Kam běžím

Skřípu zuby, ale takhle jsem to vlastně chtěl. Máme za sebou sotva deset kilometrů, takže to musím ještě chvíli vydržet, než bolest otupí. Už zase předbíháme nějaké chodce. Nejde se ubránit neustálému srovnávání s loňským Ultra Tour Monte Rosa . Ale tohle není závod; tady se přeci nemusím honit. Sedám na šutr a přelepuji do krve rozedřené paty. Chodci nás po chvíli předcházejí. Prima, takže je budeme předbíhat ještě jednou. Loni jsme přeběh Tater už více méně dokončili a nezbylo, než vymyslet další lokalitu. Tak proč ne hned tu nejprofláknutější - Tour du Mont Blanc . Jde o trasu, která vede v délce přes 170 km kolem celého masivu Mont Blanc a prochází Francií, Itálií a Švýcarskem. Nastoupá se při ní kolem 10000 metrů. Z velké části se kryje s trasou slavného závodu UTMB . Autem do Prahy na letiště, přičemž zjišťuji, že vzadu je Passat tak pro dvě malé děti, ale rozhodně ne pro tři dospělé, byť nikterak rozložité. Letadlem do Ženevy a to je velká pohoda. Autobusem do Chamonix a druhým ...

UL-Trail potřebuje novou frakci, třeba UL-Trail Superstar. Dáša potřebuje nové hodinky.  Já nepotřebuji nic. Je krátce po půlnoci, sobota 16. března. V autobusu, který nás veze z Ústí do Bíliny na start letošního nočního závodu Quo Vadis , sedím v partě s Dášou, Milošem, Romanem, Karlem, Lenkou, Maruškou a spoustou dalších. Dáša řeší, jak se bude v noci orientovat, když nemá hodinky s mapou a chce běžet rychle. Radím jí, koho se má držet, bednu bude mít jistou a navigaci obstarají ostatní. Já mám v plánu běžet o dost pomaleji a držet se pohromadě s Romanem, který se po dlouhé době odhodlal na další závod. Registrace v Bílině u nádraží se protahuje a nakonec startujeme s více než půlhodinovým zpožděním. Dáša okamžitě mizí někde vpředu, stejně jako Miloš a Karel. My se s Romanem opatrně probojováváme davem startujících vpřed a Lenka drží konzervativní tempo s Maruškou, kterou bolí koleno. Prolétneme první kontrolou u bílinské kyselky a krátce na to dobíháme Miloše a Karla. Ve stoupá...

Tři dny před startem značím část trasy závodu. Je čerstvě po dešti a už po pár set metrech mám boty úplně durch. Jde to dost pomalu a často se musím o pár desítek metrů vracet, abych si ověřil, že bude značení dobře vidět. Párkrát si s volám s Wudym, abychom se domluvili, kudy má trasa vést. Kochám se a cítím začínající předstartovní euforii. Po zhruba dvou hodinách mne začíná nepříjemně pálit pravé chodidlo. Není to pro mne nic nového; s plantárními fasciemi už jsem si užil docela dost a občas se prostě ozývají. Tentokrát je to ale o fous nepříjemnější, a tak měním původní plán doběhnout z Libouchce až domů a volám si zbaběle o pomoc své obětavé ženě. Přemýšlím, jestli nebylo unáhlené se den předtím registrovat. Ve čtvrtek chodidlo stále hodně pálí a v pátek se k tomu přidává i nepříjemný pocit horkosti, jako kdyby na mne něco lezlo. Přesto se domlouvám s Dášou, že ji v sobotu ráno naložím a na start pojedeme společně. Říkám si, že v nejhorším to po prvním okruhu v Libouchci zabalím. ...