Přeskočit na hlavní obsah

Jarní Šluknovsko 2023

Přes měsíc mám různé bolístky, kvůli kterým jsem výrazně snížil naběhané kilometry. Ještě dva dny před startem závodu jsem nebyl rozhodnutý, jestli běžet nebo ne. Nicméně šance startovat stovku přímo z rodného města a mít možnost to případně v polovině bezpečně zabalit, rozhodly. V pondělí a ve středu jsem zkušebně bolístky otestoval během z práce domů a byť to nebylo ideální, nic se nezhoršilo. Pouze jsem se tím lehce vyšťavil, ale to mne v tu chvíli samozřejmě nenapadlo.

A tak se ve středu večer na poslední chvíli registruji rovnou na stovkovou trať a v pátek před osmou stojíme s Ivou, Milošem a Karlem a Karlem (všichni to členové povedené UL-Trail partičky) na startu Jarním Šluknovskem. Na rozdíl od loňska, kdy jsem zcela zázrakem skončil druhý, mám letos ambice pouze doběhnout a proto rovnou hlásím, že půjdu konverzačním tempem. Nicméně většina kolegů má zřejmě jiné úmysly a do úvodního stoupání na Pastýřskou stěnu vyráží poněkud svižně. Chvilku se snažím držet svého konverzačního tempa, ale to bere za své (abych toho později samozřejmě litoval) ve chvíli, kdy mne předchází týpek v hubertusu.

Užívám si první technický seběh po skalních schodech, kde předbíhám několik lidí. Na první kontrolu Nad vlajkou dorážíme těsně za první desítkou běžců a pro mne se tohle pořadí vlastně prakticky nezmění až do konce závodu.

Ke druhé kontrole na Maxičkách se jde dlouhým krásným stoupáním po žluté. Třetí kontrola láká k posezení, protože je startem pro čtyřicetikilometrovou trasu. Párky, salám, sýr, čaj, pivo, limo, ovoce, koláče; no nic, běžíme dál. Ke čtvrté kontrole opět stoupáme od Labe Čertovkou nahoru, pak po vrstevnici směrem na Dolní Žleb a dál starými serpentýnami, které jsou tu už dobrých 100 let a vedou až na vršky skalních masivů.

Odměnou je výhled na jednu z nekrásnějších věží celého Labáku, Jeptišku. Podobně vypadá i úsek k páté kontrole, kam stoupáme od Dolního Žlebu po již téměř neznatelné, dříve dlážděné cestě, která tu je ještě z dob stavby prvních baráků.

Při sebězích bohužel stále víc cítím, jak mi palce bolestivě naráží do špiček bot a protože nechci přijít o sotva dorostlé nehty po loňském MEHTu, nezbývá, než boty víc dotáhnout.

Vracíme se mezi skalami opět dolů k Labi, probíháme Dolní Žleb, kocháme se Klopotským vodopádem a korytem Klopotského potoka, skrze nějž přímo vede trasa i česko-německá hranice. Organizátoři dokázali do krátkého kousku trasy nacpat prakticky to nejhezčí, co je na levé straně Labáku k vidění. Po hranici značené hraničními kameny, kterých si ten den užiju ještě víc, než bych si přál, stoupáme Klopotským potokem, abychom náhle prudce odbočili na další lahůdku, kterou je Lesní stezka Labské pískovce. Jde o cca 100 kilometrů dlouhý značený okruh z větší části po německé straně, který je zamýšlený jako několikadenní trek. Další dvě kontroly jsou opět lahůdkové - Zirkelstein a Kaiserkrone, solitérní pozůstatky stolových hor skýtající nádherné výhledy.


Na Zirkelsteinu nasazuji neobvyklý styl sestupu, kdy zapřen do rukou kloužu patami po příkrých schodech, abych se vždy dole jen rychle vyhnul překvapeným turistům.



Od Kaiserkrone sbíhám s několika dalšími běžci prudkým klesáním až k Labi, kde se musíme přepravit přívozem na druhý břeh. Ten nám bohužel ujíždí téměř před nosem a tak čekáme, než se vrátí. Díky tomu mne alespoň dohání Iva a další kousek trasy můžeme jít spolu.


Začínáme dlouhé stoupání na Großer Winterberg a já si uvědomuji první známky únavy. Na vrcholu mne dohání dvojice kluků, se kterými jsme se převáželi přívozem, nasměrují mne na správnou odbočku a dál běžíme spolu. Probíháme spáleništěm po obrovském podzimním požáru. Vnímám, jak se díky tomu krajina proměnila, prosvětlené spáleniště, obnažené skály, pahýly ohořelých stromů, ale na druhou stranu už také čerstvá tráva, která dává tušit, že lesu snad nedá tolik práce, se z toho všech vzpamatovat.

