Přes měsíc mám různé bolístky, kvůli kterým jsem výrazně snížil naběhané kilometry. Ještě dva dny před startem závodu jsem nebyl rozhodnutý, jestli běžet nebo ne. Nicméně šance startovat stovku přímo z rodného města a mít možnost to případně v polovině bezpečně zabalit, rozhodly. V pondělí a ve středu jsem zkušebně bolístky otestoval během z práce domů a byť to nebylo ideální, nic se nezhoršilo. Pouze jsem se tím lehce vyšťavil, ale to mne v tu chvíli samozřejmě nenapadlo.
A tak se ve středu večer na poslední chvíli registruji rovnou na stovkovou trať a v pátek před osmou stojíme s Ivou, Milošem a Karlem a Karlem (všichni to členové povedené UL-Trail partičky) na startu Jarním Šluknovskem. Na rozdíl od loňska, kdy jsem zcela zázrakem skončil druhý, mám letos ambice pouze doběhnout a proto rovnou hlásím, že půjdu konverzačním tempem. Nicméně většina kolegů má zřejmě jiné úmysly a do úvodního stoupání na Pastýřskou stěnu vyráží poněkud svižně. Chvilku se snažím držet svého konverzačního tempa, ale to bere za své (abych toho později samozřejmě litoval) ve chvíli, kdy mne předchází týpek v hubertusu.
Užívám si první technický seběh po skalních schodech, kde předbíhám několik lidí. Na první kontrolu Nad vlajkou dorážíme těsně za první desítkou běžců a pro mne se tohle pořadí vlastně prakticky nezmění až do konce závodu.
Ke druhé kontrole na Maxičkách se jde dlouhým krásným stoupáním po žluté. Třetí kontrola láká k posezení, protože je startem pro čtyřicetikilometrovou trasu. Párky, salám, sýr, čaj, pivo, limo, ovoce, koláče; no nic, běžíme dál. Ke čtvrté kontrole opět stoupáme od Labe Čertovkou nahoru, pak po vrstevnici směrem na Dolní Žleb a dál starými serpentýnami, které jsou tu už dobrých 100 let a vedou až na vršky skalních masivů.
Odměnou je výhled na jednu z nekrásnějších věží celého Labáku, Jeptišku. Podobně vypadá i úsek k páté kontrole, kam stoupáme od Dolního Žlebu po již téměř neznatelné, dříve dlážděné cestě, která tu je ještě z dob stavby prvních baráků.
Při sebězích bohužel stále víc cítím, jak mi palce bolestivě naráží do špiček bot a protože nechci přijít o sotva dorostlé nehty po loňském MEHTu, nezbývá, než boty víc dotáhnout.
Vracíme se mezi skalami opět dolů k Labi, probíháme Dolní Žleb, kocháme se Klopotským vodopádem a korytem Klopotského potoka, skrze nějž přímo vede trasa i česko-německá hranice. Organizátoři dokázali do krátkého kousku trasy nacpat prakticky to nejhezčí, co je na levé straně Labáku k vidění. Po hranici značené hraničními kameny, kterých si ten den užiju ještě víc, než bych si přál, stoupáme Klopotským potokem, abychom náhle prudce odbočili na další lahůdku, kterou je Lesní stezka Labské pískovce. Jde o cca 100 kilometrů dlouhý značený okruh z větší části po německé straně, který je zamýšlený jako několikadenní trek. Další dvě kontroly jsou opět lahůdkové - Zirkelstein a Kaiserkrone, solitérní pozůstatky stolových hor skýtající nádherné výhledy.
Na Zirkelsteinu nasazuji neobvyklý styl sestupu, kdy zapřen do rukou kloužu patami po příkrých schodech, abych se vždy dole jen rychle vyhnul překvapeným turistům.
Ve skalách mi totálně blázní GPS v hodinkách a tak jsem rád, že na rozhodování kudy dál nejsem sám. Po chvíli necháváme jednoho z kluků za sebou a dál běžíme až do Mikulášovic spolu pouze ve dvou. Běžíme těsně podél skal, jedna kontrola na skalách hezčí než druhá, člověk neví, kam dřív koukat.
Kontrola na Křinické silnici nás zachraňuje, protože nám už oběma dochází voda. Posilněni stoupáme dalším z mnohých krpálů a ukrajujeme poslední kilometry před občerstvovačkou v Mikulášovicich, která je v polovině trasy.
Dobíháme společně, dávám polévku a malé pivo. V hlavě mi šrotuje, že jsem vyčerpaný, před sebou dalších padesát a že by se prd stalo, kdyby to tady zabalil, počkal na Ivu a vyrazil na vlak domů. Na druhou stranu mne nic výrazně nebolí a jediným důvodem k DNF by tak bylo vlastní pohodlí. Znechucen sám sebou se zvedám a vyrážím na druhou půlku trasy s vědomím, že za nějakých deset až dvanáct hodin sem mám dorazit znovu, protože organizátoři letos vymysleli tuhle neuvěřitelnou zkoušku vůle, kdy polovina závodu a jeho cíl jsou na stejném místě.
