Neděle - mám za sebou trénink a konstatuji, že jestli by mne mělo běhání bavit tak, jako dnes, naučím se radši pořádně šachy. Několik měsíců pobolívající kotník (paradoxně ne při běhu) náladě také nepřidává a třeba by prospělo dát mu chvilku odpočinout. A tak si naplánuji nejméně na týden od běhání klid.
Pondělí - klid a pohoda.
Úterý - klid a neurčitě divný pocit.
Středa - klid a fakt divný pocit z poměrně konkrétních důvodů.
Čtvrtek ráno - neklid. Píše Miloš, jestli bych mu neupravil do Garminu trasu Týnišťských šlápot včetně kontrolních bodů.
Čtvrtek odpoledne - neklid.
Čtvrtek večer - registruji se na závod a mám divný pocit. Obvykle totiž účast na stokilometrovém závodění plánuji kapánek déle.
V pátek mám na sbalení věcí sotva hodinu a pak už rychle na vlak, v Ústí přesedám do auta k Milošovi, který nás bere do Týniště, cíle závodu a cestou přemýšlím, co vše jsem zapomněl.
Z Týniště nás autobusy převáží do Olešnice, kde těsně po půlnoci s Milošem stojíme za drobného mrholení na startu. V hospodě právě zavírají a dva místní štamgasti, co vydrželi až do konce, vycházejí svojí jistě nejistou chůzí ven. Z ukázkových výrazů jejich tváří při pohledu na stohlavý dav tuším, že se jim v hlavě nejspíš honí, že dnes malinko přebrali.
Čtvrt hodiny po půlnoci startujeme. Jako obvykle tempo vůbec neodpovídá tomu, že před sebou máme bezmála 120 kilometrů. Mrholení přechází do mírného deště. Zvažuji obléknout bundu, ale v tomhle tempu nemám šanci a podobně to mají i ostatní. Po prvním kilometru je tu první kontrola a krátce po ní se dostáváme na Česko-polskou hranici. Hraniční kameny mi dávají připomenout nekonečné úseky po hranici při letošní Stovce jarním Šluknovskem.
Na první občerstvovačku dobíhám ještě za tmy. Všichni ví, že čas na občerstvovačkách a chůze prohrávají závod, takže taktika je jasná. Rychle doplňuji pár věcí a vyrážím. Dobíhají mne dva kluci, které jsem na občerstvovačce potkal a tak se za ně pověsím a užívám si, že nemusím tolik hlídat trasu.
Pomalu se dostáváme do oblasti pískovcových skal stolových hor a s tím také přichází první náznaky svítání. Ve chvíli, kdy Slunce vystoupí těsně nad obzor, probíhám kolem mohutné pískovcové věže, která jakoby hořela od vycházejícího Slunce. Terén je v těch místech hodně technický a tak spíš dávám pozor na cestu. Navíc jsem oba kluky postupně nechal za sebou, což mne nutí držet si tempo.
Pískovcové věže neustále lemují trasu a chvílemi se tu cítím jako doma v Labáku. Několik kontrol nás vytahuje na parádní skalní vyhlídky, ze kterých ale většinou není díky mlze moc vidět. Na druhou občerstvovačku dobíhám už za světla. Beru si kousek melouna, hlt koly, doplňuji vodu, do vesty banán a razím pryč. Jsem lehce ve stresu, aby mne někdo nedohnal a každou chvíli kontrolují situaci za sebou.
Další kontrola je jedna z mála, kde vytahují telefon a fotím krásný vodopád. Tedy ne, že by nebylo na co cestou koukat, naopak, je toho spoustu, jenže na focení nějak nemám sílu. Mám za sebou zhruba 45 kilometrů, posledních deset jsem za sebou ani před sebou nikoho nezahlédl a běžím úplně sám. Zatím si to užívám, nicméně už začínám hrát s hlavou naši oblíbenou hru na čísla, kdy ona mi říká, že do cíle je to ještě krutě daleko a já jí, že k nejbližší kontrole mnohem blíž.
Přichází nejvyšší stolová hora celé oblasti - Velká Hejšovina, na jejíž vrchol se proplétáme úzkými uličkami skalního města. Je krátce po sedmé hodině, takže tu potkávám minimum lidí. Výhledy jsou bohužel stále zahalené mlhou a tak si jen odčipnu kontrolu a běžím zpět. Trasa se tu pomalu otáčí na jih, aby nás vrátila do Čech.
Na kontrole na Číhalce na šedesátém osmém kilometru potkávám Lukáše, který si zde dává oraz. Lukáš je ve svých devatenácti nejmladším účastníkem; velká poklona před takovými výkony v jeho věku. Rychle doplňuji vodu, jako vždy dávám kousek melouna, trochu koly, beru banán a běžím dál. Po chvilce za sebou slyším kroky a když se otočím, vidím Lukáše, jak mne dobíhá. Pár dalších kilometrů táhneme spolu. Opět jdeme podél hraničních kamenů, odškrtáváme si kontrolu na rozhledně Vrchmezí, míjíme lanovky na Šerlichu a trochu kecáme. Zkouším ho motivovat, ale je hodně unavený a tak někde u Masarykovy chaty už zase běžím sám.