Ve skalách mi totálně blázní GPS v hodinkách a tak jsem rád, že na rozhodování kudy dál nejsem sám. Po chvíli necháváme jednoho z kluků za sebou a dál běžíme až do Mikulášovic spolu pouze ve dvou. Běžíme těsně podél skal, jedna kontrola na skalách hezčí než druhá, člověk neví, kam dřív koukat.

Kontrola na Křinické silnici nás zachraňuje, protože nám už oběma dochází voda. Posilněni stoupáme dalším z mnohých krpálů a ukrajujeme poslední kilometry před občerstvovačkou v Mikulášovicich, která je v polovině trasy.

Dobíháme společně, dávám polévku a malé pivo. V hlavě mi šrotuje, že jsem vyčerpaný, před sebou dalších padesát a že by se prd stalo, kdyby to tady zabalil, počkal na Ivu a vyrazil na vlak domů. Na druhou stranu mne nic výrazně nebolí a jediným důvodem k DNF by tak bylo vlastní pohodlí. Znechucen sám sebou se zvedám a vyrážím na druhou půlku trasy s vědomím, že za nějakých deset až dvanáct hodin sem mám dorazit znovu, protože organizátoři letos vymysleli tuhle neuvěřitelnou zkoušku vůle, kdy polovina závodu a jeho cíl jsou na stejném místě.

Rozbíhám se pomalu po silnici, abych se zahřál a vybavuje se mi, jak jsme tu s Milošem a Karlem před rokem směřovali na vlak, abychom se přesunuli na start loňské trasy.

V polích za Mikulášovicemi mne dobíhá Pavel, se kterým jsem absolvoval posledních 25 kilometrů a dál opět běžíme spolu. Docela nám to klape, protože většinu času jen mlčíme a nezatěžujeme jeden druhého zbytečnou konverzací :) Vydrží nám to až do kontroly na kraji Lipové na 62. kilometru, kde už definitivně cítím, že tohle tempo je na mne moc a nechávám Pavla vyrážet napřed. Tímto mu dodatečně děkuji, že mne vyhecoval k určitě lepšímu tempu, než kdybych běžel sám.

Odtud až téměř do konce je to už jen na mně; čtyřicet kilometrů samoty plné myšlenek, proč jsem se na to v Mikulášovicích nevykašlal. A tak nevyhnutelně přichází čas na mindgames. Zakázal jsem si koukat se na hodinkách na kilometry do cíle a sleduji jen trasu a vzdálenost k nejbližší kontrole. Ty jsou naštěstí po třech až pěti kilometrech a to už si umím představit podle různých tras, co doma běhám. Jde to a kilometry ubývají. Horší je to s trasou, kterou organizátoři z velké části natáhli přímo po hranici, takže člověk neustále míjí hraniční kameny, podle kterých se často hranice vytyčovaly.

Naštěstí nejsou organizátoři žádní kruťasové a tak poté, co nás po hranici dovedou na samotný nejsevernější bod Česka, odbočí trasa do Německa...

..., aby nás po pár kilometrech otočili do kopce jménem Valtenberg, na který se ovšem stoupá po severním svahu prudkou sjezdovkou.


Odměnou však je kromě milosrdné tmy, která skryje většinu nástrah zbývající části trasy, krásně nasvícená věž.

Na konci téhle několikakilometrové okliky německým příhraničím čeká poslední kontrola s občerstvením. Natlačím do sebe pár kousků salámu, skývu chleba a zapíjím pivem. Je už téměř tma, začíná mrholit a tak zapínám čelovku a rozvážně vyrážím dál. Vyhlížím "oblíbené" hraniční kameny na které narážím po pár set metrech. Za normálních okolností mám běh po hranici hodně rád; moc lidí tam jeden nepotká a je tam klid. I zda to má svoji jistou výhodu, že je ve tmě dobře vidět směr. Tenhle úsek ale trvá nekonečných deset kilometrů, kde ani z kopce většinou nejde běžet, protože terén je neskutečně těžký a člověk neustále přeskakuje potok, vyhýbá se bahnu, klouže po kamenech a hledá nějakou cestu.

Od hranice trasa uhýbá do města Sebnitz, které je kolem jedenácté večer liduprázdné. Nijak se nezdržuji, na hodinkách se konečně objevilo posledních deset kilometrů a tak končím s mindgames a soustředím se na to, abych měl závod co nejdřív za sebou. Nohy jsou najednou zase schopné občas i běžet a nebýt deště, zimy, únavy a tmy, jeden by řekl, že mu nic nechybí.

Dorážím, stejně jako loni, na Tanečnici, jenže letos z jiné strany, za tmy a bohužel v mlze, kdy je vidět sotva na pár metrů. Naprosto ztrácím orientaci a dobrý pět, deset minut bloudím a hledám, kudy seběhnout dolů. V tu chvíli mne dobíhá běžec Honza, který mne nasměruje a spolu pak už téměř neomylně navzdory počasí běžíme až do cíle.

