Sto mil je hrozná štreka. Pro představu je to třeba tak daleko, jako ze Hřenska na Sněžku a to je fakt daleko. A nebo je to taky 161 kilometrů.
Někdy na začátku jara přišla Kačka s "tajnou" informací, že pokud bych snad měl v plánu dát si stomílovku, tak že by pro mne něco měla. Já, po loňských peripetiích, kdy jsem několik závodů musel odpískat, jsem se na letošek rozhodl nic extra neplánovat, brát akce, jak budou a k ničemu se moc neupínat. Nicméně začátek roku docela vyšel, mezi ultra závody si oproti loňsku nechávám uvážlivé rozestupy, různé bolístky se mění tak dostatečně často, že nemám čas se na žádnou upnout a vytvořit si k ní vztah a tak tahle informace přeci jen zasila semínko. Sto mil je prostě další meta a v našem blízkém okolí zase takhle dlouhých akcí zrovna moc není. No a na přelomu dubna a května se vše ukázalo.
Ze dna na vrchol - skvělý nápad spojit nejnižší a nejvyšší bod Česka jednou trasou, která se, aby si to člověk opravdu užil, nevyhýbá ani významnějším kopcům. Navíc se tahle věc pěkně propojila i s podporou léčby závislostí a myšlenkou, že každý by měl dostat šanci odrazit se ze dna. Mimochodem, ještě během června se lze zapojit do dárcovské výzvy zde. Že to má smysl, jsem si sám ověřil, protože minimálně dva účastníci akce jsou bývalými klienty Sananimu.
A tak jsem otestoval všechny své bolístky na Sokolské padesátce, povedlo se naběhat i nějaké objemy, namotivovat Miloše a bylo rozhodnuto. 26. 5. 2023 spolu vyrazíme na náš první stomílový pokus. Na start celé trasy se nakonec vydáváme ještě s Ondrou a účast, byť s pozdějším startem slibuje i legendární Lenka. Kromě toho ještě Maruška s Kačkou vybíhají na trať s tím, že v půlce si předají pomyslný štafetový kolík. Kačka navíc, aby toho neměla málo, pomáhala do poslední chvíle akci i organizovat. UL-Trail tedy byl zastoupený v nezanedbatelném množství. Vedle nás se pak na start postavila ještě jedna dvojice, která si trasu rozdělila na půl jako holky a dvě početnější štafety.
Připravená trasa byla doporučená a povinné bylo jen projít všemi kontrolními body a občerstvovačkami. My se rozhodli držet se trasy zuby nehty, abysme náhodou různým zkracování nepřišli o touženou metu 100 mil. Navíc jsme se s Milošem domluvili na poměrně smělém plánu zkusit trasu absolvovat za 27 hodin.
V pátek 26. května po půl druhé stojíme ve Hřensku na startu a vzrušením i strachy se klepeme jak ratlíci; jen Maruška s Kačkou jsou vysmáté a tančí do rytmu skladby, která nám hrála i na startu loňského MEHTu. Sluníčko pěkně praží, ale tak nějak tuším, že horko mi teprve bude.
S druhou hodinou vyrážíme. Naštěstí si držíme rozumné tempo a do chůze po necelých sto metrech, kdy trasa začíná stoupat, nepřecházíme jen proto, že by to bylo trapný. Hned od startu se také kocháme okolím. Po loňském požáru se kromě spáleniště nečekaně odkryly přímo ze silnice i nádherné výhledy na Pravčickou bránu. Požářiště nás vede ještě dlouhé kilometry a vlastně až nyní si uvědomuji jeho rozměry, když si spojím, že jeho levý okraj na německé straně jsem probíhal začátkem dubna na trase Jarního Šluknovska.
První občerstvovala na konci Jetřichovic se objevuje přibližně minutu poté, co si nahlas postesknu, že už dostávám hlad. Domácí buchta, chleba se škvarkovou, ovoce, kola, voda, jonťák, pivo, oříšky, tyčinky, ... Začíná hostina a já se opatrně dívám na hodinky, kolik máme času proti původnímu plánu. Naštěstí jsme si nahnali zhruba osm minut a tak hlásím, že máme pět. Nevraživé pohledy ostatních mne nechávají chladným, neboť plán musíme dodržet, i kdyby na chleba se škvarkovou nebylo. Zároveň dostáváme od organizátorů informaci, že Lenka už také vyrazila na trasu a díky tomu máme jen něco málo přes hodinu náskok. Nechat se předběhnout Lenkou sice není žádná ostuda, je to spíš čest, ale přesto mi má trocha soutěživosti nedá a od té chvíle čekám, kdy ten okamžik nastane.
