávají pracovat fantazii. Na druhém kilometru se mi úspěšně daří utrhnout si číslo, které jsem si chytře přidělal jen na dva špendlíky. Chvíli mne zdrží, než vymyslím nacpat ho prostě pod opasek, takže mi Miloš mezitím vezme roha. V panice přidávám a valím za ním tempem 4:30, což není pro následujících cca 63 kilometrů úplně ideální. Každopádně v tu chvíli mi to nepřijde a okolní skály a výhledy jsou tak parádní, že ztrácím soudnost a no a pak i Miloše. Dupu do schodů, kolem skal a pomalu ztrácím dech. Naštěstí přichází první občerstvovačka. Tyčinky, gely, ovocné přesnídávky, banány, voda, kola, jablečný mošt, čaj a nevím, co ještě. V životě jsem neviděl tak zásobenou občerstvovačku. A takhle to je celou dobu, kdy občerstvovačky jsou zhruba každých sedm kilometrů. Vědět to, tak se snad nebudu vracet ani pro tu vodu. Podobně je to vlastně s trasou. Neustále se střídají stoupání a klesání, trasa se motá mezi skalami, povede se mi dokonce zaběhnout do slepé uličky ve skalách a vteřinu přemýšlím, jestli budu muset opravdu lézt nahoru, než si všimnu, že jsem přeběhl odbočku. Na spoustě míst na nás čekají nádherné výhledy a jednou je to dokonce povinné. Po jednom z nekonečného počtu stoupání dobíhám, vlastně docházím k červené pásce s šipkou, která mne vede k parádnímu výhledu. Skálu obíhám a vracím se do výchozího bodu zmaten, kam dál. Dobrovolník mi jen s úsměvem ukáže směr a dodá, že to bylo jen takové "eine aussichte Runde" :) Dobrovolníků bylo na trase neuvěřitelné množství. Každou druhou odbočku někdo z nich hlídal a naváděl nás, abychom nezapomněli odbočit. Tak, kde jsme přebíhali nějakou silnici, stáli obvykle dva a zastavovali dopravu. Do kopců zvonili zvonci a vůbec nás všude motivovali. Značení trati bylo na jedničku a všechny odbočky, kde nestál dobrovolník, byly označené páskou, aby se nedalo špatně odbočit. Na místech, kde se trasy křížily, byly přehledné cedule ukazující, kudy dál. Na třicátém kilometru mne předbíhá první běžec 50 km trasy, která startovala hodinu po nás. Běží neskutečně lehce a rychle. O pár kilometrů dál mne berou další tři. V tu chvíli mne už dohnal přepálený začátek a musím chodit i mírné kopečky. V hlavě jsem si to ale celkem srovnal a tak neřeším ani to, že zhruba od desátého kilometru se za mnou drží ve stále stejné vzdálenosti chlapík, který se prostě veze. Někde na čtyřicátém se mi dokonce omlouvá, tak mu jen s úsměvem odpovídám, že je to v pohodě a jdu si dál svou. Předbíhá mne o pár kiláků dál, kdy už se podle něj fakt loudám. Na padesátém máme šanci to zabalit a nechat si tak uznat trasu 50 km. Slušnou část trasy jsem o tom přemýšlel, ale samozřejmě mi to nedalo a pokračuju dál. Naštěstí jsem trasu dopředu moc nestudoval a v tu chvíli tedy netušil, že to bude ještě pěkně vypečené. I posledních patnáct kiláků je pořád nahoru a dolů. Pořadatelé nás dokonce protáhnou i přes hlavní promenádu v samotném Oybinu, což je vlastně fajn, protože spousta lidí nám cestou fandí. Vůbec se turisté, které na trase potkáváme, chovají obvykle hodně ohleduplně a všude nám uhýbají. Pět kilometrů před cílem mne přebíhá běžec s číslem 0001. Trochu mne to nakopne a tak se ho chytím a držím jeho tempo. Když už mám pocit, že do cíle to bude jen z kopce, čeká nás dva kiláky před cílem ostrá odbočka do hroznýho krpálu a tak si společně zanadáváme. Zhruba kilometr před cílem cítím, že agenta 0001 můžu trhnout a trochu zrychlím. Předbíhám ho a je to super pocit. Užívám si to jen chvilku, protože najednou mne z ničeho nic cca 500 metrů před cílem bere čahoun. Nechci mu to dát zadarmo, tak to za ním valím z kopce, i když kolena řvou, že to prý není dobrej nápad. V technickém seběhu mezi kořeny ho předbíhám a nadšeně valím dál, abych o padesát metrů dál zakufroval, protože přehlédnu odbočku mezi skalami. Vracím se zpátky na trasu, ale čahoun už stihnul nabrat dalších 50 metrů a kolena a vyčerpání už mi nedovolí přidat, takže do cíle dobíhám pár metrů za ním. Čahoun se mi ještě omlouvá, tak se jen směju, že je to ok a že byl stejně lepší. Vlastně ani nechápu, že jsem byl schopný ještě takhle na konci mít vůbec nějakou sílu závodit. Dostávám medaili, beru si nealko pivo, oblékám větrovku a jdu se ohřát k ohni, než dorazí Miloš. Pak už se moc nezdržujeme a jdeme se převléknout, protože je fakt kosa. Počkáme, až doběhne Martin a další kluci, popřejeme si, pochválíme úžasnou trasu a mažeme domů. Máme za sebou 65 kilometrů trasy se skoro třemi kilometry převýšení nejhezčího závodu, co jsem zatím běžel.
Komentáře
Okomentovat