Rozbíhám se pomalu po silnici, abych se zahřál a vybavuje se mi, jak jsme tu s Milošem a Karlem před rokem směřovali na vlak, abychom se přesunuli na start loňské trasy.
V polích za Mikulášovicemi mne dobíhá Pavel, se kterým jsem absolvoval posledních 25 kilometrů a dál opět běžíme spolu. Docela nám to klape, protože většinu času jen mlčíme a nezatěžujeme jeden druhého zbytečnou konverzací :) Vydrží nám to až do kontroly na kraji Lipové na 62. kilometru, kde už definitivně cítím, že tohle tempo je na mne moc a nechávám Pavla vyrážet napřed. Tímto mu dodatečně děkuji, že mne vyhecoval k určitě lepšímu tempu, než kdybych běžel sám.
Odtud až téměř do konce je to už jen na mně; čtyřicet kilometrů samoty plné myšlenek, proč jsem se na to v Mikulášovicích nevykašlal. A tak nevyhnutelně přichází čas na mindgames. Zakázal jsem si koukat se na hodinkách na kilometry do cíle a sleduji jen trasu a vzdálenost k nejbližší kontrole. Ty jsou naštěstí po třech až pěti kilometrech a to už si umím představit podle různých tras, co doma běhám. Jde to a kilometry ubývají. Horší je to s trasou, kterou organizátoři z velké části natáhli přímo po hranici, takže člověk neustále míjí hraniční kameny, podle kterých se často hranice vytyčovaly.
Naštěstí nejsou organizátoři žádní kruťasové a tak poté, co nás po hranici dovedou na samotný nejsevernější bod Česka, odbočí trasa do Německa...
..., aby nás po pár kilometrech otočili do kopce jménem Valtenberg, na který se ovšem stoupá po severním svahu prudkou sjezdovkou.
Odměnou však je kromě milosrdné tmy, která skryje většinu nástrah zbývající části trasy, krásně nasvícená věž.
Na konci téhle několikakilometrové okliky německým příhraničím čeká poslední kontrola s občerstvením. Natlačím do sebe pár kousků salámu, skývu chleba a zapíjím pivem. Je už téměř tma, začíná mrholit a tak zapínám čelovku a rozvážně vyrážím dál. Vyhlížím "oblíbené" hraniční kameny na které narážím po pár set metrech. Za normálních okolností mám běh po hranici hodně rád; moc lidí tam jeden nepotká a je tam klid. I zda to má svoji jistou výhodu, že je ve tmě dobře vidět směr. Tenhle úsek ale trvá nekonečných deset kilometrů, kde ani z kopce většinou nejde běžet, protože terén je neskutečně těžký a člověk neustále přeskakuje potok, vyhýbá se bahnu, klouže po kamenech a hledá nějakou cestu.
Od hranice trasa uhýbá do města Sebnitz, které je kolem jedenácté večer liduprázdné. Nijak se nezdržuji, na hodinkách se konečně objevilo posledních deset kilometrů a tak končím s mindgames a soustředím se na to, abych měl závod co nejdřív za sebou. Nohy jsou najednou zase schopné občas i běžet a nebýt deště, zimy, únavy a tmy, jeden by řekl, že mu nic nechybí.
Dorážím, stejně jako loni, na Tanečnici, jenže letos z jiné strany, za tmy a bohužel v mlze, kdy je vidět sotva na pár metrů. Naprosto ztrácím orientaci a dobrý pět, deset minut bloudím a hledám, kudy seběhnout dolů. V tu chvíli mne dobíhá běžec Honza, který mne nasměruje a spolu pak už téměř neomylně navzdory počasí běžíme až do cíle.
Po téměř sedmnácti hodinách a sto kilometrech v nohách dobíhám na třináctém místě a jsem rád, že to mám za sebou.
Trasa byla moc hezky vymyšlená, občerstvovačky většinou dobře zásobené a celkově nemám co vytknout. Až na počáteční problémy s nedotáhnutými tkaničkami fungovaly boty Altra Olympus 4 v kombinaci s prstovými ponožkami jako obvykle dobře a nohy nijak neutrpěly. Cestou jsem do sebe tlačil přesnídávky, malé tousty a gely, v kombinaci s tím, co zrovna na občerstvovačkách bylo a žaludek celkem fungoval. Samozřejmě zpětně je mi jasné, že jsem měl jíst a hlavně pít mnohem víc, jenže to holt stále neumím.
Záznam trasy: https://www.strava.com/activities/8850608342
Komentáře
Okomentovat