Z Jetřichovic skutečně vyrážíme v limitu a dál se můžeme kochat krajinou Českosaského Švýcarska, která postupně přechází do Lužických hor. Držíme se s Milošem, Ondrou a Maruškou, která běží první polovinu trasy, stále pohromadě a v Chřibské dobíháme zástupkyni jedné ze dvou štafet. Prohodíme úsměvy a pozdravy a pokračujeme na železniční stanici Chřibská, která je kupodivu od obce stejného jména vzdálená skoro tři kilometry. Tam nás čeká další občerstvení. Opět hlásím, kolik máme času, opět jsou mi odměnou nevraživé ba až pohrdlivé pohledy. Marušce nasazené tempo nedělá dobře. Cítím lehké provinění, neboť jsem jí na startu sliboval, že se o ni postaráme a poběžíme společně. Leč touha dodržet plán je silnější a tak na další kilometry vybíháme jen ve třech. S Maruškou se pak ještě jednou potkáváme ve chvíli, kdy sbíháme dolů od rozhledny na Jedlové a v první zatáčce už si to Maruška rázuje proti nám.
Pokračujeme směrem k Luži, kde v táhlém stoupání přes Kozí hřbety začíná Miloš lehce zaostávat. Chvilku si s Ondrou na vrcholku užíváme blížící se západ slunce, ale protože dost fouká, rychle zhodnotíme, že na Miloše počkáme na další občerstvovačce Chata Luž.
Vítají nás tam organizátoři, členové štafet a vůbec to vytváří fajn atmosféru. Převlékám se do dlouhého trika, vytahuji čelovku, schovávám sluneční brýle, neb za chvíli padne tma. Miloš doráží po pár minutách a vidím na něm, že toho začíná mít dost. Rychle se ochlazuje a je potřeba se zase uvést co nejdřív do pohybu a tak se domlouváme, že na něj čekat nebudeme a uvidíme, jak se nám podaří. Koneckonců za sebou máme teprve nějakých padesát kilometrů.
Mažeme s Ondrou z kopce a snažíme se rychle zahřát. Kousek Německem, kousek po čáře a stoupáme na Hvozd. Jen se přehoupneme přes vrchol a jdeme dál. Seběh z Hvozdu se spoustou volných ostrých kamenů už je za tmy a je dlouhý a výživný. Vyběhnout na kus rovné silnice před Luftkurort Lückendorfem je najednou úleva. V téhle jazyk lámající vesnici je to pěkná motanice, ale s trochou štěstí vždy podle navigace trefíme tu správnou uličku a za chvíli jsme opět v polích.
Rozloučili jsme se s Lužickými horami. Proběhnout Hrádek nad Nisou a Václavice mi ale přijde nekonečné; baráky neberou konce a asfaltu už začínám mít plné zuby. Jediným rozptýlením pro nás je policejní hlídka, která nás míjí asi třikrát.
Za Václavicemi se dostáváme do otevřené krajiny plné větrných elektráren, které v tichu noci svítí a hluboce hučí. Vypadá to magicky i děsivě zároveň. Ondra je pár set metrů za mnou a tak si užívám samotu chladné noci.
V seběhu do Albrechtic přichází euforie z toho, že půlka je za námi a mám skoro dvacet minut náskok před plánem. Vítám se s kamarády, kteří zajišťují občerstvovačku a bohužel také s Milošem, jehož hlava tentokrát vyhrála a přiměla ho skončit už na zrádné občerstvovačce na začátku Hrádku nad Nisou, kde mu lstivě podstrčili teplou polévku a studené pivo. My jsme si tam sice dopřáli totéž, ale vědomí, že Lenka postupně stahuje náš náskok, mne nutilo držet se časového plánu a utéct všem těm lákadlům včas. Tady v Albrechticích ale bylo na Milošovi vidět, jak moc ho únava a zima sebraly a možná bylo dobře, že to nepokoušel dál. Snažím se rychle odbavit dotazy kamarádů na všechno možné, přitom něco zhltnout. Do toho se hrabu v dovezeném dropbagu, abych se převlékl do suchého. Zima a únava ale dělají své a nejde se mi pořádně soustředit na nic, takže mi vše hrozně trvá. Nakonec rezignuji na suché věci a donutím se alespoň přemazat si nohy vazelínou a vyměnit ponožky. I tak se v Albrechticích zdržím přes dvacet minut a nabírám pár minut ztrátu proti plánu. Hlásím Ondrovi, že musíme vyrazit. Ten ale ještě není připravený a tak vyrážím chůzí napřed s tím, že mne snad dožene.
