Podzim se nevyvedl. Od Lužických sedmistovek mne stále trápila kolena. Z tréninků se staly spíš pokusy, jestli vůbec něco uběhnu. Nakonec jsem se dokopal k dalšímu vyšetření na magnetické rezonanci a tentokrát postupně obou kolen. Než vše proběhlo a měl jsem výsledky, podzim byl pryč a já za říjen i listopad odběhal pokaždé s bídou devadesát kilometrů. Plány na absolvování zimního Čertovského ultratrailu, Loučení i Pražské stovky vzaly za své. V prosinci už má temnota dosáhla téměř svého dna. Levé koleno už sice bylo v pořádku a to i podle výsledků magnetu, ale pravé stále při delším běhu pobolívalo a výsledky v nedohlednu.
Zhruba deset dní před koncem roku jsem se podíval na své statistiky a zjistil, že mi chybí cca 100 km do celkových 3000 km za rok. V hlavě se zrodil plán. Začal jsem běhat každý den ráno i večer a odklusal jsem vždy jen pár kilometrů s tím, že když se pravé koleno nebude horšit, budu vzdálenost postupně navyšovat. A ono to šlo. Zaměřil jsem se na důslednější stretching a posilování, běhal jen pomalu a po měkkém a den před Silvestrem hranice 3000 km padla; malé vítězství, ale přeci.
Vzdálenosti spolu s cvičením a protahováním postupně narůstaly a týden po Novém roce jsme s UL-Trailem vyrazili na cca 30 km výběh, při kterém padlo rozhodnutí, zkusit letošní Vokober(g). Vzhledem k fyzickému stavu některých z nás jsme operativně upekli dva Lazarus týmy a s jistotou, že zabalit to můžeme kdykoliv a kdekoliv, jsme se přihlásili v pořadí Miloš a Iva jako Lazarus A a já s Hankou jako Lazarus B. Proč zrovna my jsme byli "B"čko, jsme probírali dlouho a intenzivně.
21.1. jsme se sjeli na tradičním místě startu na Doubravce v Teplicích. Oproti loňsku byla o něco větší kosa, ale pro změnu téměř žádné bláto. Při rozpravě bylo odhaleno, že letošní start je přímo z Doubravky a cestou nás mimo jiné nemine plavba "lodí" a můžeme využít i vlak. Vzrušení i očekávání rostlo.
Trasu jsme s jistou dávkou volnosti naplánovali a vyrazili volným tempem na nádraží. I tak jsme klusali až příliš rychle, neb vlak měl u Českých drah nečekané zpoždění, což lehce nakopávalo náš harmonogram. Nevítané přestávky jsme využili k občerstvení kávou s příchutí uzeniny a seznamováním s nádražními štamgasty.
Přesun vlakem byl úderný. Na výstupní zastávce část "závodníků" zkoušela vyskakovat ještě za jízdy a následně dlouhými přeskoky překonávala jak koleje, tak i ploty, abychom se krátce na to všichni v klidu sešli na molu u zmíněné "lodi". Pojem "loď" může nabývat různých významů. V tomto případě se jednalo o vskutku malé plavidlo, které bylo schopno pojmout od osmi do téměř dvaceti pasažérů, adekvátně míře zmrznutí a nerudnosti čekajících. Přeprava přes Labe se tak protáhla a naše dva lazarské týmy se dostaly na druhý břeh (myšleno řeky, ne života) po dobré hodině čekání. Naštěstí milé čtenáře mohu předem ujistit, že to byl téměř poslední slabší okamžik našeho putování.
Na pravém břehu jsme již konečně vyrazili skutečným během k prvním bodům na trase. Organizátoři se jako obvykle činili a tak jsme postupně objevovali místa, která jsem ve většině případů navštívil poprvé.
Letos jsem byl oproti loňsku konečně něco platný i v trasování, poněvadž jsem půl roku zpátky okusil kouzla kontaktních čoček a jimi skýtající nové svobody pohybu a možností navigace, kdy člověk na hodinkách a telefonu vidí víc, než jen obrys.