Nabíhám na silnici, která vede po hřebeni Orlických hor a najednou se cítím, jako v Jizerkách. Znáte to, dlouhé táhlé stoupání po asfaltce a nikde žádná panoramata. V tu chvíli mne míjí první běžec z trati 47 km a chvilku po něm i první běžkyně ze stejné trati. Jsem už tak utahaný a rozbolavělý, že myšlenka se za ni na chvilku pověsit a zpříjemnit si tak alespoň tu silnici, mne bohužel rychle opouští a jen otupěle klušu dál. Závěr jizerkového úseku je zakončen na krásné rozhledně na Velké Deštné. Jsem tu někdy po jedenácté hodině a pod rozhlednou je poměrně dost lidí. Mám ale štěstí a nahoře jsem úplně sám.
Dlouhý seběh k další kontrole v restauraci Alba na kraji Deštné se mým kolenům vůbec nelíbí. Rychle si dávám malé pivo, doplňuji vodu a vyrážím přímo do svahu sjezdovky. Krpál je to slušný; na necelých pěti stech metrech nastoupáme dvě stě výškových. Odsud z vrcholu sjezdovky je to až do cíle závodu, kam zbývá přibližně čtyřicet kilometrů, převážně jen z kopce. Kolena mne v sebězích už bolí tak, že si beru prášek, abych jim ulevil, byť mne to nijak netěší. Nechci ale zbytek trasy absolvovat chůzí.
Do Bílého Újezdu, kde je poslední občerstvovačka, je to dlouhých osmnáct kilometrů. Někde v polovině, zrovna když se snažím zdolat padlý strom klasickou plíživou metodou, mne dobíhá trojice v čele s Klárou Burdovou, absolutní vítězkou poháru CSUT za rok 2022. Její podezření, že nám tam ten strom pokácel Olaf den předem, potvrzuji s tím, že je to úplně čerstvě zlomené. Než strom zdolají i oni, na chvíli jim utíkám. Klára mne dobíhá za vesnicí Hlinná, já díky ní na chvíli chytám druhý den a pár set metrů běžíme spolu a klábosíme. Pak chce ale Klára počkat na své parťáky, kterým jsem mezitím zdrhli a tak jdu opět sám. Znovu se potkáváme na občerstvovačce, kde jako vždy jen doplňuji nezbytnou vodu, banán a tlačím do sebe kousek melounu.
Vybíhám na poslední úsek do cíle. Je něco po druhé hodině, a byť počasí ke mně bylo celou dobu milosrdné, nyní se udělalo slušné teplo. Hodně se tu běží po silnicích a polních cestách, kde se není kam schovat před sluncem. Na druhou stranu mohu neustále kontrolovat, zda mne někdo nedohání. Kupodivu i trojice v čele s Klárou má ode mne stále odstup. Dobíhají mne až na poslední kontrole, která je umístěna na vrcholu krátkého, ale prudkého svahu, kam musíme vystoupat z údolí, do kterého jsme právě seběhli.
Kontrolují hodinky a zjišťuji, že do cíle je to nějakých pět kilometrů a mám šanci zvládnout celý závod pod sedmnáct hodin. Začíná souboj s hlavou i bolavým tělem. Znovu utíkám Kláře a jejím parťákům a poslední část, která vede borovým lesem připomínajícím Kokořínsko se snažím držet tempo ze všech sil. Trasa sice vede po rovině, ale každou chvíli uhýbá do různých odboček a jsem hodně nervózní, abych se neztratil. Několikrát před sebou dokonce zahlédnu nějakého běžce a pokaždé o kousek blíž a tak doufám, že bych ho snad mohl dohnat. Najednou les končí a já vbíhám do Týniště na poslední rovinku před cílem. Radši ani nekoukám na hodinky a jen běžím. Nakonec to od poslední kontroly zvládám za zhruba půl hodiny a do cíle dobíhám za 16 hodin a 54 minut od startu na celkovém 12. místě.
Trasa byla přes svoji délku skvěle značená, občerstvovačky hodně dobře zásobené a vůbec je vidět, že Olaf a další lidé, co tuto akci dělají, mají obrovské zkušenosti; velká poklona.
Okénko pro zvídavé:
Celou trasu jsem absolvoval v Altra Olympus 5, které vynikají výbornou stabilitou a i v těžkém terénu se na ně dá spolehnout. Bohužel stejně jako jejich předchozí generace mají tenký jazyk, přes který mne hodně řežou tkaničky do nártu. Po doběhu jsem zjistil, že mám oba nárty dost nateklé a příště radši zvolím Altra Lone Peak 7, ve kterých mám nohy jako v pokojíčku. Kromě nártů jsem ale díky širokým botám a prstovým ponožkám Injinji měl jen jeden malý puchýř na ukazováčku, nejspíš kvůli dešti a mokru v botách. A ano, téměř přesně po roce, co jsem absolvoval MEHT, po němž se se mnou rozloučily nehty na obou palcích, jsem se krátkou dobu mohl radovat z nehtů nově dorostlých. Jenže stačilo párkrát nabrat pravou nohou tu kořen, tu kámen a nehet na palci už mi zase pomalu mává na rozloučenou. Také mi vlhké boty celou dobu otravně vrzaly, až jsem se několikrát otáčel, jestli to není někdo za mnou. Nejspíš to bylo mokrem mezi vložkami a botami samotnými. Neměl jsem však sílu s tím něco dělat.
Garmin Fenix 7x jsem měl nastavené na úsporný režim a byť jsem vybíhal s 95% procenty baterie, tak na konci mi stále zbývalo lehce přes 50%.
Záznam trasy: https://www.strava.com/activities/9500641698
Výsledky: https://cdp.evizi.cz/trasa$90.html
Komentáře
Okomentovat