Po téměř sedmnácti hodinách a sto kilometrech v nohách dobíhám na třináctém místě a jsem rád, že to mám za sebou.

Trasa byla moc hezky vymyšlená, občerstvovačky většinou dobře zásobené a celkově nemám co vytknout. Až na počáteční problémy s nedotáhnutými tkaničkami fungovaly boty Altra Olympus 4 v kombinaci s prstovými ponožkami jako obvykle dobře a nohy nijak neutrpěly. Cestou jsem do sebe tlačil přesnídávky, malé tousty a gely, v kombinaci s tím, co zrovna na občerstvovačkách bylo a žaludek celkem fungoval. Samozřejmě zpětně je mi jasné, že jsem měl jíst a hlavně pít mnohem víc, jenže to holt stále neumím.

Záznam trasy: https://www.strava.com/activities/8850608342



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Pražská stovka 2023 aneb severní vítr je krutý

Ležím ve spacáku a opatrně hledám co nejméně bolestivou polohu, ve které bych usnul. Nateklé prsty na nohou mne pálí od omrzlin a nemám sílu si dofouknout poloprázdnou karimatku.  O den dříve Již potřetí v krátké době stojíme s Milošem na startu stovky. Tentokrát však netradičně v centru Prahy. Pro letošní výroční 30. Pražskou stovku organizátoři zvolili za poslední roky netradiční trasu, která v Praze nekončí, ale začíná. Z představy, běžet prvních deset kilometrů po asfaltu a dlažbě, nejsem nijak nadšený, ale organizátoři si uměli zařídit i počasí a vše je pokryto sněhem, takže všude romantika, až praští. A to doslova, protože teplota v jedenáct večer, kdy je naplánovaný start, spadla na mínus čtyři. Zima letos přišla docela rychle, a tak jsem byl do poslední chvíle nejistý, co všechno na sebe nabalit. Nakonec jsem zvolil triko s dlouhým rukávem, tenkou běžeckou bundu a navrch moji oblíbenou ultralehkou nepromokavku Montane Minimus 777. Na ruce jsem zvolil skvělé rukavice Montane Swi

Ze dna na vrchol 2023 - první stomílovka

Sto mil je hrozná štreka. Pro představu je to třeba tak daleko, jako ze Hřenska na Sněžku a to je fakt daleko. A nebo je to taky 161 kilometrů. Někdy na začátku jara přišla Kačka s "tajnou" informací, že pokud bych snad měl v plánu dát si stomílovku, tak že by pro mne něco měla. Já, po loňských peripetiích, kdy jsem několik závodů musel odpískat, jsem se na letošek rozhodl nic extra neplánovat, brát akce, jak budou a k ničemu se moc neupínat. Nicméně začátek roku docela vyšel, mezi ultra závody si oproti loňsku nechávám uvážlivé rozestupy, různé bolístky se mění tak dostatečně často, že nemám čas se na žádnou upnout a vytvořit si k ní vztah a tak tahle informace přeci jen zasila semínko. Sto mil je prostě další meta a v našem blízkém okolí zase takhle dlouhých akcí zrovna moc není. No a na přelomu dubna a května se vše ukázalo. Ze dna na vrchol - skvělý nápad spojit nejnižší a nejvyšší bod Česka jednou trasou, která se, aby si to člověk opravdu užil, nevyhýbá ani významnější

Týnišťské šlápoty 2023 aneb bylo tam vše

Neděle - mám za sebou trénink a konstatuji, že jestli by mne mělo běhání bavit tak, jako dnes, naučím se radši pořádně šachy. Několik měsíců pobolívající kotník (paradoxně ne při běhu) náladě také nepřidává a třeba by prospělo dát mu chvilku odpočinout. A tak si naplánuji nejméně na týden od běhání klid. Pondělí - klid a pohoda. Úterý - klid a neurčitě divný pocit. Středa - klid a fakt divný pocit z poměrně konkrétních důvodů. Čtvrtek ráno - neklid. Píše Miloš, jestli bych mu neupravil do Garminu trasu Týnišťských šlápot včetně kontrolních bodů. Čtvrtek odpoledne - neklid. Čtvrtek večer - registruji se na závod a mám divný pocit. Obvykle totiž účast na stokilometrovém závodění plánuji kapánek déle. V pátek mám na sbalení věcí sotva hodinu a pak už rychle na vlak, v Ústí přesedám do auta k Milošovi, který nás bere do Týniště, cíle závodu a cestou přemýšlím, co vše jsem zapomněl. Z Týniště nás autobusy převáží do Olešnice, kde těsně po půlnoci s Milošem stojíme za drobného mrholení na s