Všichni členové obou našich týmů statečně odolávali svým zdravotním handicapům a tak jsme se postupně prokousávali trasou a sbírali hodnotné body. Postupně jsme se probojovali až k nejvzdálenějšímu místu na trase, kterým byl Levín. S nastupující tmou a mlhou jsme usoudili, že nemá cenu vystoupat na věž vábící nečekanými rozhledy a místo toho jsme zamířili do nejbližší a jediné otevřené hospody na dalšími účastníky závodu avizovanou vynikající polévku. Poté, co na nás přišla řada, jsme byli místní obsluhou seznámeni se skutečností, že poslední polévku obdržel tým, který dorazil těsně před námi a na nás tak zbylo pouze studené pivo nebo teplý čaj. Neklesli jsme na duchu a někteří z nás to pojistili rovnou dvěma pivy. S vědomím, že s nastávající nocí nás už nejspíš nikde jinde neobslouží, jsme přepočítali náš proviant a uklidněni, že hlady nezemřeme, neb jsem udělal dostatek toastů a slaniny, jsme vyrazili na trasu zpět.
Bez větších navigačních problémů, kdy jsme si díky mé chybě ověřili, že zaběhnout si i jen zhruba 200 metrů špatným směrem, pak znamená dohánět již jednou hrdinsky předběhnutý konkurenční tým znovu dalších několik kilometrů, jsme se prokousávali nocí. Spásnou záchranou v podobě teplého čaje, sýru, salámu, rohlíků, paštiky a dalších laskomin pro nás byl Kája, který se obětoval a v noci za námi přijel na úpatí Radobýlu. Odměnili jsme se mu slovy díků a posilněni vyrazili na alespoň pro mne nejhezčí bod trasy, kterým byl samotný Radobýl. V noci z něj byl nádherný rozhled do všech směrů a my tak mohli vychutnat nejen světla lovosické chemičky, průmyslové zóny, ale i vzdálenou Milešovku, o které jsme věděli, že ještě mnohem dál za ní na nás čeká samotný cíl.
Bohužel někdy tou dobou se ukázalo, že tým Lazarus A se s námi brzy rozloučí a my tak budeme dál nocí a tmou putovat sami. Doklopýtali jsme nakonec společně až do Církvic, kde jsme se nechali opět převézt na druhý břeh a zde se s "A"čkem téměř v slzách (kdyby nebyla taková kosa) rozloučili, neb už to na ně bylo toho dne dlouhé.
Dál jsme na to byli s Hankou sami. Nepříjemnou několikakilometrovou pasáž po hlavní silnici jsme absolvovali mlčky a co nejrychleji. Pohled na čelovky drápající se do prudkých svahů Kubačky nám dával tušit, že zdaleka nemáme vyhráno. Kubačku jsme takticky obešli, vzali ji z druhé, méně prudké strany a rychle pokračovali dál na Paška Pole. Zde se bohužel ukázala má navigátorská nezralost, když jsem usoudil, že už nemáme čas stoupat na Milešovku a pokoušet se alespoň o část Ferdinandovy zábližky. Místo toho jsem demokraticky rozhodl se k Milešovce obrátit zády a po silnici se vydat směrem Teplice. Cestou jsme sebrali ještě jeden hodnotný bod a pak už pokračovali k vytouženému cíli na Doubravce.
Některým z nás však bohužel nestačilo, že jsme urazili 99,4 kilometru a tak jsme v cili po nahlášení času dokončení a přehledu navštívených bodů ještě vyrazili do hradního příkopu, abychom si ho (pro jistotu dvakrát) oběhli a zaokrouhlili naše putování na nečekaných 100,18 km a téměř 3400 výškových metrech.
Příjemnou tečkou za závodem bylo teplé jídlo, které nám organizátoři připravili v cíli. Méně příjemnou pak zjištění, že jsem nás mým chabým úsudkem okradl o dobré dvě hodiny času, které jsme mohli věnovat stoupání na Milešovku, neb jsem si chybně myslel, že konec závodu je o ony dvě hodiny dříve.
Druhé místo ve smíšených týmech bylo nečekaně příjemným překvapením.
Záznam trasy zde: https://www.strava.com/activities/8431174835
Komentáře
Okomentovat