Hned první metry za Albrechticemi vedou mokrou loukou, takže výměna ponožek za suché byla z toho pohledu zbytečná namáha. Začínám stoupat do prvních kopců Jizerských hor. Na Špičáku mne lehce vypečou Garminy, které mi stále ukazují, že mám před sebou sotva pár výškových metrů a tak zatím nechávám hůlky v batohu. Když se cesta změní v regulérní schody, pochopím tuhle hru a vytahuji hůlky. Chvíli na to jsem ale na vrcholu a hůlky jdou zpět na záda. Probíhám bukovým lesem, který musí být ve dne nádherný. Zhruba po kilometru se přede mnou objeví v lese pohyb čelovky. Celkem rychle ji doháním v domění, že jde o běžce jedné ze štafet, kterého jsme už takhle v dřívějších úsecích potkali dvakrát. Jaké je mé překvapení, když zjistím, že je to Ondra. Nějakým kouzlem se objevil na trati přede mnou. Vzal to po zelené, čímž se vyhnul stoupání na Špičák. Jsem rád, že běžíme zase spolu, protože to ubíhá mnohem lépe. Přehoupáváme se spolu z jednoho jizerského kopce na druhý a já si užívám svoji první krizi, kdy mám pocit, že už ve mně není ani trocha energie pokračovat. Dlouhý seběh podél vodopádů na Bílém Štolpichu je náročný a dává opět prověřit kolenům a unaveným nohám vůbec.
Dobíháme na občerstvovačku v Hejnicích. Už se rozednívá. Rychle do sebe soukám kousek chleba se škvarkovou, dávám si trochu koly, doplňuji jonťák a vodu a přitom nás dobíhá Kačka, která v Albrechticích v půlce trasy přebrala štafetu po Marušce. Spolu s ní dorazil i parťák z druhé dvojice. Hlásím Ondrovi, že jsme přes dvacet minut za plánem a je na čase vyrazit, ale ten si potřebuje ještě orazit a tak ho zbaběle opouštím a vyrážím sám. Kačka s parťákem mne za chvilku dobíhají. Držím s nimi tempo přes celé Hejnice a Bílý Potok, abych nemusel zaměstnávat hlavu při dlouhém přeběhu po asfaltu. Dokonce si v duchu říkám, že mne ani nestojí tak velké úsilí s nimi držet tempo. Velmi rychle mi to oba vysvětlí, jakmile se cesta začne zvedat zpět do kopců.
Stoupání na Paličník je nekonečné snad ještě víc, než hodně. Odměnou však je krásný kus po hřebenovce přes Pytlácké kameny a Věžní skály. Je ráno, nikde nikdo a celé Jizerky mám doslova jen pro sebe.
Dobíhám na Jizerku, kde na konci čeká další občerstvovačka. Nic zásadního nepotřebuji a tak jen doplním pití, vezmu si kousek chleba a vyrážím dál. Nic mne nehoní, dát to celé do třiceti hodin by se podařit mělo a jestli mne dožene Lenka, prd se stane. Seběh po asfaltové cyklostezce podél Jizery je dlouhý a nijak si ho neužívám. Jen si představuji, jak bych si vlezl do té ledové vody v korytě pode mnou a nechal zchladit alespoň unavené nohy.
Krátkým výšvihem nad Jizerským údolím se dostávám k železniční stanici Harrachov a od té chvíle čekám, kdy už bude další občerstvovačka. A ta stále nepřichází. Od železniční stanice až na konec Harrachova je to prostě ... ano, počkejte si na to nečekané slovo ... DLOUHÉ.
Když už konečně vidím auto s občerstvením, mám pěkný hlad a těším se na polévku. Zjišťuji, že díky dlouhým seběhům jsem dohnal ztrátu a dokonce mám skoro půl hodiny náskok oproti plánu. Do toho nevěřím svým očím, když si všimnu, že mezi auty se mihla Kačka s parťákem a teprve vyrážejí na další úsek. Nabudí mne to přehnaným sebevědomím, takže polévku vdechnu, zapomínám si doplnit pití a vyrážím za nimi. Po pár set metrech mi dochází, že na rozdíl ode mne mají minimálně do mírných stoupání stále sílu běžet, kdežto já se v těchto okamžicích měním do průměrného turisty v sandálech s ponožkami se zmijím vzorem a chlebem s řízkem v kapse. Jak tak přecházím do chůze a nepředstírám běh už ani před voňavými turistkami, dochází mi, že jsem si nedoplnil pití. Pokukuji po Mumlavských vodopádech, ale ty nejsou přes davy lidí skoro vidět a vodu bych si z nich nenabral ani na přeprání těch ponožek.
Komentáře
Okomentovat